Øystein Stene (nar. 1969) pochází z Trondheimu a vystudoval literární vědu na Univerzitě v Bergenu. Od roku 2006 působí na Norské akademii umění v Oslu, kde vyučuje dramaturgii a dějiny divadla. V devadesátých letech debutoval komiksovými stripy o filozofech, první román mu vyšel v roce 2003. Řadu let se souběžně věnoval literární a filmové tvorbě, zejména krátkým filmům a animaci. V roce 2011 natočil celovečerní film Bambieffekten, ale od té doby se soustřeďuje spíše na psaní románů, dramat a na divadelní inscenace. Aktuálně žije a tvoří v Praze. V českém překladu vyšel jeho young adult titul Zákon dechu (přel. Jitka Jindřišková, Bourdon, 2023).

iLiteratura: Jste filmový a divadelní režisér, scenárista a spisovatel. To je obdivuhodné a nepochybně náročné. Jak se vám daří skloubit dohromady literaturu, film a divadlo a která oblast je vašemu srdci nejblíž?
Øystein Stene: Považuji se v první řadě za spisovatele. Původně jsem ale literární vědec, takže se psaním zabývám intenzivně i po teoretické stránce. Film a divadlo pro mě představují prodloužení procesu psaní a obvykle se k nim dostanu tak, že mě někdo přizve ke spolupráci. O dramatu i bádám a napsal jsem o něm knihu. Drama mě zajímá kvůli své podstatě, totiž jak sami sebe inscenujeme, jak vystupujeme, jak komunikujeme na povrchu i uvnitř. A kde to sledovat lépe než právě na divadle?

iLiteratura: Jako spisovatel jste debutoval v roce 2003. Vaše dílo by se dalo rozdělit do dvou fází. První tři romány lze označit za společenské, jejich hlavním tématem je lidská sexualita. Od románu Zombie nation (2014) se zaměřujete na existenciálněji laděné otázky – co znamená být člověkem, co nás dělá lidmi. Tyto pozdější knihy se odehrávají v paralelní realitě nebo v budoucnosti, takže je můžeme označit za dystopické či postapokalyptické. Jak k této zásadní změně ve vaší tvorbě došlo?
Øystein Stene: V letech 2008–2010 se toho v mém životě hodně odehrálo: rozpadl se mi dlouhodobý vztah, zemřel mi otec a já si začal klást ty zmíněné zásadní otázky. Ptal jsem se sám sebe, jestli se mám vůbec věnovat literatuře. Vzal jsem si půlroční volno a odjel do Afriky a Asie. Nic jsem neplánoval, každé ráno jsem vstal a řekl si, uvidíme, co dnešní den přinese. A pak jsem začal psát román Zombie nation. Předtím jsem se snažil vepsat do typicky norské realistické literatury, ale pochopil jsem, že se v ní necítím dobře a že se z ní naopak musím vypsat ven. Žánry jako takové pro mě nejsou nijak zvlášť důležité, nicméně jsem zjistil, že fantastické žánry jako třeba science-fiction poskytují vhodný rámec pro kladení zásadních otázek, jako například co znamená být v moderní době člověkem. Hrát si s těmito žánry mi umožňuje zkoumat otázky na pomezí filozofie, existencialismu a politiky. V pubertě mě ze stejného důvodu nadchla díla Karla Čapka a Franze Kafky.

iLiteratura: Nedávno vám vyšla první kniha v češtině, pokud nepočítáme krátký úryvek z románu Zombie nation otištěný v Norské čítance. Jmenuje se Zákon dechu a je to první díl trilogie o devatenáctileté Almě. O čem pojednává?
Øystein Stene: Zákon dechu se odehrává o jednu či dvě generace dál v budoucnosti, přibližně za třicet let ode dneška. Po celém světě se ještě před Alminým narozením rozšířil nebezpečný rostlinný virus. Když ho lidé vdechnou, ochromí jim čelní a spánkové laloky, a mozek tak ztratí část svých kognitivních funkcí jako paměť, soustředění nebo řeč. V Almině světě existuje jenom asi třicet hermeticky uzavřených měst, jejichž obyvatelé jsou i díky dřívější nadprodukci soběstační. Jedno z těchto měst jménem Fjordbyen se nachází v části někdejšího norského hlavního města Oslo. Tady Alma vyrůstá. V mé knize tedy nebezpečí nehrozí přírodě ani zvířatům, naopak příroda může způsobit vyhubení lidstva.

iLiteratura: Román pojednává o celosvětové pandemii. V kapitolách, v nichž Alma líčí minulost, se objevují i velmi konkrétní opatření, například povinnost nosit roušky, zákaz shromažďování nebo udržování rozestupů. Kniha byla v Norsku vydána v roce 2020, v prvním roce pandemie covidu-19 v Evropě, takže mě pochopitelně napadlo, jestli jste se covidem-19 inspiroval, nebo je to podivuhodná náhoda?
Øystein Stene: První verze rukopisu byla hotová dva týdny předtím, než pandemie vypukla. Ba co víc, covid-19 se v Evropě objevil nejdřív na Sicílii, kde jsem tehdy zrovna pobýval. Vůbec první budovu kvůli viru zavřeli v sousední čtvrti. Připadalo mi absurdní, že se něco takového děje pár týdnů poté, co jsem rukopis poslal do nakladatelství. Knihu jsem tudíž psal bez myšlenek na covid-19, do textu ale později pronikly dílčí změny, které z této zkušenosti čerpaly. V nakladatelství se od té doby každopádně děsí, s čím přijdu příště.

iLiteratura: Virus promění člověka v takzvaného člopa, což je tvor, kterého můžeme popsat jako mezistadium mezi člověkem a opicí. Kde se člopi vzali?
Øystein Stene: Východiskem pro knihu byla má touha prozkoumat, co nás dělá lidmi, tedy lidské vědomí. Tím jsem se zaobíral dlouho, asi patnáct let. Pracovat na románu jsem ovšem začal, až když jsme si koupili malý statek ve Švédsku, abych já měl kde psát a moje přítelkyně kde malovat. Nachází se na samotě, k sousedům to bylo dost daleko. Často jsem chodil běhat, v lese jsem potkával různá zvířata a jednoho dne jsem spatřil něco podivného. Opravdu jsem viděl běžet nahého člověka? ptal jsem se sám sebe. Pátral jsem po něm, a přestože jsem nenašel žádné stopy, byl jsem si jistý, že byl skutečný. Teď už si tak jistý nejsem, ale podnítilo to moji fantazii.

iLiteratura: Čím se vlastně lidé a člopi liší? Jsou člopi stejně jako podle většiny obyvatel Fjordbyenu méněcenní, nebo jsou jen jiní?
Øystein Stene: Připadalo mi fascinující zkoumat, jak přemýšlíme o lidech, kteří se řečí těla podobají zvířatům, jak někoho takového přijímáme, kdy vzniká lidská důstojnost a co to vypovídá o způsobu, jakým se chováme ke zvířatům. Těmito otázkami jsem se hodně zabýval zejména v prvním dílu trilogie. Hlavní rozdíl mezi lidmi a člopy spočívá ve ztrátě paměti, řeči, vzpomínek, schopnosti ovládat technologie a většinu nástrojů – člopi se nacházejí jen o stupínek výš než šimpanzi. Těla těch nejstarších, kteří byli kdysi lidmi, si můžou uchovat pohybovou paměť, takže automaticky vykonávají činnosti z minulosti, například nosí na zádech prázdný batoh.

iLiteratura: Dalším důležitým tématem románu je skutečnost, že obyvatelé vnitřních měst loví březí člopí samice. Alma je po ukončení školní docházky přidělena do týmu, který má právě tento úkol. Proč to obyvatelé Fjordbyenu dělají?
Øystein Stene: Protože se bojí, že lidstvo vyhyne. Podařilo se jim totiž zjistit, že když se dítě narodí ve vnitřním vzduchu, a nestihne se tak nadechnout toho venkovního, virem se nenakazí a zůstane člověkem. Kvůli tomu si terénní týmy oblékají vzduchotěsné kombinézy, vyrážejí ven a hledají březí samice. Když je najdou, unesou je. Odvezou je s sebou, provedou císařský řez, vyndají dítě, zašijí samicím břicho a vrátí je zpět. Většina dětí ve Fjordbyenu má člopí rodiče, ne lidské.

iLiteratura: Doslechla jsem se, že trilogie o Almě možná poslouží jako inspirace seriálu?
Øystein Stene: Je to tak, zatím jsme natočili pilotní ukázku a producenty poměrně zaujala. Já pracuji na scénáři, do režie zasahovat nebudu. Pokud se nám podaří najít streamovací společnost, která projekt finančně zaštítí, mohli bychom zhruba za rok začít natáčet. Bez mezinárodní produkce se ale neobejdeme.

iLiteratura: V současné době žijete s rodinou v Praze a pracujete na nové knize, jejíž děj se odehrává v Česku, respektive Československu. Můžete prozradit trochu víc?
Øystein Stene: Pracuji vlastně na dvou knihách. První je dětská knížka z druhé světové války. Vycházím v ní ze zážitků babičky mé přítelkyně Barbory Kysilkové, ta ji navíc opatří ilustracemi. Druhá je román navazující na spekulativní výzkum v oblasti tzv. psychotroniky, který v Československu probíhal v sedmdesátých a osmdesátých letech 20. století. V akademickém prostředí se ho účastnilo víc než sto lidí, kteří bádali o paranormálních jevech jako telepatie, léčitelství a jasnovidectví. Česká kotlina je zemí těch nejneuvěřitelnějších příběhů!