V zemi moudrého a spravedlivého krále Dagonauta, na východ od Velkých hor je ten, kdo si přeje nosit rytířské ostruhy, povinen prokázat, že je jich hoden. Nejprve musí sloužit jako panoš u zkušeného rytíře, naučit se zacházet se zbraní a prokázat, že je věrný, čestný, statečný a vždy ochotný pomoci. Pak už zbývá jen strávit noc v kapli a nenechat se přitom nikým svést na scestí. Jak se však popasovat s tímto posledním, zdánlivě nejjednodušším úkolem, když se jeho naplnění dostane do mravního sporu s úkoly předchozími? Šestnáctiletý Tjuri o své poslední, rozhodující noci před pasováním na rytíře slyší zvenku volání o pomoc. 

Slepá poslušnost nebo vlastní úsudek?

Poruší pokyn, vykrade se z kaple ven, a než mu dojde, do jaké se zapletl šlamastyky, dostává se do zběsilého víru událostí. Naléhavý hlas neznámého člověka jej žádá, aby bez odkladu doručil důležité a navýsost důvěrné psaní jistému Černému rytíři s bílým štítem, který ho musí neprodleně předat panovníku sousedního království, králi Ynauvenovi. Když si pospíší, stihne ranní pasování na rytíře. Tjuri váhá. Vyhovět neznámému znamená porušit pravidla, ale přitom naplnit podstatu ctnosti rytíře, na nějž chce být pasován. Rozhodne se vyslyšet morální imperativ, dopis převezme a vydá se Černého rytíře s bílým štítem hledat. 

Netuší ovšem, že dobrodružství, do nějž se vrhl, bude mnohem delší, složitější a závažnější a že se při něm bude muset dopustit i skutků, jež se s rytířskou ctností neslučují. Je správné lhát a krást, nebo dokonce zabíjet, má-li člověk na zřeteli vyšší dobro? Tjuri přemítá, váhá, podléhá strachu, a pak ho zase přemáhá a do svých rozjímání zatahuje i čtenáře, kteří jeho vnitřní rozkol i zápas se zlem a putování za hlasem srdce sledují se zatajeným dechem. Na dlouhé misi, v niž se banální úkon doručení písemnosti zvrhne, se potkává s lidmi, kteří mu nevěří, zpochybňují jeho morální integritu, pronásledují ho a osnují na něj léčky, ale i s dobrými dušemi, jež ho na cestě nakrmí, uloží, doprovodí a ukáží mu správný směr. 

Nadčasové otázky

Mnozí z nich vedou s Tjurim existenciální hovory, které šedesát let staré knize pojednávající o dobách dávno minulých dávají až uhrančivě aktuální ráz. „Proč spěcháš?“ ptá se Tjuriho na cestě slabomyslný a ve své prostotě jemu i čtenářům lapeným v dnešní uspěchané době uštědřuje lekci moudrosti. „Proč? Můžeš mi klidně říkat Pomatený, nevadí mi to. Nikdy nespěchám. Ani stromy nespěchají, když rostou. To jen některá zvířata, ale ta nikdy necestují daleko, až na tažné ptáky, když přijde zima. Proč ty spěcháš a proč musíš dál?“

Tjuri neví přesně, proč musí spěchat, proč musí dál, tuší jen, že na rychlosti, s níž doručí psaní jemu neznámého obsahu, záleží mnohé. Klopýtá přes hory a řeky, setkává se s mnichy a poustevníkem, kteří usměrní jeho duchovní zrání, nachází věrného přítele i letmé zalíbení v jisté mladé dámě, překoná nejednu rádoby nepřekonatelnou nesnázi a překážku, pochopí, jakou moc mají v rukou zástupy zdánlivě bezmocných, rozluští mnohá tajemství a … Největší pouť ovšem vykoná sám v sobě. Dozraje v muže, který ví, že některé věci je potřeba udělat i s vědomím, že za ně člověk nedostane frčky. 

Svět, který Tonke Dragtová ve svém fantazijním středověku vystavěla, v mnohém bezděčně připomíná dnešní pohnutou dobu, v níž úklady, touha po moci a teritoriu, zabíjení, slepá zášť, lži a manipulace jsou každodenním chlebem veřejného diskurzu. Stejně jako se čtenáři současných apokalyptických zpráv upínají k naději, že zlo bude poraženo, v dobrodružném příběhu statečného rytíře plasticky vyvstávají jako nejvyšší hodnoty čest, odvaha, sebeobětování, přátelství a víra ve spravedlnost, která hory přenáší. 

Nadčasový bestseller vzešlý z krušného dospívání

Tonke Dragtová, rodačka z Indonésie, jež byla až do roku 1949 pod nizozemskou koloniální nadvládou, neměla v době svého dospívání o vypjaté a ohrožující zážitky nouzi. Ve dvanácti letech se za druhé světové války dostala s matkou a sestrami do japonského internačního tábora. Aby unikla bezútěšné realitě a protože prý neměla co číst, pustila se do sepisování a ilustrování příběhů. Používala přitom staré sešity na matematiku, v nichž gumovala výpočty, a když nebylo zbytí, třeba i toaletní papír. Po válce se rodina odstěhovala do Nizozemska, kde Tonke Dragtová vystudovala Akademii výtvarných umění. Ostatně ilustrace použité v knize jsou její vlastní. 

Rytířskou tematiku si Tonke Dragtová vyzkoušela už ve své první knize s názvem Verhalen van de tweelingbroers (Příběhy bratrů-dvojčat, 1961), v níž dva bratři zažívají v konturách středověkého světa dobrodružství mezi trubadúry, pány a rytíři. Ačkoliv se ve své pozdější tvorbě od rytířského světa odklonila, pro její postavy zůstalo příznačné, že neustávají v hledání smyslu života a poznávání vlastního nitra. Kniha Dopis pro krále z roku 1962 získala ocenění Dětská kniha roku a stala se jedním z nejprodávanějších dětských titulů. Autorka v roce 1976 obdržela Státní cenu za literaturu pro děti a mládež, v roce 2004 byl Dopis pro krále korunován cenou Griffel der Griffels za nejlepší nizozemskou dětskou knihu uplynulých padesáti let. 

Příběh putování neohroženého mladého rytíře a souboje dobra se zlem, jehož kvality v českém podání podtrhuje citlivý, precizní a na slovní zásobu košatý překlad Jany Irmannové-Pellarové, se dočkal i několikerého filmového zpracování: v roce 2008 se režie ujal Nizozemec Pieter Verhoeff, v roce 2020 se díky streamovací službě Netflix dostal do světa stejnojmenný seriál v anglickém znění. Tuzemským divákům neunikne, že mnohé impozantní záběry ze seriálu pocházejí z Česka, fanoušci knihy však budou zklamáni, protože z původního příběhu si netflixoví filmaři vzali jen hrubou kostru, kterou naplnili zcela odlišným předivem příběhových linií. Pravověrní čtenáři však nemusejí zoufat – mohou se těšit na českou verzi pokračování oblíbeného příběhu s názvem Tajemství Divokého hvozdu, které se nakladatelství Albatros chystá vydat v závěru letošního roku.