V českém překladu se poprvé představuje argentinský spisovatel Martín Kohan (1967), a to románem Dvakrát červen. Vychází u nás celých dvacet let po původním vydání. Literární teoretik a univerzitní profesor Kohan se v této knize vrací k nelehkému období argentinských dějin, diktatuře z let 1976–1983, dále k prohrám argentinského fotbalového týmu v letech 1978 a 1982 a k prohře ve válce o Malvíny z téhož roku. Která z těchto proher se může ukázat jako nejničivější?

Dílo Dvakrát červen se řadí k tzv. literatuře paměti: obrací se k traumatickému období argentinských dějin, k poslední diktatuře. V reakci na boje levicových guerillových skupin na začátku 70. let totiž v Argentině byla nastolena nebývale drsná vojensko-civilní diktatura s cílem „nepřítele vyhladit, ne porazit“, jak se dočítáme v doslovu románu – podobně jako v knize Hrdinové porážky (ta čtenářům zajímajícím se o literaturu paměti nabízí opravdu výstižný dějinný a literární přehled).

Totalitní režim za sebou pravděpodobně zanechal okolo 9000 obětí. Po jeho skončení bylo založeno mnoho organizací zaměřených na lidská práva a na místech bývalých detenčních zařízení, kde docházelo k mučení vězňů, postupně vznikaly též památníky. Je nesporné, že tzv. proces národní reorganizace, zkráceně známý jako Proceso, zanechal v paměti argentinského národa jen těžko smazatelnou stopu, a proto stále nachází své ozvěny v literatuře. Dodnes jej zpracovávají tzv. „svědci a děti diktatury“, mezi něž patří i autor románu Dvakrát červen. 

Martín Kohan toto období totiž zažil jako dospívající, přičemž žil jen několik bloků od později nechvalně proslulého detenčního zařízení ESMA, kde režim věznil nepohodlné „podvratné živly“. Jak vzpomíná například v rozhovoru pro Paměť národa, připadalo mu tehdy zvláštní snad jen to, že v jeho čtvrti nedocházelo k běžným výpadkům elektřiny – elektřina totiž byla neustále zapotřebí k mučení vězněných, jak se dozvěděl až po letech. 

Vzhledem k tomu, že román Dvakrát červen byl vydán až v roce 2002, Kohan zde nemusel volit cestu alegorie tak jako Juan José Saer v románu Nikdo nic nikdy (1988, česky 2018). Nevypráví ani z pohledu přeživších jako román Nory Strejilevich Una sola muerte numerosa (1997, Jediná početná smrt), který vychází (nejen) z autorčiných zážitků – v tomto směru se ostatně lze mnohé dozvědět například ze známé zprávy Nunca más (1984, Nikdy víc), obsahující výpovědi skutečných obětí režimu před komisí, jíž předsedal Ernesto Sábato. Neoslavuje ani bývalé uvězněné bojovníky, což odstartovala dnes již pětisvazková kniha Martína Caparróse a Eduarda Anguity La voluntad (1997, Vůle). Těmto přístupům se Kohan vyhýbá a noří se do tzv. šedé zóny. Píše příběh z pohledu někoho nezúčastněného, kdo se k podpoře režimu a jeho blízkosti vlastně „jen přichomýtl“, v linii s dílem Villa (1996) Luise Gusmána (1944), jejímž hlavním hrdinou je lékař, který se zaplete s režimem. Gusmánův a Kohanův román tak podle Huga Vezzettiho „zpochybňují černobílou prózu, kde jsou na jedné straně zločinci a na druhé oběti“ (Hrdinové porážky, s. 124), a stojí tedy vně „teorie dvou démonů“, která tvrdí, že obě strany (myšleno jak mučitelé, tak zajatí, mezi nimiž mohli být i levicoví odbojáři, kteří měli na svědomí lidské životy) nesou stejnou zodpovědnost (Hrdinové porážky, s. 131–132).

Všechno je otázkou metody

Román Dvakrát červen je formálně rozdělen na dvě části – v první, obsáhlejší, dává Kohan prostor třem hlasům, druhá dostala výstižné pojmenování „Třicátého šestý (epilog)“.  Zmíněné tři hlasy se v první části prolínají v krátkých kapitolkách, prostě značených číslicemi. Dominantním hlasem se stává vyprávění v první osobě, které patří mladému bezejmennému chlapci, jenž se hrou osudu stává brancem, a tedy přisluhovačem systému. Z jeho vyprávění se čtenář dozvídá o tom, co zažíval a viděl během své služby jako šofér doktora Mesiana, „starajícího se“ v utajovaných detenčních zařízeních o politicky nevyhovující osoby, tzv. desaparecidos, zmizelé. Druhým hlasem je vyprávění ve třetí osobě, popisuje kruté podmínky ženy, která je držena v zajetí a prožívá dlouhé, systematické mučení. Třetí hlas se věnuje kusému „deklamování“ soupisek členů fotbalového týmu, kteří jsou prezentováni v různých obměnách na základě svých křestních jmen, pozice, klubové příslušnosti apod. Druhá část se odehrává čtyři roky po části první, na samém sklonku diktatury v roce 1982, kdy zmíněný branec už službu opustil, studuje medicínu a znovu se setkává s doktorem Mesianem. Rámcem pro celé vyprávění jsou tak prohry argentinského fotbalového týmu v letech 1978 a 1982.

Celou knihou, jak po formální, tak obsahové stránce, prostupuje motiv metodiky. Ta se otiskla především v postavě vypravěče, který na svém nadřízeném obdivuje právě jeho ryzí metodičnost a na vše okolo sebe nazírá pouze hlediskem závazných pravidel. Díky takovému přístupu je pak jeho projev prost jakýchkoliv emocí, z čehož nejedenkrát zamrazí. Ostatně hned první věta románu strhne pozornost k tomu, že brance nejvíce trápí právě dodržování pravidel a preciznost: „Na stole ležel sešit, otevřený na stránce, kde byla jen tato věta: ,Kdy přesně se múže začít mučit dítě?‘“ (s. 11). Branec se ani chvíli nerozmýšlí nad významem této hrůzné věty, zato mu ale nedá spát formální gramatická chyba.

Metodičnost se dále vynořuje i v samotném pojmenování všech částí, kapitol a podkapitol: jsou neúnavně značeny číslovkami či římskými číslicemi. Kohan neholduje psaní, ve kterém by bylo vše jasné a přímočaré (jak se vyjádřil například v rozhovoru pro kulturní program argentinské televize Siete locos), a tak nepřekvapí, že striktní dodržování takovéhoto číselného pojmenování vždy plní nějakou funkci: číslovka se určitým způsobem nachází v textu nebo odkazuje na reálii důležitou pro danou kapitolu nebo období. V českém vydání s těmito odkazy pomůže tápajícím čtenářům „řešení“ na konci knihy. Nicméně tato zahlcenost čísly, která knížku v jistém ohledu až stravuje, zároveň poukazuje i na odosobnění, s jakým je v příběhu nahlíženo na lidi – lidé totiž nejsou víc než pouhá čísla, důležitá je spíše jejich váha apod., snad s výjimkou členů fotbalové reprezentace. Ti si jména – oproti vězňům – zachovávají, avšak i v těchto pasážích se jedná o pouhý systematický výčet, metodicky uhlazený podle různých kritérií, jež fotbalisty degraduje na pouhou soupisku.

Dalším nepřehlédnutelným tématem je postavení jedince ve strukturách vojenského typu, kdy se člověk zbavuje osobní zodpovědnosti. Branec je od svého otce dobře poučen, a tak předem zná to nejdůležitější: „Nadřízený má vždycky pravdu, a tím spíš, když ji nemá“ (s. 14). A ruku v ruce s tím jde i téma viny. Například u vylíčení davů poražených Argentinců po prohraném zápasu samotného vypravěče napadne něco, co ho nenapadlo o sobě samém: „Když jsem je spatřil, jak zoufalí a skleslí opouštějí stadion, pomyslel jsem si, že z jakéhosi záhadného důvodu vypadají jako nevinní, a zároveň i jako něčím provinilí“ (s. 60). A zde se již ukazuje to, co v románu Kohan dokázal zvládnout opravdu mistrně – a to rozehrávání kontrastů.

Vypravěč, který vás zvedne ze židle

Román je opravdu velmi dobře vystavěn, celková struktura je (opět) metodicky promyšlená. Asi nejvíce v knize rezonuje již zmíněné hraní s kontrasty. Jako základní stavební kámen textu, který ve čtenáři probouzí emoce, funguje v příběhu juxtapozice. Je to umožněno poněkud „staccatovým“ vyprávěním. „Jednotlivé hlasy“ se střídají ve velmi krátkých promluvách. Dochází tak k někdy opravdu drsným, absurdním srovnáním, například banální strachy nezúčastněného brance, který plní jen svou povinnost, stojí vedle zážitků zajatkyně, mučené a znásilňované v temné cele. Jindy se může zdát, že vyprávění o prohře fotbalového mužstva drtí přítomné víc než samotná diktatura.

Během čtení se však vyloupne i nepříjemná myšlenka, že tři přítomné hlasy v první části, které by mohly reprezentovat širší spektrum společnosti, i to, jak jednotlivé postavy toto období prožívaly, nakonec ani třemi hlasy nejsou, ale všechny patří branci samotnému. Odosobněný hlas, věnující se soupiskám fotbalistů, totiž může představovat to, co si branec sám čte v novinách, protože v druhé části uvádí „čtu noviny a jako obvykle začínám sportovní rubrikou“ (s. 123). Vyprávění ve třetí osobě věnované zajatkyni mohou pak být tím, co branci vyprávěla sama zajatkyně, se kterou se shodou okolností neplánovaně „setkal“ a byl nucen vyslechnout její příběh – vodítkem může být to, že v druhé části branec jako jediná z postav zná pravé jméno jejího syna. Pokud tedy na vyprávění nahlížíme touto perspektivou, celý příběh dostává ještě krutější a mrazivější rozměr, protože branci připadají na mysl věci zcela bezděčně, aniž by o nich přemýšlel či zažíval pocit viny, a tyto juxtapozice pak ve svém srovnání vyznívají o to křiklavěji.

Martín Kohan napsal román výborně vystavěný, promyšlený po formální i obsahové stránce. Díky skvělé volbě odosobněného vypravěče a mnohdy velmi kruté návaznosti textových fragmentů líčené události na čtenáře dopadnou s o to drtivější silou. Hrůza z chladné metodiky na čtenáře dopadá z vylíčených příběhů, podobně chladně však působí i odosobněné administrativní formuláře jako soupisky, kde jsou lidské životy deklasovány na pouhá čísla. Kohanovi se tak výborně daří vytvářet atmosféru strachu, časovými posuny a kontrasty vyvolává silné emoce a píše knihu o temné části argentinských dějin bez vložení jediného osobního názoru – ten si však čtenáři mohou při četbě snadno domyslet sami.