Vítejte na měsíci Panga. Kdysi dávno se tu lidé chovali přesně tak sebestředně, jak bývá jejich zvykem, a život jim usnadňovali roboti. Jenže pak se něco stalo a roboti se „probudili“. Začali cítit, získali duši. Jindy a jinde by to mohlo skončit apokalyptickou válkou lidské a strojové inteligence ve stylu série Terminátor. V lepším případě by se dospělo k nějakému konsensu a lidé by se mohli oddávat hédonismu, zatímco umělé inteligence by vládly vesmíru. V příběhu Becky Chambersové roboti prostě odejdou a lidé je jít nechají. Nejen že se nezachovají destruktivně, ale navíc vezmou vývoj událostí jako příležitost od základu změnit svůj přístup k životu, vesmíru a svému měsíci, na kterém žijí zvlášť. O celé generace později vyráží na svou osobní misi čajový mnich Echo. Poctivě šlape se svou obytnou kárkou venkovem, aby nabízel šálek čaje – nebo dva, protože všichni máme čas na víc než jen jeden šálek čaje – a trpělivé ucho všude tam, kde je ho zapotřebí. Žije si svůj klidný život, dokud nezatouží slyšet cvrčky. Jenže… cvrčci dost možná vyhynuli, protože i když se už člověk chová k Panze lépe, některé rány se prostě nezahojí. Přesto se Echo odhodlá vyrazit do skutečné divočiny, kde snad jednoho rána cvrčky zaslechne. A na své cestě narazí na robota. Jak člověk pro stroj, tak stroj pro člověka jsou vlastně jen mýtem. Jejich setkání tak otevře víc než jeden obzor…

Becky Chambers se v roce 2021 ve velkém stylu rozloučila se svou průlomovou space operou Poutníci v románu V jednom zapadlém koutě Galaxie. I když to „ve velkém“ je třeba upřesnit. Čtvrtý díl Poutníků je totiž komorní záležitost, v níž se na galaktickém ekvivalentu dálničního odpočívadla na chvilku protnou cesty několika poutníků. V důsledku poškození planetární orbitální sítě nemohou pokračovat za svými cíli a musí nějak zabít čas. Třeba tím, že si budou povídat. Třeba tím, že se pokusí vcítit jeden do druhého. A co na tom, že jeden má krunýř, druhý se dožije jen pár let a třetí se dorozumívá barvami? Jsou to všechno sapienti, rozumné bytosti, které mají duši a city. To společné je větší než to rozdílné.

Což je přesně to poselství, které vyvstává i z autorčina nejnovějšího projektu. Žalm pro divostrojné je čtení opojné právě tím, jak je otevřené tomu být jiný, žít jinak a vnímat jinak. Zároveň je ale tentokrát Becky Chambersová evidentně v pobaveném modu. Rozkošné Sýkorčí Hnízdo je ostatními roboty vysláno, aby zjistilo, jak si lidé vedou a co potřebují. A v jeho jednání s Echem je určitá blahosklonnost, kterou měli kdysi lidé vymezenou pro domorodce (například artikuluje pomalu a nahlas a pomáhá si gesty). A neotevírá oči pouze Echovi, ale dost možná i generacím čtenářů vyrostlých na robotech, kteří mají v DNA nejen Asimovovy zákony robotiky, ale především jeho poněkud technicistní pojetí umělého člověka.

Hnízdo tak není stvořený v továrně, ale ze svých rozebraných předchůdců, kteří rezignovali na snahu udržet se pomocí oprav věčně v chodu a místo toho zvolili cestu nového (strojo)života, vzešlého z původní generace uvědomělých robotů. Protože „jak bychom mohli poznávat svět, pokud bychom nerespektovali jeho nejpodstatnější cyklus?“ A tak je Hnízdo zvědavé, neskonale vlídné a občas do něj zaleze červ, ale „to je v pořádku“. Poznává svět a je přitom samo sebou. V jedné z nejmilejších (protože u této knihy nemá smysl operovat s tvrdými termíny jako „nejlepší“ nebo „nejdůležitější“ či „zásadní“, to by až příliš připomínalo shon a omezenost naší společnosti) slovních výměn s Echem prohlásí: „Tvoří mě kov a čísla, tebe zase voda a geny. Ovšem oba jsme víc než jen to.“

Knihy Becky Chambersdové jsou řazeny do tzv. solarpunku a Žalm pro divostrojné je suverénně jeho nejlepším příkladem. Jedná se o svého druhu reakci na „zlatý věk dystopií“, kterým si fantastika prošla počátkem aktuálního tisíciletí. „Solar“ odkazuje na sluneční, obnovitelnou energii, ale také na světlo a optimistickou vizi vývoje. „Punk“ pochopitelně na to, že i když je většina uměleckých směrů s tímto slovíčkem v názvu založená na vzteku a dravosti a na vztyčeném prostředníčku vůči establishmentu, je dnes vlastně vrcholným aktem kontrakultury a popřením mainstreamu nikoliv rozbití kytary na pódiu či hacknutí kódů zlé nadnárodní korporace, ale právě onen optimismus a odvaha věřit v to, že existuje něco jako udržitelný rozvoj. Takový, v němž se může lidský jedinec vyvíjet a naplňovat všechny své potřeby, ale zároveň respektovat přírodu a nebýt destruktivní ke svému okolí.

Na první pohled se zdá být Žalm pro divostrojné jen hřejivou hříčkou. Scény, v nichž se Echo připravuje na svou misi čajového mnicha, vyloženě koketují s komedií, stejně jako některé reakce Hnízda (kupříkladu očekávání stran opilosti). Ale nakonec stejně jako u dalších autorčiných knih pronikne i tento příběh hluboko pod kůži. Co se zdá být naivními replikami a nepochopením „stavu věcí“ a toho, „jak věci chodí“, se stává drásavou připomínkou, že jako jedinci i druh umíme být lepší, ale skoro nikdy se o to nesnažíme. Becky Chambersová, Echo a Hnízdo nás zvou na šálek čaje a krátkou úvahu, jaké by to bylo, kdybychom před naším potenciálem nezavírali oči a zase jednou nakonec slyšeli cvrkat cvrčky.