Básně ve sbírce Žloutek (a jiné vnitřnosti) Michala Jurmana jsou pouze volně tematicky spojené a kniha neobsahuje jakékoliv další vnitřní dělení. Jednotlivá témata se cyklicky vracejí a vrství, což svádí k interpretaci, že jsou básně řazeny podle data vzniku. Spojujícím prvkem je lyrický subjekt, který se v jedné z úvodních básní, žloutek, charakterizuje následovně: „když je ti ke čtyřiceti / a už neříkáš přes třicet“. (s. 9) Tematicky se tak básně točí okolo bilancování a reflexe, která vystává v koloběhu všedních dní. Nejzajímavější momenty sbírky jsou konkrétní popisy každodennosti, verše, v nichž se to nehemží jinotaji: „všechno je lepší / než život na trati / ,Neratovice–Brandýs‘, / všechno je lepší / než rovnoběžky klopot / a její zpáteční sleva“ (s. 42). 

Dělení veršů občas hraničí s fenoménem „enter key poetry“, jejíž hlavní charakteristikou je právě nadměrné užívání klávesy enter. Ve Žloutku (a jiných vnitřnostech) jde především o neustálé kladení otazníku na samostatný řádek.

Mimo průmysl

Jurman se pohybuje spíše mimo oblast literárního průmyslu, vedle scenáristické činnosti pracoval také ve sportovní redakci. V rozhovoru pro Digitimes sympaticky povzbuzuje k psaní a nabourává tak všeobecně vnímanou až aristokratickou exkluzivitu poezie. Stávající sbírku dokonce vydal vlastním nákladem. Toto rozhodnutí se však negativně odrazilo mimo jiné na grafické úpravě, která je řemeslně nezvládnutá a nezve čtenáře k listování. Básně jsou doprovázeny fotografiemi, jejichž autorem je též Jurman, avšak s textem se nijak nedoplňují a ve výsledku působí zbytečně. 

Kromě Žloutku (a jiných vnitřností) vydal letos Jurman pod titulem Ptáče i prózu. Anotace slibuje iniciační příběh o útěku do indické džungle. Určitě by bylo zajímavé oba texty porovnat z hlediska práce s jazykem a výstavbou, sám Jurman totiž v rozhovoru s Jarmilou Vandovou uvádí, že „opravdu dobrý básník vždy časem začne psát prózu“. Ve Žloutku (a jiných vnitřnostech) ovšem místy neodolá pokušení „básnického“ jazyka a po sbírce jsou tak rozesety – bohužel všední a nezajímavé – personifikace a epiteta.

Kroužení okolo sebe samého

Jurman v rozhovoru vzpomíná, že s psaním poezie začal na gymnáziu, údajně kvůli „nutnosti vypsat tohle ,nepochopení světa‘ na papír“. Žloutek (a jiné vnitřnosti) svědčí o tom, že se autor z pubertální poetiky ještě tak úplně nevymanil. Zaujetí sebou samým je ze sbírky výrazně patrné proto, že na cokoli dalšího prostě nezbývá prostor. Básně postrádají lehkost a balancují na hraně patosu, autor bohužel není schopen zaujmout odstup. Ve sbírce se tak v básni s vážným tónem objevují mimo jiné následující verše: „všechno co ve mně zbylo / vylučuji v proudu / své křivky / ke kořenům stromu“. (s. 101)

Moči se ve sbírce dostává větší pozornosti než jiné subjektivitě. Další postavy tak zůstávají na úrovni objektů – „černošku roztaženou / jak deštivý mrak / nad pyjem očekávání“ (s. 92) – nebo banálních historických odkazů – „rozpráším všechny Napoleony“ (s. 28). Z básní postupně vyvstává obraz muže ve středním věku, který se místy sebelítostivě vypisuje z milostných zklamání, jinde zas popisuje momenty vášně a propojení, obé však vyznívá lacině: z mnoha příkladů lze uvést „bylo dáno mi přespat / v tvém klíně, děkuji“ (s. 39) nebo oslovování partnerky „Bohyně“ (s. 34). Popisy sexu a intimity bohužel neodhalují zajímavou dynamiku či svěží pohled na věc. Vše zůstává na úrovni omletého fetišizujícího kolovrátku.

Ačkoli volba věnovat se každodennosti a osobnímu životu může být nosná, Jurmanovi se nevyplatila. Nedaří se mu totiž – slovy ruského teoretika Viktora Šklovského – „udělat kámen kamenitý“, donutit čtenáře chvíli sečkat a vnímat běžné nanovo. Básně bohužel neustále sklouzávají k lacinosti a zastavit se nad verši se stává úkolem téměř nadlidským. Pro čtenáře je tak těžké dostat se ke žloutku, pokud jím je míněno pomyslné jádro věci.