Básnická skladba Maria Nefeli vyšla v Řecku roku 1978 a rok nato získal její autor Odysseas Elytis Nobelovu cenu „za poezii, která na pozadí řecké tradice se smyslnou silou a intelektuálním nadhledem zobrazuje boj moderního člověka za svobodu a kreativitu“. Pod názvem Marie Mračná ji v českém překladu Vojtěcha Hladkého v edici Delfín vydalo nakladatelství Triáda na sklonku roku 2021. Sám básník rozlišuje svou poetiku do několika období, přičemž Marii Nefeli řadí do třetího období zralosti.

Nutkavé svědomí

Typologicky lze báseň do jisté míry charakterizovat jako báseň v próze o dialogickém charakteru; dva subjekty kontrastních i vzájemně se doplňujících monologů tvoří trojdílnou kompozici. Marie Mračná a Protihlas, dvě postavy, specifické, samostatné a univerzální zároveň, fungují jako přítomnost na scéně, aniž by to pro ně znamenalo jakékoli časoprostorové omezení. Báseň začíná jako putování-pátrání Marie Mračné: „PŘÍTOMNOST // Procházím mezi trním, kráčím v temnotách / Za tím, co má se stát, a tím, co pokryl prach, / Jako svou jedinou zbraň, jedinou hráz proti všem / mám ostré nehty, nachové jak cyklamen.“ (s. 11) Postava Marie Mračné konverzuje s historií, v různých obrazech vykresluje mýtus jako destrukci i stvoření. Marie Mračná jako nutkavé svědomí a Protihlas jako symbol, který naslouchá a odpovídá, utvářejí dynamiku, která s sebou nese známé a neznámé, viditelné a neviditelné. Postavy si nikdy nevyměňují role, ale vymezují hranice své přítomnosti, noří se do zkušenosti a do prostého pozorování, vyjádřeného scénickými obrazy.

Scénická přítomnost Marie Mračné je podrobně popisována Protihlasem: „Viděl jsem ji všude. Jak drží skleničku a zírá do prázdna. Jak poslouchá desky a leží při tom na zemi. Jak jde po ulici v širokých kalhotách a starém pršiplášti. Před výklady pro děti. To je smutnější. A v obchodech s deskami, kdy je nervóznější, takže si kouše nehty. Kouří nekonečně cigaret. Je bledá a krásná.“ (s. 11)

Skladba po formální stránce pracuje s antifonami, známými z církevního prostředí jako liturgické verše zpívané či deklamované, které se střídají a které pronáší kněz i věřící, respektive žalmista a sbor. Kompozice antifon u Marie Mračné obzvlášť vyniká v rychlém střídání krátkých promluv provázaných opakováním slov či poloveršů z předchozí repliky: „MM: Viděla jsem tvoje oči. Viděla jsem staré olivové háje. / P: Viděl jsem náhrobní desku. Koré vytesanou do kamene. Vypadala smutná a v dlani držela ptáčka. / MM: Díval se na mě, vím to, díval se na mě. Dívali jsme se oba na stejný kámen. Dívali jsme se na sebe skrze ten kámen. / P: Byla klidná a držela v dlani ptáčka. / MM: Seděla a byla mrtvá.“ (s. 12)

Stejně tak ve své starší a zřejmě nejslavnější dramatické básnické skladby Axion Esti, vydané poprvé v Řecku roku 1959, vycházel básník z forem užívaných při bohoslužbě, církevních hodinkách či jednoduše každodenních modlitbách. Pracuje s osobní žitou zkušeností, zároveň předpokládá u čtenáře obecně rozšířené, třebaže bezděčné povědomí o těchto formách z prostředí církve, divadla či literatury, aniž by však jakkoli své verše nutně s bohoslužbou spojoval nebo jim chtěl tímto jakkoli dodávat na patosu či pietě. O dramatičnosti pravoslavné liturgie už bylo psáno dost, ale v řecké literatuře mají odedávna světské využití i jiné hudebně-literární formy spojované s církevním prostředím (kánony, troparia a jiné). Elytis na tuto tradici navazuje svým osobitým literárním pojetím obdobně jako ve svých obrazech a kolážích, v nichž také propojuje moderní s antickým a byzantským; v případě Marie Mračné užívá formu antifon, v jejichž rámci promlouvá prózou nebo volným veršem, ale také jambickým patnáctislabičným veršem, typickým od 12. století pro řecký vernakulár a lidovou slovesnost a živým až do 20. století. Neomezuje se však pouze na něj, ale místy sáhne i po osmislabičném trocheji či rázné proklamaci. Marie Mračná je členěna do tří částí pojmenovaných Přítomnost – Píseň Marie Nefeli – Básníkova píseň, opět v paralele s Axion Esti, jež tvoří Genesis – Pašije – Gloria.

Mimo grekofonní oblast se Marie Mračná, nakolik máme evidenci, dostala ke svým čtenářům záhy po řeckém vydání v pěti různých překladech do angličtiny a němčiny (1981), francouzštiny (1982) a dvakrát do španělštiny (1986 a 1990). Zdá se tedy, že od devadesátého roku až do loňska, kdy vyšla i v češtině, další knižní překlady nevznikly.

Prolisy i nedostatky

Překladatel Vojtěch Hladký vystudoval filozofii a starou řečtinu na Filozofické fakultě UK v Praze. V současné době působí na Přírodovědecké fakultě, kde se zabývá antickou, renesanční a částečně i současnou filozofií. S překládáním novořeckých básníků má zkušenost ze spolupráce s byzantoložkou a neogrecistkou Růženou Dostálovou a romanistou Jiřím Pelánem. Společně přeložili všechny vydané básně prvního řeckého nobelisty Jorgose Sefereise včetně jeho řeči u příležitosti udělení Nobelovy ceny roku 1963 (Básně, Pavel Mervart 2011). A ve stejné překladatelské sestavě se sešli také nad verši neméně známého řeckého básníka Konstantinose Kavafise (Básně, Pavel Mervart 2013). Dá se tedy říct, že vydáním svého překladu Elytisovy poémy po bezmála deseti letech Hladký na tuto zkušenost navazuje, včetně aspektu, že i v Elytisově případě připojuje překlad slavnostní řeči k akademii ve Stockholmu při udílení Nobelovy ceny. Nadto k edici přikládá Elytisův rozhovor s Ivarem Ivaskem z roku 1972. V ediční poznámce překladatel též uvádí, s jakými publikacemi pracoval, včetně noticky, že po vzoru překladů do jiných jazyků je české vydání opatřeno poznámkami a vysvětlivkami (s. 131). Opomíjí nicméně dodat, že bohatý poznámkový aparát je téměř v celém rozsahu převzat z anglického překladu Athana Anagnostopulase.

Knížka má příjemnou mramorovanou obálku s jemnými prolisy a pečlivě zpracovanou grafiku. Dobře se čte, překladatel dbá na změny rytmu i rýmu, ačkoli nezřídka narazíme na místa, která by zasluhovala větší pozornosti ve vztahu k originálu. Takovým příkladem může být hned první replika ve výše uvedené ukázce. V Hladkého překladu stojí: „Viděl jsem ji všude […] To je smutnější. A v obchodech s deskami, kdy je nervóznější, takže si kouše nehty.“ Řídícím slovesem pro celou pasáž je „Viděl jsem (ji)“. Na to v řečtině navazují četné konjunktivy, respektive infinitivy, a proto bylo nutné držet se času i logiky celé pasáže i v češtině. Také zmíněný smutek neodráží smutnou situaci, ale smutek její, Marie Mračné. Celá pasáž by tedy mohla znít takto: „Viděl jsem ji všude. Jak drží sklenici a hledí do prázdna. Jak poslouchá desky a leží při tom na zemi. Jak jde po ulici v širokých kalhotách a starém plášti. Před výlohami pro děti. Tehdy bývala smutnější. Viděl jsem ji všude i v obchodech s deskami, byla poněkud nervózní a kousala si nehty. Viděl jsem ji, jak kouří jednu za druhou. Bledá a krásná.“

Nehodlám se na toto místě pouštět do další jazykové analýzy a porovnávání překladu s originálem. S ohledem na výše uvedené i na vztah české kulturní tradice k řeckému prostředí bych ještě ráda podotkla, že je možné podobně diskutovat nad samotným překladem Marie Nefeli jako Marie Mračné či nad Antifonistou jako Protihlasem. Jiné cizojazyčné překlady mé rozpaky potvrzují.

Pro neogrecistu znalého originálu a reálií je velmi obtížné soudit překlad český a vnímat jej jako svébytné dílo, aniž by přihlížel k tomu, co se nepodařilo převést. Uchýlím se k tomu, že životaschopnost překladu tak jako tak prověří čas. Je nicméně potěšující, že se u jiných recenzentů – například u Martina Bedřicha na webu Aktuálně.cz – dočítáme, že při četbě českého překladu řeckého básníka „přeskočila jiskra“ a že překlad „nabízí příležitost nově se dotknout jazyka, vyvolat dlouho neprožité emoce, vykročit z toho, co je obvyklé. Prožít úžas.“ Už proto, ale nejen proto patří Vojtěchovi Hladkému dík, že českým čtenářům zprostředkoval pozdního Elytise a dopřává tak našim čtenářům zažít vzácné emoce a okouzlení.