Loni publikovaná velkorysá kolekce všech příběhů Rychlých šípů (všech variant včetně těch nepublikovaných) přinesla kanonické příběhy, které vytvořila původní autorská dvojice, tedy Jaroslav Foglar jako scenárista a Jan Fischer jako kreslíř. Aby byl příběh nejslavnějšího českého komiksového seriálu úplný, bylo samozřejmě potřeba přidat také příběhy, které po Fischerově smrti kreslili jiní tvůrci, především o dvě generace mladší Marko Čermák. Ten se narodil v roce 1940, tedy více než rok poté, co v časopise Mladý hlasatel vyšel první díl seriálu. Jan Fischer totiž zemřel v roce 1960 (v pouhých 53 letech), a když se koncem šedesátých let při politickém i kulturním uvolnění socialistického režimu naskytla šance nejen znovu vydat staré příběhy vzorné pětice, ale také připravit nové, Foglar musel hledat nového kreslíře. Jeho volba padla právě na mladého absolventa střední výtvarné školy, který nedokončil studium oboru výtvarná výchova na Pedagogické fakultě UK (profesorem mu byl Cyril Bouda) a pracoval v propagačním oddělení Československých aerolinií. Čermák následně v poměrně krátkém období konce šedesátých a začátku sedmdesátých let v rychlém tempu nakreslil dalších 98 stránek komiksu (plus adaptace Foglarových románů Záhada hlavolamu, Stínadla se bouří a Chata v jezerní kotlině; v devadesátých letech pak přidal ještě adaptaci posledního dílu „stínadelské“ trilogie Tajemství Velkého Vonta), a stal se tak respektovaným Fischerovým pokračovatelem. V aktuální publikaci Čermákovo kreslířské dílo a jeho spolupráci podrobně rekapituluje komiksový historik Martin Foret.

Nejpatrnější rozdíl v pojetí je ve výrazném zapojení detailů tváří všech postav, naznačuje to ostatně již obálka knihy. Zatímco Fischer pracoval skoro výhradně s celky a polocelky, Čermákovým oknům dominují mluvící hlavy, které někdy zabírají celé okno. Kromě toho, že děj tak působí výrazně statičtěji než u Fischera, nebyl Čermák zdaleka tak dobrý portrétista jako jeho předchůdce. Oproti výrazným Fischerovým grimasám tak tváře nového kreslíře působí poněkud prázdně. Paradox pojetí „mluvících hlav“ dovršil sám Foglar, který později konstatoval, že „Čermákovi nedařily se výrazy tváří, nedokázal vystihnout jejich náladu, rozpoložení mysli“. Fischer byl původně karikaturista a karikaturní rysy mívají i mnohé jeho postavy, zejména ty záporné dospělé. Oproti tomu Čermákovy portréty vyhlížejí v Rychlých šípech trochu nudně (sám Čermák k tomu dodává, že ani on nebyl se svou původní prací spokojen, ostatně jeho následný seriál Modrá pětka je z kresebného hlediska mnohem podařenější) a místy bezvýrazně. Ale svým způsobem to má – asi nezamýšlenou – logiku: zatímco Fischer zachycoval barvitou a různorodou atmosféru první republiky a poválečného období (byť seriál zprvu tvořil za protektorátu), Čermák už reaguje na unifikovanou, monotónní a celkově fádní náladu socialistické reality. A byť koncem šedesátých let už byla barevnější a veselejší, seriál musel být umístěn do bezčasí, takže jediným dobovým prvkem jsou modré uniformy policistů, respektive příslušníků tehdejšího Sboru národní bezpečnosti.

Publikaci doplňují varianty seriálových epizod od dalších kreslířů, kteří v různých obdobích Rychlé šípy také tvořili: Václava Junka a Bohumíra Čermáka (s Markem jen jmenovec). Jejich pojetí je bližší tomu Fischerovu, ale nedá se říct, že by byli lepší než Marko Čermák: ten oproti nim vyniká kresebnou jistotou, tváře jeho hrdinů se nikdy nemění, jeho linka je pevná a suverénní.

Překvapením svazku je třináct nových epizod, které podle Foglarových nedokončených námětů a nápadů napsal scenárista Džian Baban (nar. 1977) a nakreslil Jiří Grus (nar. 1978), oba z generace takzvaných Husákových dětí, kteří se k Rychlým šípům nejspíš dostali až po opětovné možnosti jejich publikování po roce 1989. Jde převážně o humoristické příběhy, přičemž jeden větší celek zjevně předpokládá jednu nebo dvě epizody ukončení. Grus se přitom vrací k Fischerově koncepci bez detailů tváří, zato s dynamičtějším pojetím jednotlivých oken i dějových sekvencí. Také barevnost je tlumenější a opět více odpovídá Fischerově kolorování. Obojí přispívá k dojmu, že právě nejmladší kreslíř je Fischerovým nejlepším následníkem. Ovšem v době, kdy příběhy chlapecké pětice zajímají už hlavně dospělé pamětníky.

Právě jim je ostatně reprezentativní (dvoj)svazek určen: aby si zavzpomínali na hrdiny svého mládí, znovu se ponořili do příběhů, které tehdy nadšeně hltali, a k tomu se dozvěděli podstatný kontext.