Současná litevská próza v českém překladu vychází jen sporadicky a v poslední době jsou to hlavně díla, která zazářila na celoevropské scéně. Když pomineme nejnovější počin nakladatelství Argo, jež letos vydalo grafický román Jurgy Vilė Sibiřské haiku, byl to naposledy v roce 2020 v Odeonu mezinárodně úspěšný román Alvydase Šlepikase Jmenuji se Maryte (obě knihy přeložila Věra Kociánová).

Nyní se ke čtenářům dostává další současná próza, která se dočkala velkého ohlasu i v četných překladech a za niž autorka navíc v roce 2015 obdržela Cenu Evropské unie za literaturu. Litevská spisovatelka Undinė Radzevičiūtė (1967) absolvovala studium teorie a dějin umění a umělecké kritiky na Vilniuské akademii výtvarných umění, pracovala na kreativních pozicích v reklamě a posléze se začala věnovat psaní. Román Ryby a draci (Žuvys ir drakonai) vyšel poprvé v roce 2013 jako její čtvrtá kniha a hned vzápětí přitáhl pozornost publika i kritiky pro svou neobyčejnost v několika rovinách.

Dva nesouměřitelné světy

Křesťanská Evropa a imperiální Čína. Dva nesouměřitelné světy, symbolizované rybou a drakem – odtud název románu, který lze nejobecněji uchopit třeba jako velkoryse pojatý odraz vzájemného stýkání Evropy a Číny, klenoucí se napříč dějinami, i když taková charakteristika není úplná a zdaleka není jediná možná. Autorka vzala skutečnou historickou postavu italského malíře Giuseppa Castiglioneho (1688–1766), příslušníka jezuitského řádu, který téměř celý tvůrčí život strávil na čínském císařském dvoře dynastie Čching, a jednu ze dvou hlavních linií vyprávění věnovala právě jeho křesťanské misi v Zakázaném městě osmnáctého století. Tu v pasážích různé délky proložila druhým hlavním příběhem, v němž figurují čtyři příbuzné ženy různého věku v dnešním evropském velkoměstě.

Radzevičiūtė obě střídající se roviny odděluje a pro každou volí vlastní druh písma. V českém vydání tedy čteme inkoustově modrý příběh jezuitského malíře ve službách čínských císařů a běžným černým písmem tištěné dialogy současných žen tří generací, které společně obývají byt v historickém centru evropské metropole. Hlavní zvláštnost pak spočívá v osobitém stylu psaní. Autorka zejména v „modré“ části dělí souvětí na jednotlivé věty zakončené tečkou nebo z vět vyděluje víceslovné fráze, případně i jednotlivá slova. Tyto odloučené fragmenty nezřídka stojí na samostatných řádcích, čímž se čtení rytmizuje, určité významy se záměrně zdůrazňují, ale čtenář také získává prostor pro domýšlení nevyřčeného. Popsané textové zvláštnosti byly v Litvě často trnem v oku odborné veřejnosti i čtenářům, do omrzení se opakovaly výroky o nelitevském stylu psaní nebo námitky, že ze současné vrstvy románu nevyplývá, kde přesně se děj odehrává atp. Je to ale zjevně autorčin tvůrčí záměr, neboť překladem se stylová výjimečnost jen potvrzuje, a pokud by litevský čtenář potřeboval ujištění, najde v textu soubor indicií, které velmi pravděpodobně míří do domácího prostředí (televizní věž, padesát let zákazu erotické literatury, zmínka o prezidentce, určitém druhu salámu, jedna z postav karaimské národnosti či zmínka o „Litvínovi“ jako novém generálním představeném jezuitů). Zároveň se ale tato rovina románu může odehrávat snad v kterémkoli evropském velkoměstě.

Nejtalentovanější evropský malíř u čínského dvora

Skutečný Giuseppe Castiglione (1688–1766) pocházel z milánské šlechtické rodiny a do Tovaryšstva Ježíšova vstoupil ve věku devatenácti let vybaven důkladným soukromým vzděláním, odborným malířským školením a nesporně obrovským uměleckým talentem. Kunsthistorik Marco Musillo, specialista na vzájemné vztahy Evropy a Dálného východu v oblasti výtvarného umění a autor doktorské disertace na téma Castiglioneho umělecké dráhy na čínském císařském dvoře, uvádí, že mladý malíř byl uveden na čínský císařský dvůr v roce 1715. Zde následně působil jako dvorní malíř za doby vlády tří různých císařů. Zvláště poslední z nich, Čchien-lung (léta panování 1735–1796), si Itala velice oblíbil, také proto, že v jeho přítomnosti vyrůstal. Castiglione byl pravděpodobně nejtalentovanější evropský malíř u dvora, takže požíval všemožných výhod, přijímal od císaře nejrůznější dary a zastával vysoké posty v dvorské hierarchii. Výše jmenovaný tzv. šestý císař dynastie Čching také oceňoval malířovu skromnost a ostatní jeho ctnosti vůbec. Císařova přízeň znamenala pro jezuitskou misi nezanedbatelný hmotný prospěch a celkově byli jezuité v Číně úspěšnější než ostatní katolické řády, neboť při evangelizaci projevovali respekt vůči čínské vzdělanosti a dokázali tolerovat místní náboženské zvyklosti.

Čínští císaři obecně měli zájem o západní vědecké a technologické vymoženosti, avšak křesťanské evangelizaci se samozřejmě bránili a nutno říct, že poměrně lehce ubránili. Jezuité soustředili snahu o šíření křesťanství a získávání politického vlivu k císařskému dvoru, a to mimo jiné prostřednictvím výtvarného umění. Castiglione i ostatní evropští umělci měli za úkol předávat čínským dvorským malířům velmi žádané znalosti a dovednosti, například umění perspektivy, techniku malby štětcem a do jisté míry třeba využití šerosvitu. Na rozměrných obrazech, prováděných zpravidla na hedvábí, Castiglione pracoval spolu se skupinou čínských malířů, a postupně se tak vyvinul malířský styl, ve kterém se snoubily evropské a čínské prvky. (Castiglione působil v Číně až do konce života, odkazy na historiografické a kunsthistorické prameny vztahující se k jeho osobě, mezi nimi i na katalogy nedávných výstav jeho díla, lze najít zejména v poznámkách pod čarou k Musillovu článku, který je dostupný elektronicky prostřednictvím sítě českých vědeckých knihoven.)

Undinė Radzevičiūtė sleduje život a poměry u císařského dvora. Nepodává jen prostý popis událostí, ale k prokreslení vývoje myšlení a osobnosti malíře Castiglioneho využívá také již popsané přerývané plynutí textu. Místy vyprávění vrcholí pasážemi s impozantními výklady na umělecká témata nebo barvitými vyprávěními o podstatě a smyslu čínských reálií, jindy zase vyznívá meditativně, což plyne z povahy umělcova života, naplněného soustředěnou tvorbou. Po chvílích mnišského usebrání se však v myšlení postavy malíře objevují i pochybnosti o možnostech a mezích všeho snažení, protože zákonitosti cizího prostředí a odlišnosti čínského myšlenkového světa značně omezují přenositelnost křesťanských hodnot a morálky. A nakonec, ani ctnostný mnich si nemůže být jistý, že nezakolísá.

Ženy různých generací i charakterů

Současnou linii vyprávění podkresluje zběžný popis prostředí a předmětů, z něhož je stejně jako v historické lince patrný důraz na výtvarnou stránku. Fyzická podoba žen není důležitá, autorka je charakterizuje prostřednictvím jejich myšlenek a dále staví hlavně na dialozích. V jednom městském bytě spolu žijí babička, matka a dvě dcery na prahu dospělosti, starší Šaša a mladší Miki. Jejich rozhovory, zpočátku povrchní a všední, postupně naplno přecházejí v obraz vzájemného neporozumění, pramenícího z generačních a charakterových rozdílů. Matka je spisovatelka erotických románů a vlastně jako jediná prakticky živí rodinu, dcera Šaša se po studiu také věnuje psaní, i když na zcela jiné téma. I v této evropské každodennosti se objevují čínské prvky, zpravidla jako blíže neurčené a neznámem obestřené osoby zaměstnanců čínského velvyslanectví nebo čínské restaurace, pohybující se po ulici v blízkosti domu. Babička je vytrvale sleduje z okna, jejich přítomnost ji neustále popuzuje, a proto bývá čínský svět často předmětem babiččiných rozhovorů s ostatními obyvatelkami bytu, především s vnučkami. Hrdinky mají o čínském světě jen omezené poznatky a představy, které tu a tam probublávají na povrch. Zpočátku strnulá situace společného soužití se postupně rozpohybuje, když každá z žen začne nezadržitelně směřovat svou vlastní cestou. Pro babičku se do jisté míry rozuzlí tajemství čínského světa, matka se konečně zbaví svazující zodpovědnosti za celou rodinu a udělá rázný krok k vlastnímu „osamostatnění“ a dcery se posunou o notný kus blíže k dospělosti. Také v současné rovině textu zůstává mnohé nevyřčeno, avšak motivace postav jsou vcelku pochopitelné. V dialozích je zprvu cítit jistá tezovitost, postupně se však autorce daří repliky vypointovat a dokáže je podat s originálním humorem.

Vymyšlená Čína

Historická linie vyprávění se v závěru ještě zastavuje na dvoře pruského krále Friedricha II. Velikého v okamžiku, kdy jeho architekt Johann Gottfried Büring dostává zakázku na stavbu čínského pavilonu v parku u zámku Sanssouci podle skici samotného krále. Náčrtek stavby má půdorys trojlístku, inspirovaný jinou evropskou předlohou, ale zcela nepřípadný pro čínskou architekturu. Architekt pak ideu zhmotní ve zdobeném rokokovém letohrádku s tamburem a volskými oky na střeše a s bohatou zlacenou štukovou a figurální výzdobou a přitom ví, že takové stavby v Číně nejsou a že král „celou dobu tráví myšlenkami ve vymyšlené Číně.“ (s. 349)

Až se odsud jednoho dne dostanu, pomyslela si Šaša, tenhle byt prodám.
A koupím si pozemek…
Zahradu.
A vysadím tam rozárium…
Vpředu budou bílé růže… Pak žluté žíhané a žlutooranžové, dále oranžovorůžové, dále bordó a skoro černé.
A možná ať jsou všechny barvy pomíchané… Bude tam pak víc živo. Motýli a včely.
Otakárci.
Za rozáriem…
… labyrint z cypřišových tújí…
[…]
A na té zahradě rozhodně musí být čínský pavilon… dva.
Na východě – čtyřúhelník, otevřený, letní… Se čtyřmi bílými sloupovími.
S červenou střechou z bambusových tašek.
S háčky.
S háčky na ptačí klece nahoře a s vyvýšeným místem k pití čaje a čtení dole.
Byl by pojmenován podle… Giuseppa Castiglioneho.
Čajový pavilon Giuseppa Castiglioneho.
(s. 386–388)

Literární výtvarné dílo

Účinek textu, ať výtvarný, rytmický, nebo jen prostě čtenářský, stojí a padá s kvalitou překladu a Vítězslav Mikeš si s převodem náročné předlohy poradil výborně. Samotný příběh ve stylově pestrém románu přes všechnu dějovost a vývoj postav nestojí na prvním místě. Ryby a draci daleko spíše připomínají velkoryse rozvržené výtvarné dílo, je to román o lidském nitru a o lidském myšlení, které se ptá, jak se vztahovat k odlišné kultuře, jak přehodnocovat vlastní představy o ní a zda lze v takovém snažení nalézt rovnováhu. Román o výtvarném umění, ale i o psaní a o tvorbě vůbec. Živá a do jisté míry neuspořádaná struktura textu vyzývá k opakovanému čtení a hledání myšlenek, které utkvěly v paměti. Přitom lze nacházet momenty, které čtenáře zaujmou až napodruhé a otevřou mu do celé té promyšleně komponované zahrady nový vhled.