Kniha Mazl Tov belgické autorky Margot Vanderstraetenové nechala čtenáře nahlédnout do tajemného řádu života dnešní židovské komunity. Dílu, které vyšlo roku 2017, se nejen v Belgii dostalo velké pozornosti. Autorka stylem pohybujícím se na hranici mezi beletrií a reportáží zachytila své zážitky z 90. let, kdy pracovala jako domácí učitelka v ortodoxní židovské rodině v Antverpách. Za knihu získala nizozemskou cenu E. du Perrona a také vlámskou Cenu za religiózní knihu.

O několik let později přichází s titulem Minjan: Má nová ortodoxně židovská setkání a podobným konceptem. I díky knize Mazl Tov, kterou v tomto volném pokračování několikrát tematizuje skrze pochvalná i hanlivá slova samotných Židů, mohla autorka navázat další vztahy se členy ortodoxní komunity, zejména chasidy. V Antverpách, kde žije třetí největší židovská komunita po New Yorku a Jeruzalémě na světě, se potkává s židovskými majiteli restaurace či židovskou manželkou a matkou Ester, se kterou se nakonec v rámci mezí, tedy odlišností židovského a moderně ateistického světa, spřátelí. Autorka rovněž pojednává o setkání s vlámským fotografem Danem Zollmanem, zachycujícím ortodoxní židovskou komunitu. Toužila od něj získat souhlas s použitím jeho fotografie na obálce Minjan – povedlo se. Výstava jeho fotografií provázela také uvedení knihy Minjan v ČR, český překlad představila Margot Vanderstraeten osobně na Světě knihy.

Setkávání jako esence židovských tradic

Celou knihou se táhne myšlenka setkávání a jeho důležitosti. Začíná už u názvu – slova minjan. Označuje skupinu minimálně deseti mužů starších třinácti let, kteří se potřebují shromáždit ke společné modlitbě. Bez daného počtu nemohou odříkat určité části. Autorka popisuje různé formy setkávání od ryze formálních vztahů přes přátelství až po obtížnou situaci v lockdownu během pandemie covid-19, která setkávání ve velké míře zamezovala.

Díky vztahům s Židy či jejich okolím má autorka jedinečnou možnost ukázat na příkladech, jak chasidská komunita žije a smýšlí. Protože sama Židovkou není, je v ideální pozici, aby se ptala a objevovala. Mnoho jevů z židovského života tak dokáže přirozeně vysvětlit tím, že své postavy nechá jednat. „Když jsem Lee jednou navrhla, že bychom si po terapii mohly spolu zajít na něco k snědku do Hoffy’s, odpověděla: ‚V mém světě se člověk nechlubí, s kým se stýká. Restaurace je výkladní skříň. Do výkladní skříně se neposadím.‘“ (s. 231)

Na Vanderstaetenové je patrné, že je zkušená žurnalistka. Žánrově se kniha pohybuje stejně jako Mazl Tov na hraně mezi románem a publicistikou. Autorka je zvyklá ptát se a nenechat se odbýt, a proto z knihy vystupuje jako výrazná postava. Některým čtenářům bude svou neústupností a občasnou jízlivostí nepříjemná.

Na druhou stranu zvládá dobře vysvětlování složité problematiky. Čtenář neznalý židovských tradic pozná například již zmíněný minjan nebo obřad bar micva, během kterého se třináctiletý chlapec stává dospělým. K lepšímu porozumění přispívá také slovníček pojmů na konci knihy.

Diví se, ale většinou nesoudí

Přísnému řádu židovské komunity se autorka sama často podiví, ale většinou se jí daří ho nesoudit. Na situace, které by členům západní společnosti často přišly až absurdní, reaguje s respektem. Přidá svůj pohled nebo se doptá. „‚Připadalo by mi strašně složité muset pořád myslet na všechny ty předpisy a věčně se jim přizpůsobovat,‘ říkám. ‚A mě by ani nenapadlo je třeba jen jednou jedinkrát nedodržet. A víš, že mi vůbec nedělá potíže nedávat si několik hodin po masitém jídle šlehačkové profiterolky? Že se bez problému dokážu postit ve dnech, které předepisuje Tóra?‘“ (s. 167)

Kniha bohužel nedrží pohromadě jako koncept. Skládá se ze tří kapitol, každá z nich zachycuje různé typy setkání. Vernisáž se věnuje vztahům se židovskou komunitou obecně, Audience se noří do jednoho úzkého a značně komplikovaného vztahu s židovkou Ester a Lockdown zaznamenává obtížnost setkávání během pandemie. Spíše než promyšlený celek připomíná kniha (ale i jednotlivé kapitoly) náhodné zápisky, které autorka bez většího redakčního zásahu přetavila do knihy.

Židovský lockdown

Stylově se vymyká především třetí část Lockdown, ve které se autorka nenoří ani tak do židovské komunity jako sama do sebe. Naplno prožívá vážnou nemoc svého manžela a koncept knihy jako by nechala v pozadí. Záměr popsat židovská setkávání v době, která jakoukoli lidskou interakci omezuje, se nedaří zejména proto, že je autorka kvůli svému manželovi velice citlivá na nedodržování covidových opatření. V knize ukazuje, že se je Židé snaží obcházet, a nedokáže zůstat nestranná.

Kniha nedosahuje kvalit „prvního dílu“ Mazl Tov. Jako sonda do židovské komunity ale fungovat může, pokud čtenář přijme silnou osobnost autorky, k níž se tu místy strhává větší pozornost než k tematizovaným židovským setkáváním.