Už se vám někdy stalo, že jste si dělali pořádek v knihovně, ale i když jste pár svazků odložili stranou jako ty, které už nemáte v úmyslu nikdy přečíst, nedokázali jste se s nimi rozloučit? Anebo když už jste se přece jen odhodlali a zanesli vyřazené knihy do antikvariátu, neměli tam o některé z nich zájem a vy jste neměli to srdce dát je do sběru, takže skončily zase u vás na polici? Nebo máte dokonce pocit, že zničit knihu je skoro takový zločin jako zabít živou bytost?

V tom případě byste si dobře rozuměli se Sósukem Nacukawou (*1978), který o své lásce ke knihám a čtení napsal román Kocour, který zachraňoval knihy (Hon wo mamoró to suru neko no hanaši, 2017). Spisovatel, který zároveň působí jako lékař v Naganu, se do povědomí japonské čtenářské obce zapsal v roce 2009 románem Kamisama no Karute (Boží lékařské záznamy). Tento příběh, využívající autorovy zkušenosti z lékařského prostředí, obdržel japonskou literární cenu Šógakun a dočkal se úspěšného filmového zpracování. Úspěch podnítil Nacukawu k několika pokračováním a rovněž i k nové knize, jíž je právě Kocour, který zachraňoval knihy.

Pohádkový bildungroman

Hrdinou románu je středoškolský student Rintaró, který právě přišel o milovaného dědečka, jenž ho vychovával. Uzavřený, málomluvný chlapec přestane chodit do školy, zavře se v antikvariátu, který mu po dědovi zůstal, a ponoří se do chmurných úvah o tom, že jeho osamělá existence nemá žádný smysl. Ani návštěva dvou znepokojených spolužáků ho nedokáže přesvědčit o opaku. Až jednou zacinká zvonek u dveří a do Rintaróova života náhle vstoupí nečekaný host – mourovatý kocour obdařený darem řeči.

V malém antikvariátu, který hrdina zná skrz naskrz, se náhle objeví nová chodba vedoucí kam jinam než za dobrodružstvím. Kocour chlapce vezme do několika labyrintů – fantaskně působících míst, kde musí vždy splnit tentýž úkol, který spočívá v zachraňování knih.

Žánr nedlouhého vyprávění by se dal popsat jako něco mezi lehčím bildungsromanem a alegorickým románem. Příběh má tradiční strukturu podobnou pohádce, kde hrdina musí plnit úkoly za pomoci kouzelného tvora, v tomto případě mluvícího kocoura. To, že jsou místa, kterými Rintaró musí projít, označena právě jako labyrinty, nám rovněž může připomenout Komenského Labyrint světa a ráj srdce, kde Poutník pochází alegorickým zobrazením našeho světa. S alegorickými výjevy se setkává i Rintaró, v jeho případě jsou však tématem vždy knihy a role, jakou hrají v naší společnosti. Jsou to drahocenné, úzkostlivě střežené artefakty? Spotřební zboží? Či snad zastaralý přežitek ve společnosti, která žije čím dál rychlejším tempem a nemá čas na čtení dlouhých souvětí?

Na tyto a další otázky musí Rintaró najít odpověď v diskusích s několika alegorickými protivníky. Přitom se zároveň dozvídá něco sám o sobě a objevuje, že ve skutečném světě není zdaleka tak osamělý, jak si myslel… 

Smysl knih i vlastní existence

Jelikož jsou zde hlavním tématem knihy, asi nepřekvapí, že v příběhu se hojně vyskytují odkazy na světovou literaturu (Exupéry, Steinbeck, Austenová) a v menší míře i na literaturu japonskou (Osamu Dazai). Pod pohádkovou strukturou, na první pohled jednoduchou, se skrývá hlubší zamyšlení nad tím, co vlastně knihy a jejich čtení znamenají nejen pro hlavního hrdinu, ale pro lidstvo obecně. To je pak podáváno v lehké, osvěžující a čtenářsky přístupné formě, zároveň však bohatým jazykem, který český překlad Tomáše Jurkoviče dokázal výborně reprodukovat. 

Román ocení nejen vášniví milovníci knih (a koček), ale i všichni, kteří se chtějí na chvíli zastavit a zamyslet nad smyslem vlastní existence.