Po více než dvaceti letech nakladatelské práce se Karin Lednická rozhodla prodat značku Domino koncernu Albatros Media a vydat se na vlastní spisovatelskou dráhu. V lednu letošního roku se tak na knihkupecké pulty dostal první díl zamýšlené trilogie, román Šikmý kostel s podtitulem Románová kronika ztraceného města a datací 1894–1921. Příběh několika postav, propojených více či méně těsnými příbuzenskými vazbami, je zasazen do Karwiné, místa bytostně spjatého s těžbou uhlí. Nejde však o město, které pod názvem Karviná známe dnes. Autorka v doslovu vysvětluje, že místní jméno v románu je do jisté míry její konstrukt. Jeho historický název měl totiž hned několik podob a spojení polské pravopisné varianty s českou koncovkou ilustruje přirozenou bilingvnost celého prostředí. Ta je ostatně jedním ze zásadních témat celého prvního dílu, který vrcholí územními spory po konci první světové války. Druhý díl, na němž autorka v současnosti pracuje, má přímo navazovat na ten první a měl by končit po válce druhé. Třetí román potom čtenáře zavede až do šedesátých let, kdy město, jež bylo reálným předobrazem románové Karwiné, zaniklo. Už nyní je ovšem patrné, že textu vzrostlému z havířské půdy svědčí, že ho napsala autorka z onoho regionu pocházející. Čtenář si navíc snadno domyslí, že její psaní je založeno na rozsáhlém studiu primárních zdrojů, i tak však působí živým a přirozeným dojmem.

Ačkoliv rok 1894 čtenáři neimplikuje žádnou všeobecně známou historickou událost, Karin Lednická jej za počátek své románové kroniky nezvolila náhodou. Letopočet je spojen s důlním neštěstím, při němž zemřely více než dvě stovky havířů, a jež tak změnilo životy obrovskému množství rodin, které na odškodném nedostaly zdaleka tolik, aby jim to vyřešilo ztrátu hlavního živitele. Mezi takto postižené patří rodina jedné z hlavních hrdinek románu Barbory. Tragédie se do jejího života zapíše jako osudový okamžik, který napříště určí osudy její i jejích blízkých. Lednická však román otevírá ještě o chvíli dřív. V úvodní scéně zobrazuje dnes už zapomenutou cestu do Wieliczky, solného dolu, kam se ženy havířů vydávaly s nůšemi, aby ulevily rodinnému rozpočtu. (O tradici solných poutí se autorka dozvěděla od pamětníků a ve videu vytvořeném pro čtenáře popisuje, že jejich existence překvapila i historiky, kterým dala svoje dílo k posouzení.) Tuto velmi působivou scénu však Lednická zdaleka nevyužila jen pro její zajímavost, ale udělala z ní základní kámen celého svého vyprávění.

Protichůdné principy

Solná pouť, jíž se účastní skupina několika žen, se odehraje jen krátký čas před důlním neštěstím, a pro Barboru se tak do budoucna stává obrazem jejího života tak, jak vypadal, když bylo všechno v pořádku. Ať už se to týká manžela, který o ni po návratu pečoval, protože pokročilé stadium těhotenství cestu zkomplikovalo, povahy její nejstarší dcery Františky, nebo jejího vlastního životního nastavení. Nejen ona se po celý zbytek knihy k solné pouti vrací s myšlenkou, že by mnohé životní strasti s chutí vyměnila za sůl zažírající se do nůší rozdrásaných zad. To je ovšem jen jedna stránka věci. Ještě mnohem důležitější je solná pouť z hlediska vytvoření vztahů ve fikčním světě. Těžké společné putování a strach o život nenarozeného dítěte vytvoří pevné celoživotní přátelství mezi Barborou a o několik let mladší, čerstvě vdanou Julkou. Silný stmelující zážitek tak spojí dvě ženy, které by si k sobě za jiných okolností nemusely najít cestu, protože jsou svým založením naprosto odlišné. Vzniklé pouto se potom táhne celou knihou, podílí se na její kompozici a do příběhu vnáší dynamiku a řadu podstatných témat.

Šikmý kostel je rozdělen na čtyři části, které nesou název podle jednotlivých postav – Barbora, Ludwik, Julka, Barka. Už podtitul „románová kronika“ ovšem naznačuje, že jejich osudy jsou zhusta propleteny příbuzenskými a přátelskými vazbami. Ve všech částech se tak setkáváme s celým osazenstvem (postav je samozřejmě víc než jen čtyři), ve všech částech se hledisko er-formového vyprávění dle potřeby střídá a motivace názvu každé části tak spočívá spíš v zásadním či nějak určujícím životním období té které postavy než v úhlu pohledu. Karin Lednická pečlivě spřádá síť vztahů a svoje postavy vysílá na různá místa regionu i za jeho hranice, z čehož těží na konci románu, kde se ke slovu dostává historicko-politická rovina vyprávění.

Zpět ale k přátelství Julky a Barbory. Každá z žen reprezentuje životní postoj založený na přítomnosti či absenci víry. Zatímco Barbora snáší životní neštěstí s pokorou a přesvědčením o jeho nevyhnutelnosti, takže tiše, trpělivě, ale o to zarytěji trpí, Julka bez ohledu na okolí i Boží vůli bere život do vlastních rukou. Tam, kde se Barbora podřizuje síle okolností, Julka přebírá iniciativu: „Julie dnes už podruhé slyší věty vzešlé ze slepé víry a její míra trpělivosti je téměř naplněna. Takové nesmysly! Tolik zbytečného trápení! Třináctileté děvušce trochu zabloudí myšlenky a začne se dusit strachem z domnělého hříchu. Udřená vdova se bojí vzít život do vlastních rukou, aby se ten nahoře nenahněval, že se s dostatečnou pokorou nepodvolila jeho vůli.“ (s. 88)

Množení motivů

Nejde však pouze o víru. Zatímco Barbora se drží zažitých zvyků a její způsob života a s ním i sociální status zůstává (i při nutnosti pracovat v hospodě, aby uživila svoje dcery) statický, Julka při své ráznosti a podnikavosti představuje progresivitu a emancipaci. A slouží k tomu vlastně celá její dějová linka – důkazem toho, že poměry se na přelomu předminulého a minulého století postupně mění, je i postupující kariéra jejího druhého manžela Jurka, jenž je stejně jako Julka prostého původu. Na vypravěčství Karin Lednické je nejzdařilejší, že všechna nastíněná témata i mnohá další, která tak či onak ovlivnila historický vývoj regionu, jsou s příběhem pevně srostlá, trpělivě budovaná, a působí tak naprosto přirozeně. Jejich význam na čtenáře neútočí skrze vypjaté či okaté scény, které jej mají poučit, ale spíše na základě (často vlastně nikterak nápadného) množení dílčích motivů a životních situací – v několika variantách se tu ukazuje například vdovství nebo žena utíkající od manžela či rodiny. V základu podobné situace se od sebe potom liší rozdílnými motivacemi či řešeními, a právě tyto situace do hry opakovaně vracejí podstatná témata víry, proměňujícího se stylu života, odpovědnosti za něj nebo posléze národního sebeuvědomění.

Podobně se ostatně v textu opakují některé obrazy – třeba výše zmíněná vzpomínka na solnou pouť nebo kostel, který dal románu název. Ludwikův otec přišel do kraje „odněkud z Hané“ a k rozhodnutí zastavit se na konkrétním místě jej přivedl právě výjev kostela. Ilustruje se tu mužská fascinace těžbou uhlí. Na tentýž výjev později navazuje vize staré Žofie, jakési patronky Barbořiny havířské kolonie, v jejíž tvrdé a rázné laskavosti je skrytá vesnická moudrost. A právě k ní přichází v sugestivně popsaném snu předtucha: „Ve snu Žofie vidí, jak země tohle všechno polyká, stejně jako teď vagony polykají vytěžené uhlí. Za ohromného rachotu se karwinské domy bortí a propadají pod povrch, aby vyplnily vyrubanou prázdnotu. (…) A uprostřed té apokalyptické planiny se tyčí starý kostel, ale je jakýsi divný, jako by se zešikmil.“ (s. 171) Starý kostel, jak je v textu nazýván, se v něm objevuje častěji a symbolizuje tvář celého regionu. Děje se to například ve srovnání s městem, konkrétně Ostravou, kam odešla Julka za novým životem, o němž ale nedokáže starým přátelům vyprávět, protože si jej nedovedou představit. Ukazuje se tak specifičnost kraje, který z velké části upustil od hospodaření, řemesla a tradičního způsobu života, místa proměněného i díky mužům přicházejícím za hornictvím z nejrůznějších krajů, jehož obraz je ale přesto stále obraz venkova.

Jazyky a politika

Události dvacátého století, zejména válečné (míněna druhá světová válka) a poválečné, se v české próze posledních dvaceti let těší velké pozornosti. Karin Lednická tu však přibližuje region a téma, které budou většinové společnosti spíše neznámé (jakkoliv shodou okolností asi půl roku před Šikmým kostelem vyšla dnes už Literou oceněná publicistická kniha Hornické vdovy Kamily Hladké). Jedna z nejzajímavějších charakteristik tohoto dosud literárně opomíjeného místa je jazyková rozrůzněnost, daná nejen pohybem obyvatelstva (za hornickou prací), ale i rozkročením mezi dvěma státy. Karin Lednické se daří srozumitelně pracovat s jazykovou stránkou knihy – díky hojnému používání polopřímé řeči si může dovolit časté zapojování příslušných lexikálních výrazů a ve velké části knihy se národní identitou svých postav příliš výrazně nezabývat. Sama v doslovu zdůrazňuje přirozenou bilingvnost prostředí a zřejmě ta je jedním z důvodů, proč popisu života svých postav věnuje více než dvacet let, než je vrhne rovnou do vyhroceného československo-polského sporu o území. První světová válka a její důsledky se v textu sice objeví, ale autorka logicky mnohem více pozornosti věnuje událostem, jež v regionu následovaly po ní. Jednak, jak již bylo řečeno, mohla předpokládat, že nebudou čtenářům tak známé, jednak šlo o nelítostný konflikt, který se neodehrával někde v nekonkrétních zákopech, ale přímo před očima a v domovech obyvatelů. Karin Lednická je z podstaty věci naprosto nestranná (obecně její vyprávění dává před vlastním hodnocením prostor hledisku postav) – což ilustruje mimo jiné postava Ludwika, který se může jen těžko rozhodovat, jestli je Čechoslovák, nebo Polák, když se narodil do smíšeného manželství.

Ačkoliv se tempo knihy může čtenářům zdát pomalé, na konci se všechny budované cestičky zúročí, a to nejen s ohledem na národnostní otázku, ale také z hlediska nutných faktografických informací. Lednická jejich distribuci svěřuje postavám. Nyní čtenář pochopí, s jakým záměrem autorka poslala Julku do Ostravy a Barbořinu dceru až ke Lvovu. Díky podobným zkušenostem tyto i další postavy ve vzájemných rozhovorech nebo vlastních úvahách skládají bohatý obrázek historicko-politických událostí. Kromě toho autorka ke konci románu najednou přidává více vedlejších postav, aby si vytvořila příležitosti pro hovory o tématech, k nimž by jinak její hlavní postavy neměly co říct. Jakkoliv se toho ale čtenář dozví spoustu, Karin Lednická napsala především poctivý román, který je s ohledem na svou poutavost a autorčiny plány příjemným příslibem do budoucna.