V posledních letech se v českých knihkupectvích množí nadějné debuty v žánru krimi. Nebývají vždy stoprocentně povedené, ale vnášejí do rybníka české detektivky, dlouhá léta trochu zatuchlého, svěží vlny. Platí to i o prvním románu vystudovaného scenáristy a aktivního novináře Martina Müllera (nar. 1988) Černá rusalka. Zajímavá je už sama skutečnost, že knihu vydalo nakladatelství Paseka, které sice detektivky příliš často v edičních plánech nemá, ale stálo u zrodu detektivkářské kariéry takových autorů jako Iva Procházková nebo Michal Sýkora (kteří nicméně mezitím přešli k jiným nakladatelům).

Podstatnější je ale charakter textu, který vynalézavě buduje pochmurnou a nebezpečnou atmosféru na česko-rakouských hranicích v Novohradských horách počátkem devadesátých let. Už samo toto období a místo slibuje výživný děj: jeho centrem je zapadlá vesnice v bývalém pohraničním pásmu a hlavními hrdiny obávaný velitel pohraniční stráže, ambiciózní mladý venkovan a důstojník místní posádky sovětské armády, která se pomalu stahuje z českého území. Z perspektiv těchto tří postav také Müller vše vypravuje, když sleduje tentýž časový úsek očima každého z nich ve třech oddílech (Těžký víkend poručíka Šturce, Nadějný víkend Tomáše Cisovského a Poslední víkend majora Treťjaka). Skládá tak plastický pohled na události několika málo dní, v nichž eskalují drobné i velké křivdy, podvody a lži, kterých se postavy dopustily převážně v předchozích letech, kdy ještě na hranicích byly ostnaté dráty a Šturc a Treťjak tu měli takřka neomezenou moc. Ale ta doba skončila a oba dříve obávaní muži mají nyní najednou také strach, Šturc z toho, že se takzvaně obrací karta a noví vládci (v jeho černobílém vidění světa) se budou mstít těm bývalým, Treťjaka zase straší návrat do Sovětského svazu, kde ho čeká nuzota a možná i ponížení, a hledí si před návratem nějak podstatně přilepšit, dokud má stále ještě alespoň trochu privilegovanou pozici.

Múller jejich očima (vypráví však vždy ve třetí osobě) umí vidět velmi přesvědčivě, takže hned první oddíl čtenáře mate a zneklidňuje, když jej dějem provází krajně nesympatická postava. S postavou Tomáše Cisovského, z jehož perspektivy čteme nejdéle a který se snaží rozklíčovat tajemství rodné vesnice, komplot předlistopadových mocných a také jedné nově příchozí mladé ženy, se vše trochu uklidní. Zatímco Šturc předtím o všem dobře věděl, jen to před čtenáři neprozradil, Cisovský je tím pátračem, který spolu se čtenářem odhaluje tajemství a rozkrývá minulé i současné vztahy mezi hlavními i vedlejšími aktéry děje. Na začátku knihy se sice objeví dvě mrtvoly (sovětských vojáků se staženými kalhotami), ale jejich vraždu vlastně nikdo nevyšetřuje, jako by tu byly hlavně od toho, aby zesílily Šturcovy a Treťjakovy obavy, že po nich někdo jde. Vlastně dlouho nevíme, co je tím hlavním zločinem, a postupně se ukazuje, že nic takového vlastně neexistuje, že nevraživosti a paranoidní strachy plynou z několika ne vždy souvisejících zločinů a příkoří.

Temný noirový thriller rozehrává Müller vlastně mistrovsky a odpustíme mu přitom i některé příliš laciné akční scény včetně toho, že i zranění a otřesení se vmžiku dokážou vzchopit a zvrátit děj na svou stranu. U tak dobře promyšleného románu to trochu zamrzí, ale dejme tomu, že k thrillerovému žánru to patří.

Větší rozpaky vzbuzuje ústřední zápletka, která se točí kolem vzácné starožitné sbírky výrobků z hyalitového skla, což byla specialita novohradských skláren v devatenáctém století, kdy ji založil (a patentoval) hrabě Buquoy. Autorovi to asi připadalo atraktivnější než založit zápletku na tehdy mnohem častějších kšeftech s armádními zbraněmi, které tou dobou hromadně putovaly z Česka do rukou italských gangsterů (zevrubně o tom píše Roberto Saviano ve slavné knize Gomora). Ale taková motivace působí zbytečně krkolomně a málo pravděpodobně a celý ten moderně a chytře napsaný román vrací až někam do šedesátých let, kdy se také vraždilo hlavně kvůli starožitnostem, protože nic jiného dostatečně cenného v socialistickém Československu k dispozici nebylo. Oproti většině textu působí tento motiv (jakkoliv k místu děje nepochybně patří) naivně a uměle, k čemuž přispívá i to, že se v ději objeví prvek, který je potenciálně mnohem cennější než jedna stará sbírka, ale nikdo z těch podnikavců jako by si jeho hodnotu neuvědomoval. Podobně naivní je závěrečná zbytečně přepjatá dramatická scéna, plná ohně, střelby a krvavých zranění. Vyčítat debutantovi nezvládnutí zápletky je trochu kruté, protože ani mnohé zahraniční hvězdy (minulé i současné) drsné školy či noiru ústřední zápletkou zrovna neohromují a občas to bývá nejslabší prvek jejich románů. A lze tedy konstatovat, že Černá rusalka je navzdory výhradám překvapivě dobrý debut a že bude rozhodně užitečné sledovat další Müllerovo psaní.