Román vyšel česky právě sto let po prvním francouzském vydání v Revue de Paris roku 1921. Českému čtenáři se tak dostalo do ruky teprve druhé Segalenovo dílo; prvním byla básnická sbírka Stély, již v roce 1978 vydal Odeon v překladu Václava Jamka.

Victor Segalen byl původně námořním lékařem, zabýval se ale také etnografií a archeologií, studoval i sinologii. Vydal mnoho odborných publikací, podnikl výzkumné cesty na Tahiti a několikrát navštívil Čínu. Za života vydal pouze tři beletristická díla. Prvním byl v roce 1907 román Bezpamětní, inspirovaný původní maorskou kulturou. Autor se v něm pokouší o setkání s „jiným“, a to velmi moderním způsobem, když se zříká svého evropského úhlu pohledu, půjčuje si pohled maorský a s ironií se jím dívá na západní společnost. Básnický cyklus Stély a sbírka Malby jsou inspirovány jeho cestou do Číny. Další díla – mezi nimi i René Leys – byla vydána až posmrtně a Segalen byl doceněn až o několik desítek let později.

Tak trochu jiný exotismus
Mladý Viktor Segalen se v roce 1903 vylodil na ostrově Hiva Oa ve Francouzské Polynésii, kde navštívil obydlí Paula Gauguina, aby se postaral o jeho pozůstalost. Malíř byl v té době již tři měsíce po smrti – zemřel na zástavu srdce v důsledku onemocnění syfilidou. Oba umělci se tak nikdy nesetkali. Přesto měli mnoho společného: fascinaci exotickými kraji a lidmi, kteří je obývají, smysl pro tajemství a enigmatické postavy a také určité vědomí ohledně toho, že eurocentrické poznávání cizokrajných kultur má své limity. Britt Salvesen o Gauguinovi napsala, že se pokoušel „narušit konvenční projekci evropských ideálů a fantazií na tahitské ženy“.

Také Viktor Segalen se rozchází s koloniálním exotismem spisovatelů především 19. století, kteří se při poznávání odlišné kultury nijak nesnažili upozadit svůj západní pohled. Rudyard Kipling například ve svých románech nazývá Angličany velkými bílými bratry, kteří mají učit a vést domorodce. Dnes se takový postoj zdá nepřípustný a naopak se jeví jako přirozená a normální citlivější snaha o poznání „jiného“. V Segalenově době však byla spíše výjimkou. Ještě v roce 1931 se v Paříži konala Mezinárodní koloniální výstava, kde si lidé mohli prohlédnout modely vesnic, tradiční umění, a dokonce skutečné lidi, které francouzská vláda přivezla ze svých kolonií. Setkalo se to sice s kritikou surrealistů a jiných levicově zaměřených skupin, ta však nic neměnila na tom, že výstavu navštívilo 33 milionů návštěvníků z celého světa. Skutečně antikoloniální smýšlení se ve Francii více rozšiřuje až od šedesátých let. To je také doba, kdy se Segalenově citlivosti dostává širšího uznání a jeho dílo více rezonuje.

Příběh románu René Leys je zasazen do roku 1911, tedy do zlomového období čínských dějin, kdy končí panování poslední dynastie Čching a nastupuje republika. Objevují se v něm skutečné historické osobnosti a autor prokazuje hlubokou znalost této země. Čtenář se však také ocitá v jakémsi autorově „snu o Číně“ – v císařské, věčné Číně mimo čas, která pro něj zůstává tím „jiným“ a neproniknutelným. Podobně jako i v ostatních Segalenových dílech se i zde prolíná skutečné s imaginárním, historie s fantazií. Nejedná se tak o dobový dokument, ale spíše o umělecké ztvárnění autorovy vlastní zkušenosti s exotickým prostorem a kulturou.

Formou deníkových záznamů autobiografického vypravěče – francouzského lékaře se čtenář dozvídá o tajuplném Zakázaném městě, „navrženém jako šachovnice na samém severu žluté pláně“, jež po staletí sloužilo za sídlo císařů dynastií Ming a Čching a obyčejným lidem je přísně zapovězeno. Vypravěč, který s autorem nesdílí jen profesi lékaře a francouzský původ, ale také jméno Victor Segalen, velmi touží proniknout za vysoké hradby Paláce a odhalit pravdu o životě a záhadné smrti císaře Koung-siü, aby o něm mohl napsat dokumentární studii.

Kniha je a není
Na prvních stránkách Reného Leyse se nicméně čtenář dočte, že dokument o císaři Koung-siü napsán nebude, protože se vypravěči nepodařilo odhalit tajemství Zakázaného města a jeho obyvatel. Román tak začíná svým koncem: smrtí krále, nenapsanou knihou, nemožností poznání „jiného“. Vypravěč píše: „Přijímám styl, jaký by se hodil, kdybych někdy tuto knihu psal… tuto knihu, která nikdy nebude, protože není snad lepší ji prožít?“

A přesto deník, který měl být podkladem pro tuto studii, držíme v rukou a čteme jeho příběh: Viktor-vypravěč rozehrává jakousi partii na této šachovnici Zakázaného města, obehnaného vysokými zdmi, v jehož středu je (mrtvý) král-císař. Krouží kolem hradeb na koni i v myšlenkách, jimiž plní i svůj deník, a věnuje se studiu mandarínštiny. Zakázané město přitom pro něj představuje srdce nejen Pekingu, ale i celé Říše středu a symbolizuje vše, co je na tajemné a hermetické čínské civilizaci skryté. Ohledávání prostoru paláce lze také rozumět jako analogii pro hledání vlastního středu a vlastního vnitřního prostoru.

Mistr Wang a René Leys
Aby se naučil mandarínsky, najímá si vypravěč dva učitele: Číňana Mistra Wanga a pohledného Evropana Reného Leyse. Oba učitelé přitom vypravěče nejen učí čínskému jazyku, ale také mu na jeho přání popisují Zakázané město. Každý mu o něm však poskytuje docela jiný obraz. Mistr Wang se zaměřuje na jeho hierarchii a uspořádání, popisuje holou skutečnost, zbavenou tajemství, a zdá se, že nikdy nevysloví, co si doopravdy myslí. Je zástupcem „jiné“ kultury, a přece jeho vyprávění Victora k smrti nudí. „11. května 1911. – Hloupý den. Mistr Wang, jako by mi najednou neměl už o Paláci co říct, – splaskl, vyčerpal se, opakuje se, vrací se ke svému katalogu funkcí, ke svým výčtům princezen, konkubín a společnic. Mám velkou chuť se ho nezdvořile zeptat, jaké pořadové číslo měla v Paláci jeho vlastní manželka (…).“

Naproti tomu René Leys svými příběhy vzbuzuje vypravěčovu zvědavost a magicky ho sobě přitahuje. Segalen odhání pochybnosti o pravdivosti těchto příběhů a se vzrůstajícím napětím naslouchá neuvěřitelnému a tajuplnému vyprávění z prostředí císařského paláce, do nějž má tento mladý Belgičan údajně přístup. Leysovy příběhy se stanou jádrem vypravěčových zápisků i skutečného románu a René sám jeho protagonistou. Detailní popisy paláce, vyprávění o přátelství s císařem i císařovnou nebo o jeho službách v tajné policii vzbuzují v Segalenovi dojem, že tento mladý muž se čínské kultuře přiblížil víc než kdokoli před ním: „Neměl jsem mu říkat: jsem stejně zdatný jako Robert Hart a Marco Millioni! Mnohokrát se mu omlouvám, měl jsem říci: pronikl jste do Číny mnohem hlouběji než kterýkoli známý i dosud neznámý Evropan… Dospěl jste k srdci středu Vnitřku – lépe než k jeho srdci: do Jeho postele.“

Přesto je román plný pochybností. Jak odpovídá evropská představa čínského paláce jako prostoru velkolepých dějů a výjimečných osobností „skutečnosti“? Nesídlí v paláci jen pár politických loutek, obklopených služebnictvem a eunuchy? Odkud do Pekingu přijde skutečná revoluce?

„Nic dalšího se tedy již nedozvím.“
Vypravěčova fascinace Reném Leysem a jeho mytickým dobrodružstvím v kontrastu s opovržením, jež má pro Mistra Wanga, ilustruje vypravěčův příklon k tajemství oproti faktům. Když Segalen oficiálně navštíví palác za doprovodu francouzského ministra, nedostane se mu skutečného pohledu „dovnitř“. Autentické momenty z vnitřku paláce paradoxně zažívá prostřednictvím vyprávění Reného Leyse. V tu chvíli pro nás možná přestává být důležité, co se v paláci „doopravdy“ děje. Záleží na působivosti příběhu a Reného umění tento příběh vyprávět. Důležitý je „onen plný protokolární a tajný pekingský život, který žádná známá oficiální pravda nebude nikdy moci vytušit…“

Segalenův tvůrčí proces působí jako snaha o autentické zachycení vlastního poznávání „jiného“ a změn, které v něm setkání s tímto „jiným“ zanechává. Hledání druhého je u něj neoddělitelné od hledání sebe sama. Spolu s poznáváním čínské kultury a pokusu o dialog s ní vypravěč vrhá světlo na evropské představy Dálného východu.

Ve své přiznané fascinaci exotikou se Segalen nepokouší psát objektivní dokument, nepohlíží na odlišnou kulturu svrchovaným pohledem Rudyarda Kiplinga, ani tyto kultury po vzoru Pierra Lotiho a dalších spisovatelů 19. století zasažených vlnou exotismu francouzskému čtenáři nenabízí jako idealizovaný obraz ráje. V tomto smyslu činí pravý opak. Je si vědom svého já ve vztahu k „jinému“ a přímo tematizuje složitost, ba nemožnost absolutního porozumění odlišné kultuře. Vypravěčův (a domnívám se, že zde i autorův) postoj k čínské kultuře jakožto „jinému“ velmi dobře ilustruje incipit knihy: „Nic dalšího se tedy již nedozvím. Nenaléhám; poroučím se… mimochodem uctivě a pozpátku, protože to vyžaduje protokol a protože se jedná o Císařský palác, o audienci, ke které nedošlo a jež nikdy nebude udělena…“