Kdo chce vystihnout smysl autobiografického dokumentárního románu Gustawa Herlinga-Grudzińského (nar. 1919–2000) Jiný svět, jen stěží najde správná slova. I nad druhým vydáním, doplněným o Slovníček ruských a německých výrazů, musí čtenář řešit dilema, na něž narazil v roce 1994, kdy se zásluhou Institutu pro středoevropskou kulturu a politiku setkal s českým překladem poprvé. Co je ona „skutečnost“, jde-li o pracovní lágr v Jercevu nedaleko Archangelska, kam byl autor jako mladík poslán za trest, když překročil litevskou hranici, aby bojoval proti německým okupantům? Jak máme chápat to, s čím se pisatel setkal, jestliže „realita“ spočívá v těžko představitelném strádání vězňů vykonávajících přímo nevolnickou práci a podléhajících „změně osobnosti“? Vždyť dnešní čtenář nikdy nic podobného neprožil a hrozí nebezpečí, že se s celkovým poselstvím textu mine. Navíc ani autor si není jistý, co a jak sdělit, a sám v knize zápasí se svou životní i uměleckou identitou.

Zápisky z gulagu
Jako jedno z možných měřítek posuzování světa, který se vymyká běžné představivosti, Herling nabízí Dostojevského Zápisky z mrtvého domu. Už v mottu k románu cituje pasáž, kde se mluví o povaze ruského vězení: „Panovaly tu jiné, zvláštní zákony. Jiné obyčeje, jiné návyky a reflexy. Byl to dům mrtvý zaživa.“ Ruského klasika prozaik ovšem připomíná i na dalších místech, třeba v první části románu v mottu ke kapitole Ruka v ohni, kde parafrázuje vyprávění mladého inženýra Kostyleva o hlubokém rozčarování sovětským zřízením. Došlo k němu, jakmile se kdysi začetl do francouzských realistů. Pisatel pak citát z Dostojevského chápe jako částečné vysvětlení, proč postava volí raději opakované vkládání „ruky do ohně“, než aby člověk sloužil režimu: „… a protože se nedá žíti zcela bez naděje, dobrovolně si zvolil jakési zvláštní mučednictví.“ (s. 75) Ještě častěji se čtenář spolu s autorem musí zamýšlet nad Dostojevským ve druhé části románu, kdy se zdánlivě blíží rozuzlení vězeňského příběhu. Paradoxně v době, kdy mají strádající výjimečnou možnost zhlédnout „kulturní program“ a místo nadšení z budovatelského filmu na ně větší dojem udělá americký film Veliký valčík o životě skladatele Johanna Strausse mladšího, se Herling sblíží s jakousi Natálií Lvovnou, která mu na krátký čas půjčí Zápisky z mrtvého domu. Sama se přizná, že bez této knihy nemůže žít. Ruský klasik podle jejího mínění – jak se zdá – dobře chápe, co znamená dělat si marné naděje a k čemu vede u současníků ztráta životní perspektivy vůbec, aniž by si toho byli plně vědomi.

Zpřesňování výpovědi
Prozaik se nikde netají tím, že na minulost vzpomíná s odstupem sedmi let už jako svobodný člověk, a že teprve díky tomu je s to dřívější zážitky a názory rekonstruovat. Právě naopak, na každém kroku zdůrazňuje epický odstup. A co více: podtrhuje hledání metody, neustálé zpřesňování nebo opravování jednou řečeného. Ne náhodou pak v každé kapitole čteme výrazy a formulace typu: „Do roku 1947 jsem byl přesvědčen, že je toto vyprávění pravděpodobné […]“ (s. 74), „Bez tohoto úvodu by nebylo možno pochopit příběh Michaila Alexejeviče Kostyleva […]“ (s. 79), „[…] tolik let jsem si jeho tajemství nechal pro sebe“ (s. 91), „dodnes nedokážu říct, co mě přimělo k tomu, že jsem ještě týž večer zašel za náčelníkem tábora […]“ (s. 93), „pokud mě paměť nemýlí […]“ (s. 95), „co bych mohl ještě dodat? [...]“ (s. 105), „při psaní této kapitoly jsem však neměl na mysli [...]“ (s. 159), „až teprve na konci pobytu v lágru jsem si lépe uvědomil […]“ (s. 159) apod. Poznámky týkající se obsahu vyprávění i samotného způsobu psaní mají hlubší logiku. Tvoří jeden pól celého románu a zároveň odrazový můstek k ponořování se do minulosti. Bez této roviny racionálního uvažování by Herling sotva mohl koncipovat autorského vypravěče, třídit a pořádat tematické motivy, měnit emotivní zabarvení situací, stupňovat dramatický průběh událostí. Hlavně však by nedocílil toho stěžejního: nedokázal by se nepoddat prožitému, najít hodnotící odstup. Koneckonců až z časového a interpretačního nadhledu spisovatel odhaluje celou tragiku a absurditu „nevolnického systému“.

Právě díky rovině racionálního uvažování prozaik rozkrývá různé podoby kolektivní paměti, nejčastěji pokřivené – historicky, sociálně i psychologicky – v přelomových obdobích vývoje sovětské, potažmo evropské společnosti. Týká se to let 1937–1940, kdy probíhají čistky a bují špionománie, kdy ale také vznikají lágry. Jiný přelom představuje německo-sovětská dohoda o dělení dobytých území, kvůli které se v gulazích ocitají „podezřelé živly“ mnoha národností. Posléze následuje „pád Paříže“ v roce 1940, vyvolávající rozporuplné chápání nacismu a podněcující o to více účelových výroků. Další mezník stanoví vpád Němců do Sovětského svazu a liché naděje na „osvobození z rukou třídního nepřítele“. Anebo nakonec v roce 1942 vyhlášení amnestie pro Poláky, která včerejší vězně přivádí do Andersovy armády, pokud se díky souhře náhod něčeho takového stačí dožít. Historické zvraty a jejich politické pozadí umožňují čtenáři lépe porozumět tomu, jak se dějiny zrcadlí v životě vězňů.

Násilí, hlad, hranice
Zatímco první pól míří k esejistickým úvahám, pól druhý se soustředí na popis prostředí, charakteristiku postav a vyprávění událostí. Herling v těchto pasážích románu vystupuje jako bezprostřední svědek, ale také jako vnímavý pozorovatel nebo posluchač. Do kolektivní paměti se jeho prostřednictvím vkliňuje paměť komunikační, související jak s vykonávanou prací v zásobovacím oddílu, tak s návštěvami v různých barácích, odpykáváním si trestu na samotce, léčením kurdějí v nemocnici. Právě všude tam, kde nese na svých bedrech břemeno každodennosti nejvíce, zároveň se nejvýrazněji stylizuje do role člověka, který postupně rozkrývá mnohočetné aspekty nelidskosti gulagu. Vrací se k týmž tematickým motivům a s uplývajícím časem na ně vrství další a další významy. Tak je tomu třeba s motivem násilí, ať jsou jeho pachateli vyslýchající, nebo jinými šiřiteli kriminálníci spolupracující s vězeňskou službou. Násilí se týká na jedné straně vynucování si výhod, na druhé straně ukojení sexuálních potřeb. Podobně Herling v roli svědka, pozorovatele a posluchače nakládá s frekventovaným motivem „hladu“, se zdánlivě spravedlivým dělením minimálního jídla – chleba a polévky – u tří kotlů podle pracovního zařazení. Zmiňovaný „hlad“ se ovšem v Herlingově pojetí týká i nesplnitelných tužeb, jako jsou návštěvy tábora nejbližšími partnery či kýmkoli z rodiny anebo navázání přátelství s důvěrou v pomoc druhého.

Mlčení
Jak se blíží konec autorova vězeňského příběhu, vrcholí i celé drama související s motivem mnohoznačné „hranice“ – té vnější i té vnitřní, ztracenosti tábora uprostřed severské přírody i nemožnosti – jak to ukazuje kapitola o „lékařské mafii“ – odpoutat se od táborové mentality u osob bydlících ve městě Jercevo. Jako kdyby gulagem bylo tělesné a psychické strádání „sovětského“ člověka vůbec, bez ohledu na to, kde se mezi léty 1940 a 1942 právě nachází. Nemusí přitom jít jen o ubohou postavu jistého Dimka – invalidy s dřevěnou nohou –, kterého nakonec přes veškerou snahu pomáhat jiným čeká jenom „márnice“, místo pro dožití těch nejslabších. Může se to týkat stejnou měrou starého bolševika Sadovského, uzavřeného do světa svých představ a neschopného vzepřít se sobě samému, natožpak „systému“. Teprve v konfrontaci s mnoha významy opakujících se tematických motivů vyvstává smysl Herlingovy pointy, kdy vypravuje o římském setkání z června 1945 s bývalým spoluvězněm a odmítne dát mu rozhřešení za lživou informaci během výslechu, kterou si zachrání život. Místo aby autor Jiného světa vyslovil návštěvníkem očekávané slovo „chápu“, odbyde ho mlčením. A po letech se dá do psaní dokumentárního románu. Neexistuje jediná odpověď. Tehdy ani dnes. Zbývá pouze těžce nabyté vědomí souvislostí…