Všestranný americký editor a sloupkař v oblasti vědy, matematiky a science fiction Clifford Alan Pickover je také autor přehledových knih o dějinách přírodních věd, matematiky a fyziky. Ty od roku 2012 vycházejí také česky, a to péčí nakladatelství Argo a Dokořán a jejich společné Edici ZIP, v níž vyšlo i mnoho dalších skvělých titulů, jako Krajina a paměť, Chování. Biologie člověka v dobrém i zlém nebo K čemu je dobrá válka? V loňském roce k Pickoverovým publikacím přibyl překlad další jeho knihy, v níž obdobným způsobem pojednává historii lékařství: Kniha o medicíně. Od šamanů k robotické chirurgii. 250 milníků v historii lékařství.

Lékaři, kteří zabíjeli, a ten, který byl… žena

Autor v ní líčí vývoj medicíny, přičemž ukazuje, jak byl v některých oblastech pomalý. Uveďme příklad zastánce „osteopatie“ Andrewa Taylora Stilla (1828–1917), který na konci 19. století kuriózně tvrdil, že stačí, aby zatřásl dítětem, a zastaví tak spálu či zánět hrtanu, a kroucením krkem za tři dny vyléčí černý kašel. Podle Pickovera měly Stillovy podivné metody v porovnání s tehdy převažujícími metodami konvenční medicíny relativní úspěch, a to proto, „že zabily méně pacientů než leckterý lékař“.

Autor ovšem věnuje pozornost i širšímu kontextu fungování lékařského oboru, například vývoji institucí, jako jsou nemocnice a ambulance (první je prý z roku 1792), nebo tomu, jak se za kancléře Bismarcka v Německu zavádělo první zdravotní pojištění, případně jak si ženy musely zdlouhavě probojovávat právo studovat na lékařských fakultách. Ty první se přitom nezřídka musely uchylovat ke lstem a podvodům. Pickover vypráví podivuhodný příběh Jamese Barryho (1789–1865), významného vojenského chirurga britské armády, který v roce 1812 promoval na Edinburské univerzitě. Barry více než čtyřicet let sloužil u různých posádek v celém Britském impériu a proslul jako horlivý reformátor, který pečoval o zdraví vojáků i civilistů. Byl prvním britským chirurgem, jenž úspěšně provedl císařský řez v Africe a zachránil matku i dítě. Až po jeho smrti se zjistilo, že byl ženou. Dnes si prý „většina historiků myslí, že Barry byl ve skutečnosti Margaret Ann Bulkleyová, která se rozhodla žít jako muž, aby mohla vykonávat profesi chirurga“.

Olovo a jehličky

Kniha se okrajově zabývá i tradičními léčebnými metodami Indie či Dálného Východu, k jejímž výsledkům se vyjadřuje s rezervovanou nedůvěrou. Využívání určitých bylin coby fungicidních prostředků v indické ájurvédské medicíně může být pro pacienta přínosné, ale přítomnost toxických kovů (např. olova) a jedovatých bylin v některých ájurvédských léčebných procedurách „vyvolává otázky ohledně bezpečnosti“. Na adresu akupunktury zase pochybovačně uvádí, že kritické studie využívající předstíranou léčbu, při níž se jehly umístí na „nesprávná“ místa nebo neproniknou kůží, leckdy vyprodukovaly stejný účinek, jako když se jehly umístily do „správných“ akupunkturních bodů. Může jít tedy jen o efekt tzv. placeba. I když na jiném místě autor skepticky dodává, že také celé dějiny západní léčby jsou v podstatě dějinami placebo efektu, včetně mnoha starověkých metod, které nám dnes připadají zvláštní.

Stranou Pickover nenechává ani směry, které se ukázaly být slepými uličkami, jako eugenika nebo frenologie, i když k té smířlivě poznamenává, že ji sice dnes považujeme za pseudovědu, ale v dějinách medicíny má své místo, protože „zaměřila pozornost na odůvodněnou představu existence specializovaných mozkových oblastí, kterou později doložili neurochirurgové“.

Autorovu pozornost si zasloužila i péče o duševně nemocné (jako významné datum je vyzdvižen rok 1793, kdy byly některým pacientům pařížského ústavu pro duševně choré v Bicêtre sňaty řetězy) i pozdější vývoj psychoterapie včetně směrů, které víceméně oscilují mezi vědou a uměním. Svoje heslo tak má i C. G. Jung, o němž autor kulantně píše, že vyslovil mnoho „neobvyklých myšlenek“, jež neměly přímý vliv na léčebné postupy, ale mnohé z jeho idejí přetrvávají. Mimo jiné právě Jung prý nepřímo ovlivnil také založení organizace Anonymní alkoholici, jelikož uzdravené alkoholiky nabádal, aby se pohybovali v náboženském prostředí „dle vlastního výběru“.

Dezinformace a podvody

Čtenářsky vděčné jsou pasáže, které líčí obskurní představy o fungování lidského těla, které přetrvávaly i dlouho do novověku. Pickover mimo jiné líčí velmi kreativní těhotenské testy. Například ve starověkém Egyptě ženy močily na pytle s pšenicí či ječmenem. Podle jejich představ mělo údajně platit, že pokud začne klíčit ječmen, narodí se chlapeček, a pokud pšenice, bude to holčička. A když neklíčilo nic, žena těhotná nebyla. Z dnešního hlediska je zarážející také teorie tzv. mateřského vtisku, podle které emoce a touhy těhotné ženy fyzicky přetvářejí zárodek. Kupříkladu londýnský porodník John Maubray Maubray (1700–1732) těhotným ženám tvrdil, že si nesmějí hrát se „psy, veverkami a opicemi“, poněvadž by se jim kvůli tomu mohlo narodit dítě, jež bude tyto tvory připomínat. Toho využila jistá Mary Toftová (1701–1763), která roku 1726 tvrdila, že porodila velké množství částí králičích těl. Přední lékaři té doby ji vyšetřili a dospěli k názoru, že porod zvířat byl skutečný, což vyvolalo národní senzaci. Až později Toftová (pod nátlakem) přiznala, že do sebe části zvířecích těl potají strkala, za což byla následně uvězněna, ale aféra zničila kariéru několika slavných chirurgů, kteří jí uvěřili. Ponaučení, které z případu autor vyvozuje, je zřejmé: je nutné neztrácet obezřetnost, když člověk narazí na podivné teorie a možné mystifikace či falešné zprávy.

Autor ovšem uvádí i některé příklady nepříliš logického jednání z nedávné minulosti. Zmiňuje třeba, že když roku 1954 britský ministr zdravotnictví Iain Macleod na tiskové konferenci prohlašoval, že existuje prokázaný vztah mezi kouřením a rakovinou plic, kouřil přitom jednu cigaretu za druhou. (O tom, jak tabákové firmy proti těmto zjištěním bojovaly a zpochybňovaly je, už příliš nepíše.)

Kriticky se Pickover vyjadřuje také o těch, kteří kvůli svému zisku tají znalost určitého vynálezu. Jako Peter Chamberlen (1560–1631) a jeho příbuzní, vynálezci mimořádně efektivních porodnických kleští, kteří si prý dali záležet na tom, aby svou metodu úspěšného provádění porodů udrželi v tajnosti. Na jejich adresu proto autor konstatuje, že jejich kleště představovaly ohromný úspěch novátorského designu, který obstál ve zkoušce časem, ale to, jak se svým zásadním objevem zacházeli, bylo obrovským selháním. Tím, že si ho ponechali pro sebe a malé množství pacientů v jedné zemi, zřejmě „zbrzdili lékařský pokrok a pravděpodobně připustili smrt tisíců žen a dětí. Peníze a touha po slávě zvítězily nad lidskými životy.“

Co bude po smrti…

Opatrně se Pickover vyjadřuje i k záležitostem metafyzickým, například k šamanismu, k pokusům zjistit, kolik přesně váží lidská duše, nebo k tzv. prožitkům blízké smrti. Ty jsou dnes známé hlavně díky knihám Raymonda Moodyho, ale Pickover sleduje tradici obdobných svědectví/zážitků přes obrazy Hieronyma Bosche až k Platónově Ústavě. V ní je vyprávěn příběh vojáka jménem Ér, jenž byl zabit a spatřil „rovný pruh světla jako sloup podobný nejvíce duze, ale jasnější“. Ér se později vrátil mezi živé, aby zvěstoval zprávy o onom světě. O jejich pravé podstatě autor pochopitelně nevynáší žádný definitivní soud, ale danou oblast označuje za legitimní sféru lékařského zkoumání, minimálně proto, že tyto zážitky či vize mají na osobu, která je údajně zakusila, zásadní a dlouhotrvající psychologický účinek.

Zmiňuje se i o experimentu z roku 2006, kdy americký chirurg Hasan Alam uvedl vepře do stavu klinické smrti – zchlazená prasata neměla pulz, krev ani elektrickou aktivitu v mozku a jejich tkáně nespotřebovávaly žádný kyslík. Po několika hodinách do nich Alam napumpoval teplou krev a prasata zase ožila. Teoreticky bychom totéž mohli provést i s člověkem, dodával prý k tomu Alam nadějeplně i zlověstně.

České stopy

Kniha je psána z výrazně americkocentrického hlediska, takže českému čtenáři v ní mohou chybět jména jako Jan Evangelista Purkyně, po němž je pojmenována úctyhodná řada fyziologických útvarů a jevů, Antonín Holý nebo (v Americe působící) Bohdan Pomahač, i když samostatné heslo „transplantace obličeje“ zařazeno bylo. V knize tak najdeme hlavně hesla o vědcích německého jazyka a českého původu, jako byli J. G. Mendel a Sigmund Freud, případně některé drobnější zmínky například o patologovi Václavu Treitzovi nebo o Janu Janském, které, pokud to bylo možné, z části doplnili čeští překladatelé. Nedočteme se v ní o tom, že podle mnoha odborníků byl první císařský řez v historii, při němž přežila současně matka i dítě, možná proveden roku 1337 v Praze (rodičkou měla být druhá manželka Jana Lucemburského Beatrix Bourbonská). Zato se dozvíme, že v roce 1161 bylo zaživa upáleno 86 Židů jako trest za domnělý plán židovských lékařů otrávit obyvatele českých zemí. Ptát se také můžeme, proč v knize chybí pasáž o orgánech uměle vypěstovaných na tělech zvířat, které by byly transplantovatelné do člověka, nebo proč je v ní relativně málo o psychosomatice. Při omezeném rozsahu knihy a jednotlivých hesel jsou ale selektivnost a absence některých témat pochopitelné.

Zvláště pro laika může recenzovaná kniha dobře posloužit jako zdroj kuriozit a zajímavostí nebo jako rozcestník ke studiu jednotlivých speciálnějších témat, pokud se tedy do knihy vůbec dostala. Podává solidní, i když nutně výběrový přehled o pokrocích v medicíně, ale i o pověrách a dezinformacích, které mu bránily. Pojednává nejen o tělesných neduzích, jež už nás dnes díky úsilí generací lékařů netrápí, ale trochu také o záhadách člověka coby psychosomatické (a případně i duchovní) bytosti, které jsou v jistém ohledu stejně nerozluštitelné jako v době, kdy se lidé museli spoléhat na šamanské rituály.