Jan Polák (nar. 1982) je katolický kněz, absolvent Papežské lateránské univerzity, který přednáší morální teologii a bioetiku na CMTF UP v Olomouci. Už dříve publikoval knihu Zakázané dotyky: Masturbace pohledem katolické morálky (Pavel Mervart 2019). K té nyní přidal publikaci Krása na prodej? Historické, antropologické a etické aspekty estetické chirurgie. I když vlastně i u ní by možná přiléhavější název mohl znít „estetická chirurgie pohledem katolické morálky“. 

Objektivně nehezké tělo

Autor nejprve shrnuje různé druhy estetické chirurgie. Poté rekapituluje, jak se v dějinách měnil abstraktní pojem krásy i konkrétnější ideál tělesné krásy lidské. Poznamenává, že proces utváření tohoto ideálu by se dal vyjádřit pohybem kyvadla: „Garçonne s jejími chlapeckými konturami tak můžeme vnímat jako naprostý opak ke Gibson girl s přehnaně ženskými křivkami a tu zase jako ztělesněné odmítnutí viktoriánské prudérie.“ 

Následně už rozebírá profily a možné motivace pacientů i estetických chirurgů, přičemž přidává morální hodnocení jejich počínání. Estetický zákrok je autor ochotný akceptovat tehdy, když si ho vyžaduje „objektivně nehezké tělo“, tedy pokud je fyzický a psychický komfort daného jedince natolik vážně narušen, že ho „nelze dát do pořádku jiným způsobem“. Kdyby však z předoperačního rozhovoru vyplynulo, že kandidát na určitý zákrok spojuje svou sebeúctu s konkrétním typem vzhledu a pouze v něm spatřuje důvod svého bytí, bylo by užitečnější ho raději odkázat na odbornou psychologickou pomoc. 

V současné době máme podle Poláka co do činění s obsesí povrchní fyzickou krásou, která je „uměle vyvolaná a z více důvodů nebezpečná“. Důvody mohou být různé. Jedním z nich je jakási instrumentalizace těla. Podle autora jsme zvyklí na to, že pokud něco nefunguje, nabízí se jednoduché řešení: vrátit se do obchodu, spotřebič reklamovat a získat jako náhradu nové zboží. Tento náhled na život a na svět se bohužel infiltruje i do vztahu  k našemu tělu, jež je považováno tak trochu za „tovární produkt“. Pokud se některá z jeho součástek pokazí nebo se nám přestane líbit, považuje se za normální ji vyměnit za novou, plně funkční a nejmodernější. „Naše fyzická stránka se tak již nevnímá jako dar, ale jako něco samozřejmého, s čím můžeme zacházet, jak chceme,“ lamentuje kněz. 

Hot, cool a famous

Další příčiny Polák hledá v narcismu a infantilismu: „Touha mít mladistvý vzhled je maska zakrývající mnohem hlubší přání žít jako malé dítě: nemuset se za nic a před nikým zodpovídat; užívat si, že o mě druzí pečují; mít vše zajištěné bez vlastní námahy; být ušetřen důležitých životních rozhodnutí, spojených se značným rizikem omylu.“ 

Autor se věnuje i konkrétnějším projevům této kultury. Jako jeden z nich uvádí virtuální hru Miss Bimbo s miliony zaregistrovaných uživatelů. Principem hry je stát se ve virtuálním světě Bimboland co nejvíce „hot, cool a famous“ – tedy Miss Bimbo. Každá nová hráčka se po přihlášení stává fiktivní dívkou, jejímž úkolem je pečovat o svůj vzhled a zajistit si co možná největší popularitu. Pro dosažení tohoto cíle se jí nabízí řada estetických zákroků. Pokud si chce uchovat atraktivní postavu, může sáhnout po odtučňovacích tabletách. Chce-li zvýšit své bankovní konto, může navštívit bimbo club, kde se flirtuje. Jestliže se zde do ní zamiluje nějaký chlapec, dostane se jí finanční podpory a také se zvýší její virtuální hodnota štěstí. Sama může nabídnout francouzský polibek, přičemž největší odměnu dostane tehdy, když políbí co nejvíce chlapců. Autor zmiňuje i některé reality jako The Swan nebo Extreme Makeover. Tyto programy podle něj „značně rozšířily iluzi, že estetické zákroky jsou neškodné, téměř bez rizik. Lidé nabyli dojmu, že díky nim je možné, téměř jako mávnutím kouzelného proutku, začít nový, lepší a šťastnější život“.

Nic není nedotknutelné

V řadě ohledů jsou autorovy námitky oprávněné a částečně se v nich shoduje i s řadou jiných kritiků. Bohužel zmiňuje hlavně badatele italské či německé; text je totiž přepracovaným překladem italské práce, kterou autor sepsal během svého pobytu v Římě, a obecně mnohem vlivnější texty anglosaské (jako Making the body beautiful. A cultural history of aesthetic surgery) tak nechává stranou. Poněkud naivně přitom deklaruje: „Pochopit do hloubky všechny faktory zodpovědné za vznik a šíření tohoto fenoménu si žádá další bádání, zejména v oblasti sociologie. Naším přáním je, aby se někdo zhostil právě tohoto úkolu.“ Minimálně v anglosaském prostoru totiž takové texty už dávno vznikají, viz například Making the cut: how cosmetic surgery is transforming our lives (Reaktion Books, 2008). 

V některých bodech je Polákova kritika přehnaná: diskutabilní je třeba jeho tvrzení, že „žijeme v kultuře, která ztratila smysl pro posvátno jako takové; pro niž nic není nedotknutelné“. Pokud už titul knihy slibuje, že osvětlí i „antropologické aspekty“ daného problému, tak by se autor alespoň okrajově mohl zmínit o tom, že různé tělesné modifikace se provádějí v mnoha tradičních kulturách, kde ovšem směřovaly k jednomu tělesnému modelu, kdežto dnes si lidé alespoň mohou vybrat. Jak přitom ukazuje kniha Tělo 2.0. Hranice těla a podoby bolesti, důvody k úpravě jsou různé, vedle těch estetických mohou být i občanské (vyjádření politické postoje), filozofické či umělecké. Vnímat možnost sebetvorby či volby podoby vlastního těla jako další z potencialit, kterou člověk – coby věčně nehotový tvor – má, tedy může mít mnohem více motivací, než Jan Polák sugeruje. A nemusí to být zavrženíhodné. Ostatně on sám autor snad trochu překvapivě přiznává, že i on v jistém smyslu doufá, že se mu dostane specifické „plastické operace“. Ne však v tomto životě, nýbrž až po smrti: „Z víry v posmrtný život pramení zcela odlišný přístup k vlastnímu tělu. Důvodem je pevné přesvědčení, že naše fyzická stránka bude jednou mnohem dokonalejší a krásnější.“ Neboli plastika v nebi přímo od Boha…