Dilematem lidské smrti a smrtelnosti se lidé zabývali od pradávna, většinou ale jeho řešení hledali v náboženství. Když ovšem ta organizovaná začala v Evropě ztrácet vliv, začali se lidé s podobnou důvěrou obracet na vědu. Jak tyto pokusy vypadaly a vypadají, jaké bylo jejich kulturněhistorické pozadí a k čemu případně vedly, popisuje kniha Komise pro nesmrtelnost. Věda a pošetilé pokusy, jak ošálit smrt. Britský filozof John Gray (1948), autor řady i do češtiny přeložených knih, v ní nejprve sleduje víru rozšířenou mezi britskou intelektuální a politickou elitou přelomu století devatenáctého a dvacátého století, že po smrti existuje život, do něhož lze nahlédnout prostřednictvím spiritistických médií a automatického psaní, chápaných jako „exaktní“ metody. Píše o tajných plánech „světové obrody“, a dokonce o víře v příchod mesiáše, který by byl ovšem zrozený díky síle vědy: plán byl vymyšlen proto, aby umožnil jedné konkrétní frustrované ženě mít další dítě, ale zároveň šlo o pokus „uniknout hrůze historie“, přízraku chaosu, který dusil část tehdejší britské elity.

Poté se Gray zabývá ideologií komunistického Sovětského svazu, podle níž je za pomoci vědy možné přetvořit planetu, změnit lidstvo, osvobodit je od smrti – a přivést revoluční vůdce, jako byl Lenin, zpátky k životu. Autor referuje o snahách zmrazit Lenina, o „bohostrůjství“ sovětských revolucionářů a o bolševismu jako o materialistické verzi gnosticismu, která měla „lidstvo osvobodit od přírody“. Dodejme, že velmi plasticky vylíčil Leninův posmrtný kult Aleksandr Michajlovič Pančenko v souboru studií Metamorfózy ruské kultury. Dozvíme se v ní o tehdejších pohádkách, v nichž je Lenin znázorňován jako „hlavní sovětský doktor“, který vyslyší přání dítěte a zařídí, aby nezemřel docela, ale jen „aby to tak vypadalo“. V noci pak vstává, aby zkontroloval svoji zemi, zda je v ní vše v pořádku: „O dvanácté hodině v noci vstává z hrobu vláce.“ Věřilo se prý i tomu, že dokud bude jeho tělo neporušené, komunistické Rusko bude vzkvétat. Následně ale Gray drasticky předvádí, že Rusko pod bolševickou vládou nejen nevzkvétalo, ale vládl v něm teror, bída a krveprolití, i když mnozí návštěvníci Západu líčili, že i době, kdy zemi zachvátil masový hladomor, údajně cítili „vůni čerstvě pečeného chleba ve městech úrodné Ukrajiny“ – což je sice smutné, avšak obecně známé. Méně konvenčně působí jeho srovnávání duchovního učitele Georgije Ivanoviče Gurdžijeva s proslulým divadelním teoretikem Konstantinem Sergejevičem Stanislavským. Metody obou se prý snažily „kontrolovat myšlení a emoce řízenými tělesnými pohyby a to vyžadovalo slepou poslušnost“.

A ve třetí části se autor dostává mimo jiné ke známému vynálezci a futurologovi Rayovi Kurzweilovi, který do budoucna předvídá, že umělá inteligence překoná lidskou ve všech oblastech, člověk splyne s inteligentní technikou, stárnutí a nemoci budou pokořeny využitím genové techniky a nanomedicíny a nakonec už nikdo nebude muset zemřít přirozenou smrtí. Jeho vize autor charakterizuje jako „okultní světový názor převedený do materialistických termínů počítačové teorie 21. století“. Ke všem podobným pokusům se ovšem Gray staví značně skepticky: i věda je podle něj „úsilím o transcendenci, které končí přijetím nepochopitelného světa“, a všechno naše pátrání nakonec spočívá na nepodložených faktech. Sám za sebe by na hledání nesmrtelnosti nejraději rezignoval: posmrtný život je totiž „jako utopie, místo, kde nikdo nechce žít…, nesmrtelnost je jen hasnoucí duše promítnutá na čisté plátno“. Víc slunce je podle Graye „v padajícím listu“. To je ovšem jeho osobní přesvědčení, kterým asi zviklá jen málokoho, touha po nesmrtelnosti je totiž navzdory všem skeptikům nesmrtelná…