Jsme si jistí, že jsme opravdu svobodní?
Hübl, Ondřej: Opona

Jsme si jistí, že jsme opravdu svobodní?

Ondřej Hübl nás ve svém románovém debutu bere na propracovaný zájezd do nejtužšího komunismu, ale z nostalgické a lehce mrazivé dovolené se záhy stává boj o svobodu a přežití. I když mají dobro a zlo v napínavém příběhu zdánlivě jasně rozdělená místa, postupně se stírají hranice mezi světem před oponou a za ní a vkrádá se otázka: není skutečnost vlastně jedna velká hra?

Na poli literatury zatím ještě nezanechal příliš hlubokou stopu, ale ve světě poutavých příběhů, originálních nápadů a kvalitních textů je Ondřej Hübl již zavedeným jménem. Působí v reklamním průmyslu, spolu s režisérem Miroslavem Krobotem napsal televizní seriál Zkáza Dejvického divadla a před čtyřmi lety vydal dobře hodnocenou sbírku povídek Hod mrtvou labutí. Opona vznikala původně jako scénář pro dramatickou sérii Jiřího Stracha, který je autorem námětu. Na próze je to znát: prostředí je barvitě popsáno tak, jako by spisovatel do detailu vykresloval filmovou scénu; dialogy, na něž je próza bohatá, plynou s lehkostí a přirozeně; vyprávění obsahuje výrazné střihy a má dramatický spád. Nikdy si nejsme jistí, jak se děj vyvine na další stránce, a když už výjimečně nabydeme pocitu, že ano, autor nás rychle vyvede z omylu. Proto tato recenze nemá jinou možnost než prozradit pár zvratů, přestože se snaží pouze lehce načrtnout směřování hlavní dějové linie. Rozhodně vás tím ale nepřipraví o požitek z četby, protože román zdaleka není „jen“ thriller.

Výchovná dovolená
Protagonista knihy Josef je bohatý majitel firmy, která vyvíjí umělou inteligenci pro řízení automobilů. Svým podnikáním žije a nepřestává ho fascinovat, jak jeho vůz přesně ví, kudy má náladu jet do práce a jakou k tomu chce pustit hudbu. Když Josefova žena Markéta, jež svůj volný čas věnuje zájmu o umění a jiným ušlechtilým aktivitám, zatouží po nějaké pořádné dovolené, peníze rozhodně nejsou problém. Jachting na Seychelách? Potápění na Srí Lance? Anebo raději… výlet do komunismu padesátých let? Reklamní billboard lákající na nevšední zájezd je Josefovi nejprve k smíchu, ale když se ukáže, jak daleko zašla jeho dospívající dcera Luisa v opovrhování kapitalistickým blahobytem a obdivu ke komunistickému zřízení, ve výchovném záchvatu se s celou rodinou přihlásí. Bude to jen hra, o nic tedy nejde a Luisa aspoň uvidí, k jakým zrůdnostem komunistické ideály vedly…

Svět paralelních 50. let je opravdu vymakaný, konstatuje s potěšením Josef. Z politických procesů sice mrazí, ale herecký výkon zasluhuje potlesk. Fronty na maso a vlnu jsou sice zdlouhavé, ale týden se to dá vydržet, stejně jako přídělový systém a absenci mobilních telefonů. Ten švarný svazák, co se pořád tak podbízí Luise, se Josefovi taky z hloubi duše hnusí, ale chápe, že mladík nemůže vystoupit z role. Na druhou stranu manuální práce a kolektivní duch mají něco do sebe a hrdinové záhy zakusí dosud neznámý pocit smysluplnosti svého konání.

My čtenáři však moc dobře víme, že v ruce nedržíme prosluněný idealistický román, plný nostalgie po komunismu. Otázka tedy není, jestli rodina odjede stmelená a odpočatá domů, dá zájezdu pět hvězdiček a doporučí ho známým, nebo jestli se hra zvrhne. Napjatě se čeká pouze na to, kdy k tomu dojde a jak.

Když zbývá už jen vabank
Z bohatého podnikatele se v určitou chvíli stává oběť, zlomená a bezmocná, ale ne bezcenná. Režim ho potřebuje a má své metody, jak ho získat na svou stranu. Josef však zná historii příliš dobře na to, aby věděl, že není cukru bez biče, a aby poznal, kdo z těch všech sobě rovných lidí je si tady rovnější.

Bitevní pole se postupně rozšiřuje, míchají se karty, hraje se už i na forbíně, mezi kulisami a v hledišti a Josef čelí téměř doslova Sofiině volbě. Čím víc ztrácí ve světě, kde byl ještě před chvílí doma, tím je svět za oponou jednodušší, vřelejší; kdo je hodný a poslušný, toho Strana přijme do své náruče a sevře v mateřském objetí. Najednou to dává smysl, najednou spolu s Josefem vidíme, proč a jak by někdo mohl dobrovolně chtít oživovat nejtemnější období naší novodobé historie. Postupně se rozvíjí také velmi nenápadná a téměř neakcentovaná paralela mezi tuhým politickým režimem a otroctvím, které na sebe naprogramoval Josef sám ve své firmě v podobě umělé inteligence.

Pamětníkům padesátých let, kterých již mezi čtenáři bohužel asi mnoho nebude, kniha možná přinese jiný zážitek, ale na nás mladší celá ta Potěmkinova vesnice působí ve hře i na papíře velmi věrohodně. Obzvlášť lidské typy, jejich mentalita a chování. Znudění pracovníci ve službách, kteří se mají k činu, až když jim v kapse šustí bankovka, čestní a pracovití havíři, již se sice nezajímají o nic mimo šachtu a hospodu, ale kamaráda ve štychu nenechají, a samozřejmě ti nejproradnější, mistři přetvářky tahající za nitky. Hrdinové jsou součástí zinscenovaných historických událostí od politických procesů až k měnové reformě, které najednou mají přímý dopad i na jejich život.

Josef je veskrze sympaťák. I přes své bohatství se nechová namyšleně a nebezpečně mu to myslí. Rád si dá pivo a dobrou masáž, má smysl pro spravedlnost a čest, ale ani v dojemných chvílích není sentimentální. Zakládá si na své firmě, kterou sám „vybudoval z ničeho“, a nechápe, proč by se o zisk měl s někým dělit.

Některé postavy dostávají slovo převážně ve chvílích, kdy jich je pro děj potřeba, a pak se po nich slehne zem. Stává se, že najednou sehraje klíčovou roli někdo, komu dosud nebyla věnována pozornost, a naopak postava, se kterou jsme se již seznámili, a zajímá nás, jak to s ní bude dál, je odsunuta na periferii. To trošku narušuje kompaktnost prózy. Na druhou stranu je patrná autorova snaha tyto postavy zakomponovávat alespoň do vzpomínek či domněnek, je tedy vidět, že jejich rolemi vědomě pracoval.

Občas postrádáme dostatečně silný důvod pro samotnou existenci zla, tedy vlastně roznětku zápletky. Postrádá ji i sám hlavní hrdina, který proto v jednu chvíli musí vyslovit otázku: „A proč?“ Ocitáme se v lehce kafkovském absurdním světě, kdy je postava vláčena událostmi, jimž nerozumí, trestána, aniž by věděla za co, ale z nedostatku jiných možností poskytuje součinnost.

Napětí až do konce
Zápletka je neuvěřitelně promyšlená, ale ne překombinovaná. Čtenář je neustále ve střehu, aby se zorientoval v nových odhaleních a náznacích, aby rozlišil falešnou stopu od pravé, léčku od pomocné ruky, obzvlášť když „rozdíl mezi tajnou službou a mafií je často jen v úhlu pohledu“. Stále o krok zaostává za hlavním hrdinou a nevychází z údivu, jak to tomu chlapovi myslí. Těší se, co dalšího protagonistu ještě napadne nebo už napadlo – i když většinu věcí pozorujeme z Josefovy perspektivy, obsah jeho vědomí rozhodně není podáván na zlatém podnose. Určujícím principem je tu vypravěč, který si s námi přece jen chce pohrát. Některé věci zůstávají v románu nevyjasněné až do konce, některé vyznívají víceznačně. Díky tomu je i po dočtení důvod se k ději v myšlenkách vracet.

Po jazykové stránce autor používá lehkou komiku a drobné hříčky – na první pohled upoutají názvy částí knihy jako Ku vředu levá či Pokušení z krizového vývoje. Občas lehce vyvede z míry nějakou chlapáckou fekální či sexuální poznámkou. Děj má dobrý a správně rozložený spád, skvěle pracuje s dávkováním informací a bílými místy. V některých pasážích nemůžeme uvěřit vlastním očím a potřebujeme si je přečíst ještě jednou, abychom se vyrovnali s dějovým zvratem, nezřídka podaným jen tak mimochodem. Zážitek z četby umocní i vydařená grafika, zajímavým prvkem jsou i výrazná, masivně vyvedená čísla stránek.

Místy Hübl zbytečně dovysvětluje intertextové narážky a vtipy, jako by se obával, že se čtenář nechytí na Havla, Kunderu či Kohouta nebo si nevšimne drobných gest a náznaků. Obecně ale toto kulturní odkazování čtenáře baví a těší. Jindy jako by se autor chtěl přihlásit ke své satirické povídkové prvotině a v krátkých posměšných narážkách si vezme na mušku veganskou stravu, Evropskou unii či Instagram, snad aby ukázal, že i fenomény současnosti jsou v lecčems absurdní. Jelikož jsou to ale náhodné a nerozvíjené výkřiky do tmy, působí trošku násilně a nejspíš jim budou přitakávat jen čtenáři jdoucí pouze po povrchu.

Ideová hodnota románu je přitom v rovině obecnějších úvah. Co má doopravdy smysl: jít na koncert filharmonie, nebo pomoct na svět teleti? Jak velká pomsta je morálně přijatelná? Neužíráme se v tom vyspělém světě náhodou všichni nudou? Co je to svoboda? A proč se jí tak rádi dobrovolně zbavujeme a necháváme za sebe rozhodovat někoho nebo něco jiného?

Opona je i přes drobné výhrady jednoznačně zdařilý románový debut, napsaný vyspělým, sebevědomým a svérázným stylem. Spolehlivě se postará o to, že čtenáři nejednou vyskočí tep, bude napjatý do samého konce a o rafinovanosti příběhu i nezodpovězených otázkách bude ještě nějaký čas přemítat.

Kupte si knihu:

Podpoříte provoz našich stránek.

Recenze

Spisovatel:

Kniha:

Druhé město, Brno, 2022, 304 s.

Zařazení článku:

beletrie česká

Jazyk:

Hodnocení knihy:

80%