Průřez poezií Richarda Brautigana (1935–1984) z let 1953–1984 odráží jako různobarevná mozaika autorův pohled na svět, záznam jeho mysli a v neposlední řadě osobní vývoj spisovatele. Výběr a překlad z pera Olgy Špilarové, renomované překladatelky moderní americké literatury (včetně dalších textů Richarda Brautigana), prozrazuje, že se prezentace tohoto atypického zjevu kulturní scény 60.–70. let chopila osoba, která vnímá specifičnost Brautiganova světa a jeho doby. Tlumočí obojí jak s potřebným vhledem do autorovy duše (občas mírně zdevastované alkoholem nebo vůbec životem), tak s důvěrnou znalostí brautiganovského jazyka. Z dnešního průřezu Brautiganovým básnickým dílem – publikovaným v úplnosti zatím jen ve Francii a obsahujícím i dosud nevydané texty – postupně vyrůstá představa o vnitřním světě tohoto spisovatele a marginála ve chvílích vzletů i osamělosti. Atraktivitu publikace zvyšuje hravá grafická úprava Petra Sedleckého, velkoryse rozhazujícího originál a jeho českou verzi po dvojstranách.

Jak překládat tuto poezii, která nevyhledává podporu vázaného verše a většinou spěje po kočičích hlavách prozaicky stavěného, avšak básnicky viděného, tušeného a intuitivně uchopeného jsoucna? Tady přichází ke slovu erudice a zkušenost, ale i radost z hledání českého protějšku; to vše je Špilarové vlastní. V milostné básni Tvůj vlkouší přítel / Your Catfish Friend dokáže trefit „vlkouše“, ač se prvoplánově nabízí „sumec“ (ale pro synonymum anglického catfish nacházíme právě vlkouše – Atlantic catfish, wolffish), ovšem poradí si i s jinými zapeklitostmi („Salát Pinkerton“ namísto Private Eye Lettuce). Skvěle vyhmátla třeba také záchodové „mušle“ – místo významově širšího urinals – v básni Sonet, dýšící atmosférou nočního pobřeží… Konečně báseň Ústa, která se líbala v horkém popelu Pompejí (Mouths That Kissed in the Hot Ashes of Pompeii) vděčí za svou sugestivitu i šťastným češtinářským náhodám, od aliterace a asonance „popel Pompejí“ k refrénovitému rýmu „Pompejí … se vracejí“.

V souladu s životním krédem jeho generace Brautiganovi nejde o konvenční dojem, líbivost je mu cizí. Jeho tvorba spočívá v zachycení nečekaných obrazů, jakýchsi fotografických momentek, které mimoděk připlouvají na vlnách či hřbetech jeho nočních i denních můr a kterým dokáže propůjčit zvláštní význam prostřednictvím překvapivé asociace (v básni Kolo / The Wheel), metafory, surrealistického obrazu (Vane vítr pstruží barvy / A trout-colored wind blows). Především v tom spočívá síla jeho tvorby. A ovšem v originálním, nesentimentálním vidění přírody, flóry i fauny, z níž ho zvlášť fascinuje svět ryb a ptáků. Ne tak již civilizované společenství lidí, v němž se patrně nikdy necítil doma, jak dokládá ironicky vyznívající báseň Pod dohledem láskyplných strojů / All Watched Over by Machines of Loving Grace nebo „transcedentální vize“ úniku z technologické a konzumní společnosti v básni Pojďme cestovat do Nového amerického domu / Let’s Voyage Into the New American House.

Vietnamská válka, žhavé téma doby, prosvitne ve dvou básních (Hvězdnatý prapor, hvězdnaté hřebíky / Star-Spangled Nails a Pomeranče / Oranges). Válka Brautigana zasáhla sice nepřímo, ale přesto bolestně už v dětství, když krátce po útoku na Pearl Harbor přišel o svého šestadvacetiletého strýce, „tak trochu romantika“, píšícího kiplingovské verše. O třicet let později, na své japonské cestě – ke které ho přivedl dlouhodobý zájem o dálněvýchodní kulturu a myšlení a obdiv k poezii haiku –, již myslí na všechny oběti válečných konfliktů (Sbohem, strýci Edwarde, a všichni strýcové Edwardové / Farewell, Uncle Edward, and All the Uncle Edwards).

Literaturou a studiem se autodidakt Brautigan zvlášť nezaobíral nebo si spíše po svém zpracovával stohy hltavě přečtených knih, sešitových revuí a komiksů. Ale že pro něj literatura stejně jako příroda hodně znamenaly – coby onen nadčasový svět, který jednotlivce přesahuje –, přiznávají jeho zdánlivě naivní, „ekologicky“ zabarvené verše z hippieovského jara 1968, vytištěné na sáčcích se semeny květin a zeleniny a rozdávané na ulicích v San Francisku:

Kopretina velkokvětá
Chtěl bych, aby za dvaatřicet let / květiny a zelenina / zavlažovaly dvacáté první sto- / letí svými hlasy a vyprávěly, / že byly kdysi knihou, oživlou / díky milujícím rukám.

Shasta Daisy
I pray that in thirty-two years / passing that flowers and vegetables / will water the Twenty-First Cent- / ury with their voices telling that / they were once a book turned by / loving hands into life.

Dýně
Nadešla chvíle smíchat věty, / věty a hlínu, slunce / a čárky, déšť a / slovesa, aby žížaly vylezly / z otazníků, aby hvězdy svítily shůry na pučící / substantiva a aby se na odstavcích tvořila / rosa.

Squash
The time is right to mix sentences / sentences with dirt and the sun / with punctuation and the rain with / verbs, and for worms to pass / through question marks, and the / stars to shine down on budding / nouns, and the dew to form on / paragraphs.

Brautigan si nadlouho zachoval jistou teenagerovskou hravost a smysl pro humor (i ten černý), pro paradox a jazykový vtip, právě tak jako svěží a nekonvenční pohled na americkou skutečnost a lidské, respektive milostné vztahy. Tonalita se promění a ztemní v poslední fázi života, který skončí sebevraždou, ale předchozí období už zjevně Brautiganovi trvale zajistilo přízeň především mladých čtenářů a internautů. Nové generace dnes objevují průzračnou bezprostřednost této metaforické poezie, která v kybersféře zdomácněla.

Podtrženo a sečteno: nakladatelství Volvox Globator se podařilo vydat krásnou a reprezentativní knihu, poctu básníkovi, o němž Lawrence Ferlinghetti kdysi prohlásil: „Rozuměl si v Americe víc s rybami než s lidmi.“