Báseň je otevřený prostor, do něhož vstupujeme skrze báseň – tak parafrázuje Margret Kreidl (nar. 1964) název své nejnovější básnické sbírky Schlüssel zum Offenen (Klíč k otevřenému), do níž se promítly také zkušenosti s pandemií. Navzdory striktní formě akrostichů však pro autorku zůstalo prvořadé nerezignovat na hru a humor a vzdát hold svým uměleckým vzorům a kolegům.

iLiteratura: Právě před rokem, v březnu 2021, vyšla vaše básnická sbírka Schlüssel zum Offenen, na jejímž přebalu čteme větu: „Básně ukazují, jak produktivní je pro naši současnost sebeomezování.“ Jsou to slova nakladatele, která lze vztahovat k pandemii, během níž texty pro tuto sbírku vznikaly, anebo je to vaše životní motto?
Margret Kreidl: O textech na obálkách svých knih s nakladatelem Retem Zieglerem vždy diskutuji a tato sbírka nebyla výjimkou. Zmíněná věta se v první řadě vztahuje na samotnou básnickou sbírku. Hodně jsme spolu mluvili o napětí mezi pravidly a hrou, o tom, jaké si sama nastavuji limity, a že to při psaní může být paradoxně i osvobozující, nakolik takové omezení působí produktivně při hledání a nacházení nových řešení. Třeba to ale vůbec paradoxní není – nepatří snad ke každé hře také pravidla?
Jsem fanouškem francouzské skupiny Oulipo. Je to jakási dílna potenciální literatury, už desítky let pracují s pravidly, restrikcemi a omezením: contraintes. Nejslavnější zástupce této skupiny Georges Perec napsal celý román bez písmene E – a to francouzsky!
A jestli je „sebeomezování“ mým „životním mottem“? Řeknu to tak: pro svůj život a práci si musím každý den nastavovat pravidla, bez sebedisciplíny, a to samozřejmě znamená také jisté omezení, je život na volné noze nemyslitelný. Nemám totiž šéfa, nikoho, kdo by řekl: udělej to a to. Úkoly si zadávám sama. A k tomu potřebuji pravidla a rituály. Abych si mohla vůbec dovolit život spisovatelky, musím se omezovat ve svých výdajích. Luxus pro mě představuje dobrá káva a knihy.

iLiteratura: Zmíněnou básnickou sbírku tvoří 107 akrostichů s klíčovým slovem BÁSEŇ, v němčině tedy GEDICHT. Kde se vzala myšlenka utvořit takto formálně přísnou sbírku a proč jste zvolila jako ústřední právě slovo Gedicht?
Margret Kreidl: S nápadem napsat básnickou sbírku akrostichů přišel můj životní partner Lucas Cejpek. Věnoval mi knihu akrostichů jiného autora. Lucas je také spisovatel a oba si neustále – při všech možných i nemožných příležitostech – dáváme knížky, které samozřejmě zase nějak souvisejí s našimi vlastními knižními projekty. Já jsem tenkrát právě dokončila sbírku Hier schläft das Tier mit Zöpfen. Gedichte mit Fußnoten (Tady spí zvíře s copy. Básně s poznámkami pod čarou, 2018) a nacházela jsem se v tom podivném stavu, kdy ještě netuším, jaká bude moje příští kniha; pátrala jsem, hledala a při tom jsem četla onu sbírku akrostichů. Autor v ní zašifroval jména a příjmení svých přátel a kolegů, připadalo mi to dost mechanické. A tak jsem si pro zábavu napsala také několik akrostichů se jmény a pak se zase vrátila k četbě barokní poezie – básně z této doby čtu pořád dokola. Baroko totiž bylo vrcholem, rozkvětem literatury založené na hře a pravidlech, fascinuje mě to.
A nakonec jsem si řekla, že si chci pocvičit spisovatelské řemeslo nějakými hravými pravidly, chci jej zlepšit, prověřit si ho. A co jako básnířka dělám? Píšu básně! Tak mě napadlo psát akrostichy s klíčovým slovem „báseň“.

iLiteratura: Při takto striktním omezení jste vlastně také testovala možnosti jazyka. Které ze sedmi písmen, z nichž se skládá německé slovo Gedicht, bylo nejzáludnější?
Margret Kreidl: Sedm písmen, obsažených ve slově GEDICHT, mně samozřejmě připravilo řadu obtíží při psaní. A nejzáludnější bylo C.

iLiteratura: Jak jste postupovala? U písmene C a G se v básních často objevují i cizí slova a vlastní jména, je to zčásti náhoda, anebo především záměr, že připomínáte umělce a tvůrce, kteří jsou pro vás osobně důležití?
Margret Kreidl: Sestavila jsem si seznamy slov: slova začínající na G, na E, na D, na I, C, H, T. Využívala jsem slovníky, lexikony, do zvláštních desek jsem si abecedně seřadila výpisky z novin a knížek. Abecedu jako pořádající princip mám ráda, pracuji s ním často, napsala jsem například také sbírku Alphabet der Träume (Abeceda snů, 2014). Postupem doby tyto seznamy slov přerostly v horu papírů na mém pracovním stole. Psala jsem, třídila a znovu četla. Pochopitelně i náhoda sehrála svou roli, dostavil se efekt hasard objectif, jak to nazval André Breton, „objektivní náhoda“, díky opakovanému čtení a třídění poznámek.
Do akrostichů proniklo také moje nadšení pro umělce. Hodně se zajímám o výtvarné umění, katalogy a výstavy mi stále přinášejí nové a nové podněty – a tak uvádím např. Chaima Soutina (židovského malíře původem z Běloruska – pozn. red.), italskou malířku a kreslířku Carol Ramu nebo americkou malířku a performerku Carolee Schneemannovou, jejímž dílem se zabývám dlouhodobě. Do mých básní ale vstoupila také influencerka a blogerka Cindy Klink, římský básník Catullus, o kterém jsem psala před pár lety, Cordelia z Krále Leara (Shakespeara také čtu ráda), brazilská autorka Clarice Lispectorová nebo Catharina Regina von Greiffenberg, barokní básnířka, jejíž básně čtu pořád znovu – abych uvedla aspoň pár příkladů na C.
A pak jsou tu umělci jako Goya, Max Ernst, spisovatelky jako Inger Christensenová, Anne Carsonová, ti všichni jsou pro mě důležití a zabývám se jimi už dlouho, ale třeba také Gisèle Bienne, francouzská autorka, se kterou jsem se seznámila na literárním festivalu v Poitiers v únoru 2020 krátce před prvním lockdownem a která mě nadchla, anebo Hissa Hilalová, saudskoarabská básnířka, jejíž texty jsem četla v novinách a na internetu. Dalo by se tedy říct, že v mých básních jsou dedikace, akrostichy jsou vlastně takové chvalozpěvy.
A ještě jedna okolnost: pořád dokola vstupovalo do hry také jídlo, hlavně moučníky, počínaje buchtami až po piškotový dezert Charlotte. Mám takovou dědičnou zátěž – moje babička byla výtečná cukrářka a i já vařím a peču moc ráda!

iLiteratura: Ačkoli ve výsledku to tak nepůsobí, nevede při psaní svázaná forma k obsahovým kompromisům? Zbývalo vám dost prostoru například na jazykový humor?
Margret Kreidl: Snažila jsem se vyhnout jakékoli mechaničnosti v básních, zjevnému slovíčkaření vynucenému předchozím výběrem relevantních písmen. Jakmile mi připadalo, že některý akrostich působí příliš chtěně, nuceně nebo vyumělkovaně, vyřadila jsem ho. Přísnou formu, ono zdánlivé omezení, jsem od počátku i během psaní brala stále víc jako hravý úkol, jak právě vtipně a vesele rozšířit zmíněný prostor omezený pravidly. Omezení s sebou prostě přineslo mnoho zábavy. Nakonec jsem pak „četla“ akrostichy už i v novinách a v knížkách, kde ani žádné nebyly – to pravidlo začalo mít halucinační účinky.

iLiteratura: Kolik času jste potřebovala ke vzniku takto experimentální básnické sbírky?
Margret Kreidl: Na sbírce Schlüssel zum Offenen jsem pracovala v letech 2019 a 2020. Je to tedy taková „kniha v čase“ o tom, čím jsem se v uplynulých dvou letech zabývala a čím jsem žila. A k tomu pochopitelně patří i koronavirová krize.

iLiteratura: Některé básně se přímo tematicky dotýkají pandemie, protože byla zkrátka všudypřítomná, netvoří však hlavní obsahové jádro svazku. Vyjadřovala jste se záměrně k tématům, jimž se věnujete dlouhodobě?
Margret Kreidl: Jakousi červenou nit této mé poezie tvoří básně o umělkyních a autorkách. Svou roli sehrála také četba různých knih, novinových článků, i třeba jen nadpisů a frází, vybavuji si například článek o clean eating z jednoho magazínu pro ženy anebo báseň Pabla Nerudy Óda na rajče – jak už jsem říkala, i jídlo je jedním z velkých témat těchto básní.
Tato sbírka akrostichů je vlastně cosi jako můj „čtenářský deník“ z let 2019 a 2020. Odráží také některá setkání, např. s Colette Camelinovou (francouzská literární vědkyně – pozn. red.), se kterou jsem se rovněž seznámila roku 2020 v Poitiers. Vedly jsme spolu dlouhé hovory o Remeši, kde žije, o první světové válce, o plynové válce, a pak se v mé mysli najednou vynořilo Sarajevo a cesta do Tuzly (město na severovýchodě Bosny a Hercegoviny – pozn. red.) na jedno čtení kolem vypálených domů, pět let po skončení jugoslávské války, anebo jiná souvislost: díky jednomu filmu jsem se zase vrátila k četbě básní Aimé Césaira, jež pro mě byly jistou dobou naprosto zásadní.
Snažila jsem se tohle všechno – četbu, setkání, vzpomínky – zhustit, uspořádat do sedmi veršů. A to byl ostatně ten hlavní úkol, který jsem si sama dala: zhušťovat, zhušťovat, a přitom zůstat hravá.

iLiteratura: Už jste naznačila, že princip „zhušťování“ se týkal i finálního uspořádání sbírky, některé básně jste vyřadila. Proč jich je nakonec právě 107? Je to také „objektivní náhoda“?
Margret Kreidl: Kompozice sbírky, tedy pořadí básní, to byl samostatný a obtížný krok. Nejprve jsem vytřídila příliš mechanické básně a při následujícím pracovním kroku putovaly do koše, resp. do složky s „odpadem“ další básně.
Básně jsem si vystříhala a rozložila je po podlaze, na žehlicí prkno, na sušák na prádlo, na stůl – a to v Lucasově bytě, který je větší než ten můj. Zkoušela jsem různé pořadí, lepila jsem a zase rozstřihovala, než jsem měla pocit, že je to dobré – od začátku až do konce, první a poslední báseň jsem propojila jakýmsi pohybem v kruhu. A to byl okamžik hluboké radosti a vyčerpání, když jsem před sebou viděla básně přilepené k sobě, jednu za druhou: leporelo z celkem 107 básní. Neusilovala jsem o žádný konkrétní počet. Je 107 náhoda? Můj nakladatel to komentoval slovy, že 107 je báječné prvočíslo!

iLiteratura: Akrostichy jsou v podstatě nepřeložitelné… Přesto si mohli hosté festivalu Literatura v parku, který se konal v září 2021 v Praze a kde jste byla hostem, poslechnout některé básně v překladu Michaely Jacobsenové. Co si myslíte o tezi nepřeložitelnosti?
Margret Kreidl: Ano, akrostichy jsou vlastně ukázkovým příkladem nepřeložitelnosti. O to větší jsem měla radost, že se Michaela Jacobsenová odvážila pustit se do této práce. A o to víc mě mrzí, že neumím česky a nemohu její práci s pravidly a podle pravidel náležitě ocenit. Můžu prostě jen žasnout, jak Michaela Jacobsenová tento „nemožný překlad“ uchopila, a ráda bych si s ní na toto téma „možné-nemožné“ práce popovídala.
A nemohu nevzpomenout „nemožný“ překlad La Disparation Georga Pereca – do němčiny tento román bez jediného písmene E přeložil Eugen Helmlé a napsal vlastně zcela nový román: Anton Voyls Fortgang – je prostě velkolepý!
Zpět k básním: všechny pravidelné básnické formy jsou v zásadě nepřeložitelné. Neplatí to jen pro extrémní formu, jakou je akrostich, v širším slova smyslu jsou nepřeložitelné i zvuk, rytmus, hra s hláskami a rovněž rýmy. Pro mě je báseň jazyková hra, která se vyjevuje teprve při hlasitém čtení – vždyť poezie pochází z ústního přednesu. Jak překládat toto „vyslovení básní nahlas“, jak věty plynou (název básně Sätze im Fluss v překladu Věry Koubové), jak se dostanou na břeh jiného jazyka?
Věra Koubová, která přeložila několik mých básní do češtiny, mi napsala, že „hlasitým čtením strávila hodně času“, že při překládání jsou pro ni „vnitřní rýmy a hraní s hláskami nanejvýš důležité“ – a to se mi moc líbilo, protože to odpovídá mému způsobu práce. Také si sama u stolu čtu své básně znovu a znovu nahlas, ověřuji hlasem, jestli věty sedí, jestli je v pořádku metrum, slovosled, kadence samohlásek a tak dále. Básně je třeba ochutnávat jazykem. Bylo by krásné procházet se s Věrou Koubovou po Praze a mluvit o ochutnávání a chuti hlásek a zvuků a rýmů a při tom švitořit česky jako ptáci!
Překladatelé jsou ti, kdo se do textu ponoří nejhlouběji a nejpřesněji – musejí se ponořit – a mají otázky k textu, které si já jako autorka nemohu klást, které ve své mateřštině nemůžu slyšet. Moc ráda bych si překlady svých básní v češtině alespoň poslechla, i když jim nerozumím.

Chcete si poslechnout básně v původním jazyce v autorčině přednesu? Můžete zde anebo tady.