Postava všestranné umělkyně Ester Krumbachové (1923–1996), kostýmní návrhářky začínající v divadelním prostředí, jevištní i filmové výtvarnice, scenáristky, autorky písňových textů a režisérky, zůstává stále v lecčems záhadná, a to i pro její blízké přátele. Třeba Věra Chytilová, která s ní spolupracovala na řadě, projektů, svůj dokumentární film o Ester Krumbachové nazvala příznačně Pátrání po Ester (2005). Přiznává v něm, že zjišťování jejích osudů se často podobalo detektivnímu pátrání.

Nyní zásluhou Akademie múzických umění v Praze a díky péči Jana Bernarda vychází objemná kniha 5 ½ scénáře Ester Krumbachové, která shrnuje hrdinčiny umělecké osudy, přináší její scénáře či náčrty k nim, dále též ukázky textů psaných pro různé časopisy, útržky rozhovorů a úvahy pocházející z archivní pozůstalosti. Inspirující jsou rozhodně zamyšlení nad tvorbou scénáře a kostýmu, psaná v závěru jejího života. Čtenáře jistě zaujmou podrobnosti o tom, jak u Vávrova Kladiva na čarodějnice (1969) vznikala úvodní ponurá pasáž se zpěvy, jak se upřesňovaly dialogy nebo jak Krumbachová promýšlela výtvarné řešení v Jasného Všech dobrých rodácích (1968).

Esteřin písemný odkaz
Knihu uvozují dvě studie spojené jménem Jana Bernarda – jednu sepsal zcela sám, na druhé spolupracoval s Kristýnou Vaňkovou; navíc fungoval i jako editor celého svazku. Cennou součástí jsou jak obrazové přílohy (reprodukují třeba stránky z Esteřina diáře), tak filmografické i bibliografické seznamy, které s pečlivostí sobě vlastní nachystal knihovník Miloš Fikejz. Bernardovo jméno ovšem známe i z jiných projektů: napsal rozsáhlou dvojdílnou monografii Jana Němce, věnoval se filmaři-disidentu Michalu Hýbkovi a připravil k vydání texty Václava Havla související s filmem.

Kniha – věrna svému názvu – se soustředí zejména na Esteřin písemný odkaz; a studie, které obsahuje, vycházejí primárně z něho. Bernard své pojednání rozdělil do několika kapitol, v nichž se věnuje jejím dlouhodobějším spolupracím s režiséry Janem Němcem, Věrou Chytilovou a Michaelem Havasem, samostatný oddíl má práce na projektech jiných tvůrců. Druhá studie obhlíží, jak Krumbachová pronikala do televizní tvorby, ať již se jí to dařilo, či nikoli.

Obě se pokoušejí co nejpodrobněji prozkoumat veškeré zjistitelné informace. Nerozebírají ani tak výsledná díla, jako písemné předobrazy bez ohledu na to, zda byly realizovány. Vypomáhají si i názory a záměry Krumbachové, jak je zveřejňovala v dobových rozhovorech, jak je zachycují dosavadní publikace o ní (například brožura Pavla Doucka) a jak se dochovaly v její pozůstalosti nebo třeba v barrandovských archivech. Je-li to možné, studie sledují i jednotlivé vývojové fáze zpracovávané látky.

Tvorba filmová i televizní
Samozřejmě je zajímavé přečíst si její vyjádření k chystaným (a posléze natočeným) filmům O slavnosti a hostech, Sedmikrásky, Ovoce stromů rajských jíme, Kladivo na čarodějnice…). Oceníme, že zařazeny jsou rovněž postřehy dalších tvůrců, kteří ovlivňovali konečnou podobu filmu. A občas díky tomu probleskne postřeh o Krumbachové jako člověku – dovíme se třeba, že během dokončování tragikomedie Faunovo velmi pozdní odpoledne (1983) chodila do střižny s placatkou a Chytilová jí pití vytýkala.

Stať o televizní tvorbě dokládá, že Krumbachová se podílela třeba i na večerníčkovských pohádkách, které nalezneme všechny vyjmenované, i když pochybuji, že se jedna z nich vysílala 31. září 1965, jak se také dočteme. Televizní divák se však s jejím jménem mohl setkat i jako s výtvarnicí divadelního představení, jehož záznam televize přenášela (např. Poprask na laguně, 1966). V době normalizace se sice nesměla podílet na scénářích, ale trpěna byla jako kostýmní návrhářka. V časech gorbačovské přestavby spolupracovala zejména s ostravským studiem Československé televize. Po roce 1989 se scenáristicky i režijně podílela na mnoha pořadech, byť také tehdy zůstala řada projektů neuskutečněna; upřesním aspoň informaci o publicistickém pořadu (věnovaném Franzi Kafkovi) A svět je den ode dne těsnější, u něhož není zjištěno datum odvysílání – upřesňuji, že to bylo v neděli 14. března 1993 na ČT2 od 20.05.

Osudy scénářů
Rozebíraná publikace je dozajista vyčerpávající, čtenáři nastiňuje údaje v zásadě neznámé, protože probírané zdroje nejsou veřejně dostupné (i když by měly být někdy v budoucnu dostupné on-line). Avšak Bernard se vyhýbá jedinému celovečernímu filmu, který Krumbachová coby ryze autorský projekt natočila jako režisérka – grotesknímu „obžernímu“ podobenství Vražda ing. Čerta (1970), jehož scénář pominul (ten vyšel roku 1968 v časopisu Plamen na dvě pokračování). Vysvětlil to domněnkou, že by to byla práce na samostatnou studii. Takže čtenářům, kteří by se rádi seznámili s celým uměleckým odkazem Ester Krumbachové, nezbývá, než aby si příslušné texty o Vraždě ing. Čerta sami vyhledali v česko-slovenském tisku (např. v Kino-ikonu 2/2012, v Iluminaci 1/2018, v Cinepuru 128/2020, v Cinemě 7/2020).

Zbývá doplnit názvy otištěných scénářů, zpravidla nerealizovaných. Některé byly zařazeny dokonce ve dvou různých verzích (Čtyřlístek pro štěstí, Tři bratři a zázračný pramen), původně byly určeny pro režiséra Jana Němce stejně jako náčrt k jeho pozdějšímu (již realizovanému) snímku Jméno kódu Rubín (1996). Jediným zveřejněným scénářem, který se dočkal zdárného završení, jsou tak jen Sedmikrásky (1966) Věry Chytilové. Koncepty jejich volného pokračování však již zůstaly na papíře. Jako poslední je zařazen návrh scénáře nazvaný Vstupné. Ve všech začleněných textech můžeme postřehnout, jak silně Krumbachová tíhla k podobenství, k metaforice, jak si hrála se zápletkami i slovy, jak ohmatávala hranice experimentu.

Ester Krumbachová je nepochybně rozporuplnou osobností, mám na mysli zejména neuspořádané soukromí, které se odráželo mimo jiné i v partnerských vztazích, nebo lehkovážný sklon k alkoholu, což vše ovlivňovalo i její tvůrčí dráhu. To však autoři blíže neobjasňují. Jediný osobní průhled – nazvaný Vzpomínky na tetu – předložil Jan Krumbach.