Svou novou knihu rozhovorů, v níž se zaměřila na postavu bývalého prezidentského kancléře a kandidáta na prezidenta v první přímé volbě, uvádí novinářka Renata Kalenská (nar. 1974) slovy: „Karel Schwarzenberg je člověk hodný obdivu, a protože už není v politice, konečně to mohu napsat veřejně.“ Jakožto novinářce jí je formát rozhovoru blízký a na svém kontě má vedle dvou belestristických děl již několik knižních rozhovorů s jinými osobnostmi, např. s Otakarem Motejlem, Jiřím Stránským nebo Vratislavem Brabencem. Kalenská není první, koho osobnost Karla Schwarzenberga zaujala, již před deseti lety vyšly Knížecí rozhovory s Karlem Schwarzenbergem Karla Hvížďaly, před několika lety vydané v rozšířené podobě pod názvem Knížecí život. Kromě toho byl už dlouho před první přímou prezidentskou volbou publikován životopis z pera Barbary Tóthové s prostým názvem Karel Schwarzenberg a samostatné sborníky vyšly také ke Schwarzenbergovým 75. (Milý pane kníže) a 80. (Karel Schwarzenberg, český vlastenec a Evropan) narozeninám. Jaký přesně impuls vedl Kalenskou k uskutečnění rozhovoru, není z knihy patrné, na tom ovšem pravda až tolik nezáleží.

Od exulanta k politikovi

Rozhovor je až na určité výjimky pojat chronologicky, můžeme tedy sledovat Schwarzenbergův životní osud od narození a dětství za druhé světové války přes odchod rodiny do zahraničí, život v exilu, návrat po revoluci, působení ve funkci kancléře prezidenta Havla až po angažmá v politice. Někdy je jedna kapitola věnována celá jednomu tématu (např. Schwarzenbergově matce či manželce a dětem), někdy se do jedné kapitoly vejde hned několik témat dílčích. Překvapivý je jen chronologický skok, kdy jsou vynechána celá sedmdesátá léta a počátek let osmdesátých, a nepříliš šikovně působí i řazení posledních kapitol, kdy se Schwarzenberg nejprve představuje jako kandidát na prezidenta a teprve v další kapitole se čtenář dozví něco více o vzniku TOP 09 a Schwarzenbergově předchozím působení v české politice (byť lze předpokládat, že čtenáři mají ještě vznik TOP 09 a Schwarzenbergovo působení na pozici ministra zahraničních věcí v paměti).

Pro úplnost je vhodné uvést, že rozhovor Kalenské se Schwarzenbergem tvoří jen jednu, byť výrazně delší část celé knihy. Druhou část tvoří texty různých osobností veřejné scény, kdy dotyční charakterizují svůj vztah ke Schwarzenbergovi. Vedle opakujících se námětů, jako je noblesa, všeobecný rozhled a kontakty se zahraničními politiky, se objevují i některé konkrétní aspekty Schwarzenbergova působení – Eda Kriseová například vzpomíná na počátky fungování Havlovy prezidentské kanceláře, kdy Schwarzenberg opakovaně poskytoval novopečenému personálu informace o tom, kdo je kdo v zahraniční politice, s kým může Václav Havel vstoupit do kontaktu, aniž by to ublížilo jeho pověsti, a komu se raději vyhnout. Opakovaně zaznívají též vzpomínky na jeho úsilí prvního porevolučního prezidenta a jeho doprovod před setkáním s významnými státníky, zejména královnou Alžbětou II., náležitě obléknout. Některým z těchto pasáží, zejména zdlouhavému líčení společného zájmu o koně z pera Jana Dobrovského, by nicméně určité proškrtání prospělo.

Nepříjemnosti stranou

Celý rozhovor Kalenské a Schwarzenberga se nese v téměř až adorativním duchu bez nepříjemných otázek. Jen v pasážích týkajících se postojů k feminismu a otázce stejnopohlavních sňatků se autorka odvažuje Schwarzenbergovi oponovat, není ovšem jasné, proč tato témata vůbec do rozhovorů zahrnula, neboť ani v jednom případě nejde o téma, na němž by se Karel Schwarzenberg politicky nějak výrazně profiloval. Snad jen chtěla dát čtenářům a kolegům novinářům najevo, že přes svůj obdiv k jednomu z nejvýraznějších symbolů tuzemské pravicové politiky zůstává na pozicích progresivistického mainstreamu. Ačkoliv do rozhovoru zahrnula i témata aktuální, jako např. blížící se prezidentské volby nebo postavu současné předsedkyně TOP 09 Markéty Pekarové Adamové, zmínku třeba o kauze Dominika Feriho, k níž se Schwarzenberg nepříliš šťastně vyjádřil v médiích, v knize nenalezneme.

Schwarzenberg přitom sám přiznává, že zdaleka ne všechno v jeho životě je hodno obdivu, opakovaně zmiňuje například svůj špatný školní prospěch a nepříliš aktivní přístup k výuce, jakož i vlastní pletky s dívkami v době mládí. V pasážích týkajících se bujarého mládí je ovšem Schwarzenberg o poznání umírněnější než v některých dříve poskytnutých rozhovorech, už se třeba nevrací k dobovému mládežnickému heslu, jímž se dříve oháněl: „Wer zweimal mit einer pennt, gehört zum Establishment.“ („Kdo s jednou chrní dvakrát, patří k establishmentu.“)

Naopak velkorysost a nadhled nelze Schwarzenbergovi upřít. Nejde přitom jen o již zmíněný nákup slušného oblečení před audiencí u britské královny, který zaplatil z vlastních peněz, nebo o přenesení se přes manželčinu nevěru a vztah k nevlastnímu synovi vzešlému z tohoto poměru. Pro nejednoho čtenáře jistě poněkud překvapivě nachází Schwarzenberg slova uznání i pro svého protikandidáta z první přímé prezidentské volby Miloše Zemana (s nímž ho mimochodem pojí i několik vulgarismů, k nimž se noblesní kníže během rozhovorů uchýlil) a stejně tak i pro další své tehdejší protikandidáty, přestože se někdy během kampaně uchýlili k velmi diskutabilním krokům. V souvislosti s otázkami týkajícími se prezidentského úřadu, respektive úřadu hlavy státu jako takového, je zajímavé, že k myšlence obnovení monarchie se Schwarzenberg staví dosti rezervovaně.

S češtinou v exilu

Poměrně výrazně se knihou line Schwarzenbergův vztah k češtině, která zůstala k překvapení mnoha známých včetně spolkového kancléře Bruna Kreiského komunikačním jazykem mezi ním a jeho otcem i po celou dobu rakouského exilu. Vzpomínky, jak si Schwarzenberg snažil udržet znalosti češtiny četbou jakékoli dostupné česky psané literatury nebo jak po Vídni chodil v patách turistů z totalitního Československa, jen aby se pokochal poslechem mluvené češtiny, v sobě obsahují skutečně hřejivý lidský rozměr. Schwarzenberg nezastírá ani méně příjemné stránky československého exilu, k nimž patřila v první řadě vzájemná averze mezi příslušníky jednotlivých vystěhovaleckých, respektive uprchlických vln.

Zejména mladší generace čtenářů může mít problém se ve jménech předních osob československého disentu a tuzemských i zahraničních politiků zorientovat. Autorka či redakce si toho byla vědoma, a kniha je proto opatřena vysvětlujícími poznámkami pod čarou. Těm bohužel nebyla věnována dostatečná pozornost a výsledný dojem z četby notně srážejí. Ještě by bylo možné akceptovat poznámky pod čarou vysvětlující, kdo byl Jaroslav Foglar, nebo dokonce František Palacký, ovšem některé vysvětlivky se v knize doslovně opakují, někdy je vysvětlivka připojena až u několikáté zmínky o daném člověku (nejkřiklavější je příklad Schwarzenbergovy matky, kterou Schwarzenberg zmiňuje hned od začátku mnohokrát, ale vysvětlující poznámka je až na straně 81), naopak některé málo známé osobnosti nejsou blíže vysvětleny vůbec. Snad by tedy bylo bývalo lepší na poznámkový aparát zcela rezignovat.

Byť ne každý čtenář musí mít na Schwarzenberga podobně obdivný názor jako autorka, je nutné objektivně uznat, že Karel Schwarzenberg představuje v moderních českých dějinách významnou osobnost, která má stále co říci – a stále nás umí přimět k zamyšlení.