Bývalá Československá lidová armáda nemá dobrou pověst. V jistých ohledech by si možná zasloužila ještě horší. Jak nedávno popsala kniha Mezi pakárnou a službou vlasti: Základní vojenská služba (1968–2004) v aktérské reflexi (Academia 2022), zvláště vojáci tzv. základní vojenské služby později vzpomínali, že v daném období často pouze „zabíjeli“ čas zbytečnými službami, jejichž nejčastější náplní byly navíc typicky „ženské práce“ jako úklid nebo vaření. Což u nich rozvíjelo až pocity „emaskulace“. Genderovou výměnu rolí někteří vzpomínající vyjadřovali i značně expresivními výrazy. Jeden konstatoval, že tehdejší voják měl nespočet povinností, ale jen jedno právo: držet hubu a krok. Jinými slovy: tzv. „záklaďák“ byl prý ta „nejlevnější kurva“ na světě, jež se nechávala „mrdat za 120 Kčs měsíčně“. Mohlo z takové instituce vůbec vzejít něco dobrého? Pádnou a přesvědčivou odpověď přináší kniha Generál Pavel v rozhovorech s Jolanou Voldánovou.

Obrana slabších a Foglar

Petr Pavel  vzpomíná na vyrůstání v rodině profesionálního příslušníka Československé lidové armády, studium vojenského gymnázia a Vysoké vojenské školy pozemního vojska i následnou vojenskou kariéru, která vyvrcholila postem předsedy vojenského výboru NATO. Do tehdejší Československé lidové armády tedy vstupoval v jiné pozici než zmínění „záklaďáci“, dobrovolně a z odlišných pohnutek. Tou hlavní podle něj byla potřeba bránit slabší, která se u něj probouzela také  na základě horlivé četby Foglarových knih: „Když budu voják, tak budu nastavovat hruď za ty slabší, kteří jsou doma a na kterých mi záleží.“ Může to znít jako prázdná fráze, ale v Pavlově případě nakonec zřejmě nebyla, jak později dokázal třeba během slavné mise, kdy roku 1993 jím vedená jednotka zachránila přes padesát odříznutých francouzských vojáků z válečné zóny mezi Srby a Chorvaty. 

Také popisované zkušenosti coby velitele jsou pravým opakem tzv. „mazácké vojny“: „Když jsme šlapali 50 kilometrů s výstrojí a v zimě, já jsem nejel žádným teplým autem, ale šlapal jsem to s nimi. Měl jsem stejně rozedřené nohy jako oni, stejně jsem mrznul, stejně jsem měl hlad, úplně všechno stejně a byli jsme závislí jeden na druhém.“ Později se jeho – řekněme – pospolitý duch projevil třeba tak, že si coby zmíněný vysoký hodnostář NATO nenárokoval výsadní postavení při průjezdu ulicemi. Naopak se se svými bodyguardy dohodl na jakémsi mimikry. Prostě se pohybovali coby obyčejná skupina motorkářů, kterých v Belgii, kde sídlí ústředí NATO, jezdily stovky.  

Proměněná tvář armády

Petr Pavel se ovšem vrací i ke zmíněné tristní představě armády ČSSR. Souhlasí s tím, že pokud si na ni budeme dělat názor na základě filmů, jako jsou Černí baroni, dospějeme k závěru, že lidé, kteří si dobrovolně zvolili armádu jako povolání, museli být „vyšinutí“. Právem ale zdůrazňuje, že současná armáda je výrazně odlišná: v dnešní době má naprostá většina vojáků (včetně generálů) za sebou několik misí. Absolvovali minimálně jednu, ale někdy i dvě a více vysokých škol. A viděli svět i z té horší stránky. Naprostá většina z nich mluví alespoň jedním světovým jazykem, jsou to lidé s přehledem a „rozhodně ne hlupáci“. Především ale jde o armádu demokratické země: „Už to není o bezduchém řvaní a pochodování, ale je to opravdu o tvořivém hledání řešení. Je to o technice, o nových přístupech, jiných metodách řízení.“ 

Vše výše řečené Pavel recenzovanou knihou (i předchozím titulem V první linii armádní generál Petr Pavel) názorně dokazuje právě sám na sobě. Nacházíme v ní názory vyzrálého člověka, který vedl řadu mezinárodních jednání: v knize líčí specifika komunikace s Číňany, Japonci či Afghánci. Má i zkušenosti z vysoké politiky, takže disponuje velmi konkrétními zážitky podloženými znalostmi o současné situaci v řadě oblastí. Z čehož vyplývají i jeho pragmatické představy o tom, jaké jsou reálné možnosti západních zemí vojensky zasahovat v zemích třetího světa.  

Svoje znalosti a přehled přitom dokáže s humorem trochu „shodit“. Rekapituluje historku, kdy při pobytu v Anglii, v prostředí mnoha národů a kultur, u svých dětí vycítil riziko možného kulturního faux pas. Zavolal si je tedy a chtěl jim dát pár rad, jak se nedopustit přešlapu ve styku s muslimskými dětmi a rodinami. Řekl jim: „Musíme si promluvit o islámu.“ A tehdy desetiletý synek opáčil: „A co bys potřeboval vědět?“ Pavel si hned uvědomil, že potomek již určitou dobu chodí do školy s muslimskými spolužáky, mezi kterými má i kamarády, takže v tu chvíli ví o islámu možná víc než jeho otec. 

Víc politik a diplomat než voják 

Celkem hodnověrně proto působí i Pavlovo tvrzení, že při jednáních, kterých se účastnil nebo je řídil, bylo mnohem víc diplomacie a politiky než čistě armádní problematiky. A že například náčelník generálního štábu je „mnohem míň voják a mnohem víc ředitel a taky politik, protože zastupuje armádu navenek, vede jednání nejen se svým ministrem, ale i s vládou, a stará se o to, aby armáda celkově fungovala“. Z tohoto pohledu je podle něj armáda taková malá kopie státu. Nikoli ve smyslu „řídit stát jako armádu“, ale ve smyslu komplexní zodpovědnosti a péče.   

Kniha pokrývá i řadu jiných témat, poslední dobou hojně probíraných. Pavel opakuje, že svoje angažmá v KSČ vnímá jako chybu a svoji „blbost“. Následné úsilí o bezpečnost demokratického a svobodného Česka, vojenské mise nebo působení v NATO pak označuje jako svou „kolektivní omluvu“. Na prezidenta kandiduje proto, aby se Česko nevydalo cestou autoritativní vlády, kterou praktikuje například Babišův přítel Viktor Orbán.

Rozhovor s Petrem Pavlem neobsahuje kromě zmíněného Jaroslava Foglara mnoho odkazů na jiné knihy či krásnou literaturu. Jeho životní osud je ale sám o sobě dobrým příběhem s nadějným vyústěním (jak už na Facebooku konstatoval jistý literární vědec). Je to příběh muže, který začínal v armádě jednoho ze států Varšavského paktu, hlavního protivníka NATO, jenž se ale posléze sám stal jedním z vůdčích představitelů téže organizace; příběh člověka, který byl v mládí členem KSČ, ale nyní s povzbudivými vyhlídkami aspiruje na hlavu demokratického státu, jehož právní řád tuto stranu označuje za „zločinnou a zavrženíhodnou“. Pokud by se stal prezidentem, byl by to trochu paradox, který by ale současně odrážel vývoj Česka coby země – už v meziválečném období – s nejmasovější členskou základnou členů KSČ, takže se zde s jeho osudy může leckdo identifikovat. V každém případě by šlo o menší rozpor, než když se o post hlavy tohoto státu ucházel katolický šlechtic.