O rakouské autorce Irene Diwiak (nar. 1991) se dá s nadsázkou říct, že se s perem v ruce snad i narodila – první literární ocenění získala již v deseti letech a další ceny a stipendia na sebe nenechaly dlouho čekat. Kritiku zaujala vedle povídek a divadelních her i svým románovým debutem Liebwies (2017), který se odehrává ve Vídni dvacátých a třicátých let 20. století a rozvíjí příběh o touze po úspěchu. Na pozadí pozlátka operního světa si autorka bere na paškál mimo jiné nedostatky tehdejší patriarchální společnosti a šovinistické praktiky ve světě showbyznysu. Tematiku mocenského boje mezi pohlavími rozvíjí i v druhém románu Malvita (2020), v němž jsou hlavními aktéry ženy spřádající ďábelský plán, jak si jednou provždy zjednat respekt u mužů, kteří jsou ženám i v 21. století stále nadřazeni a nebojí se své postavení bezostyšně zneužít.

Krimi po toskánsku
Narativní postupy, jazyk a samotná dějová linka v první polovině románu splňují všechny parametry oddechové literatury. Mladou Rakušanku Christinu trápí čerstvý rozchod, spojený se zradou blízké kamarádky. Aby přišla na jiné myšlenky, vyšle ji matka do toskánské Malvity, aby tam nafotila svatbu její movité sestřenice. Christina však italskou větev své rodiny nikdy předtím nepoznala a občasným matčiným zmínkám o ní nevěnovala pozornost. Do Malvity tedy přijíždí trochu jako Neználek na Měsíc a čtenář má možnost spolu s ní odhalovat tajemství záhadné vily Esposito i jejích obyvatel. Neotřelé prostředí a volba postav svědčí o autorčině kreativním talentu. Nicméně Christinina naivita, neohrabanost ve stylu Bridget Jonesové (ve funkci svatební fotografky zapomene na rozlučku se svobodou přinést foťák) a role chudé Popelky („tolik příborů najednou nikdy neviděla“) při četbě poněkud iritují. Už od začátku se Christina ve vile necítí příliš vítána, neboť se setkává jen s chladnými a přezíravými reakcemi, a dokonce jí přidělí sluhu, který na ni má dohlížet. Také její skromný pokojík by se hodil spíše pro jednu ze služek zámožných Espositů než pro nově nalezenou příbuznou. Navíc Christina brzy zjišťuje, že předchozí fotografka beze stopy zmizela.

Žánrově Diwiak tentokrát zkombinovala rodinné drama s prvky krimi a thrilleru. Napětí zvyšuje klasickými prostředky, jako jsou tajemné hlasy za zdí, zlověstný klapot podpatků za dveřmi či zpomalení dramatického děje skokem do další kapitoly, popisující například historii rodu. Nechybí ani znetvořená mrtvola, která se vynoří ve zdánlivě nevinném okamžiku. Z amatérské fotografky Christiny se postupně stává amatérský detektiv, když se rozhodne vraždě a podivnému chodu domácnosti Espositů přijít na kloub. V pátrání ji brzdí početné robotické služebnictvo v tmavomodrých uniformách, plnící jakékoliv příkazy svých pánů, i samotná vila, která by si nezadala s krétským labyrintem. Ačkoliv kulisu příběhu tvoří malebné vinice, rozkvetlá maková pole a třicetistupňová vedra, nese kniha i znaky gotického románu. Mechaničnost tichých, vojensky oddaných „tmavomodrých“ v malvitské uzavřené komunitě transformující se v Christinino vězení spolu s jejím outsiderstvím připomínají atmosféru Levinových Stepfordských paniček. Náznak incestu a bloudění mezi tmavými místnostmi, které ve vile po staletí narůstaly jako „zhoubné nádory“, či nepřehlednost rozsáhlých schodišť zase evokují tradici strašidelných hradů z gotických příběhů Monka Lewise či Ann Radcliffové z konce 18. století.

„Chlapi jsou prasata“
Vnitřní svět vesměs nesympatických protagonistů je popsán sporadicky, bez emocí, a postavy nevyvolají soucit ani poté, co se dozvíme o jejich traumatických příhodách z dětství. Chod vily řídí ženy brojící proti mužům ve stylu hnutí MeToo. Ti zde jakožto sexuální násilníci, utlačovatelé a nevěrníci ustupují do pozadí a fungují jako spouštěč jejich kruté revolty. Christina se nakonec stane sympatizantkou krvelačného plánu svých příbuzných a sdílí i jejich nenávist. Její proměna však nepůsobí příliš přesvědčivě, jelikož její prožitá „křivda“ ze strany mužů není úměrná hrůznému činu, který se chystá spáchat. I když Diwiak v první části románu pracuje se stereotypem světa bohatých a chudých a používá otřepané fráze („Christina není Alenka v říši divů, která se na konci probudí ze snu“, „Za peníze si dobré způsoby nekoupíte…“), dokáže na několika místech velmi překvapit a vyvolat čtenářovu zvědavost. Hraje si s významy slov, což je znásobeno i tím, že Christina neumí italsky a mimo své bilingvní příbuzné, se kterými komunikuje v němčině, je nucena mluvit anglicky. Za povšimnutí stojí také synestetický útok na všechny naše smysly prostřednictvím popisu různých zápachů, teplot (chlad rodiny vs. italská vedra) i zvuků, ať už se jedná o monotónní, bezvýrazný hlas, či křečovitě ukřičený smích obou sestřenic, nebo krvavě rudou barvu vlčích máků, které se objevují opakovaně už od začátku příběhu a evokují krveprolití.

„Finalmente!“
Každý z rodiny Espositů si nese své vlastní trauma – Christinin téměř dvacetiletý bratranec, kterého se všichni snaží udržet v chlapecké nevinnosti a nepouštějí ho z domu, trpí sebepoškozováním a potlačuje svou sexualitu, což má fatální následky. Role oběti a viníka se v románu střídají a velké finále je jiné, než bylo plánováno. Čtenáře sice úplně nešokuje, ale rozhodně ho donutí přemýšlet nad cílem, jež si ženy rodu Espositů svým absurdním pokusem o svržení nadvlády mužů vytyčily, a zejména nad záhadnou motivací Christininy matky. Podobný škarohlíd jako já by si možná trochu přál, aby se celá vila pompézně zbortila a v troskách pohřbila své obyvatele, tak jako tomu bylo u Poeova domu Usherů. Román je psán s jemnou ironií, svěžím stylem a čte se lehce. Jeho druhá polovina svými zvraty a tématem sexuálního zneužívání, které v současnosti hýbe světem, provokuje k dalším úvahám a nechává prostor pro různé interpretace (jde tu o chválu feminismu, nebo o kritiku jeho extrémní varianty?), což nemusí být každému po chuti. Za velkou dávku originality si však román zaslouží uznání.