Titulní hrdinka románu Olive Kitteridgová z fiktivního městečka Crosby v Maine je vysloužilá učitelka matematiky a s touto rolí zůstává bytostně spjatá. Velkou část maloměstské komunity, v níž se pohybuje, Olive skutečně učila, ale svým způsobem přistupuje jako učitelka ke všem bez rozdílu. Je přísná a od nikoho si nenechá nic nabulíkovat. Zároveň se do jiných lidí snadno vžívá, nahlíží na jejich problémy z nečekané perspektivy a je připravena nabídnout pomocnou ruku. Román Elizabeth Stroutové, který v roce 2009 obdržel Pulitzerovu cenu, sestává ze třinácti ucelených „povídek“. Ve všech příbězích se objevuje Olive, ať už stojí ve středu dění, utrousí pár suchých průpovídek, nebo se jenom mihne v pozadí jako komparsistka.

Román Olive Kitteridgeová: O ženě s nezlomnou životní silou tedy nenabízí jen Olivin příběh, ale i příběh komunity, do níž je vrostlá. Protagonisté jednotlivých kapitol se vždy potýkají s běžnými a zároveň zásadními problémy; se smrtí životního partnera, synovým rozvodem, láskou v pozdním věku, zrušenou svatbou apod. V několika případech se situace dramaticky vyhrotí – Olive a její manžel se na nějakou dobu stanou rukojmími, v dalším příběhu Olive pomůže zachránit topící se mladou ženu a v jiném zase mluví do duše anorektičce. Každá krize obnaží nějakým způsobem pochroumané životy a vztahy, často za pomoci Olivina neotřelého vhledu.

„Taky hladovím,“ pokračovala Olive. Dívka na ni pohlédla. „Vážně,“ dodala Olive. „Proč myslíte, že sním každou koblihu, na kterou narazím?“
„Vy nehladovíte,“ namítla Nina znechuceně.
„Jistěže ano. My všichni hladovíme.“

Pointováním jednotlivých kapitol, díky níž se přibližují povídkám, autorka dociluje rozmáchlejšího dojmu, než kdyby v jediném dějovém oblouku zevrubně vykreslila osudy několika hrdinů a prostředí, v němž se pohybují. Její ambicí koneckonců není znázornit pitoreskní maloměsto, nýbrž lidský život v jeho každodennosti, se starostmi, radostmi, traumaty a překážkami, které je třeba překonávat. Pro tyto účely je impresionistický vhled několika povídek ideální; čtenář tak získá dojem, že by jich klidně mohlo být nekonečno.

Výrazné předěly mezi kapitolami také nahrávají velkorysé práci s časem. Od jedné povídky ke druhé se vždy znatelně posuneme v čase, jenž jako by plynul v mohutných vlnách, podobných těm, jež omývají břehy městečka Crosby. Tento dojem dotvářejí i popisy krajiny, kterou zahradnice Olive intenzivně vnímá: „Listí bylo zpola opadané. Stromořadí z javorů mléč si ještě uchovávalo své žluté listy, ale většina oranžovočervených listů z cukrových javorů se už snesla k zemi a zanechala za sebou holé větve jako napřažené paže s malými prsty, kostnatými a chladnými.“ A když pak v závěru kapitoly, ve které její manžel ochrne, Olive přemýšlí, jestli tento rok zasadí, nebo nezasadí tulipány, tušíme, že se v ní odehrává daleko hlubší drama.

Olive netrpí přehnaným sentimentem vůči druhým ani vůči sobě samé. Na pohřbu jednoho známého v duchu přiznává, že tam přišla „v naději, že když bude svědkem zármutku někoho jiného, do jejího vězení se tím jaksi udělá malá trhlinka světla“. Přesto však s uplývajícím časem šokovaně zjišťuje, že její bystrý úsudek není absolutní a že manželovi a hlavně synovi často připadala nesnesitelná, jakkoli její životní druh Henry věděl, že „opustit Olive bylo stejně nemyslitelné jako uříznout si pilou nohu“.

Elizabeth Stroutová (1956) je v českém kontextu dobře známá. Česky vyšlo šest z jejích osmi románů – všechny kromě Abide with Me (2006) a nejnovějšího Oh, William! (2021), v němž se autorka vrací k postavám z knih Jmenuji se Lucy Bartonová (č. 2016) a Všechno je možné (č. 2018). Nakladatelství Jota letos mimo jiné vydalo i další knihu o Olive Kitteridgeové Olive Kitteridgeová je zpět s podtitulem O životních ztrátách a způsobech, jak se s nimi vyrovnat. Kniha je koncipována podobně jako její předchůdkyně a hlavní hrdinka se v ní vrací o pár let starší, ale v nezměněné formě. Osudy Olive Kitteridgeové se dočkaly též televizního ztvárnění; podle knihy vznikla v roce 2014 oceňovaná minisérie s Frances McDormandovou v hlavní roli.