Úspěšní žánroví tvůrci občas pocítí nutkání vykročit z komfortní zóny a dokázat, že umějí víc než jen zmnožovat příběhy v prověřeném schématu. Jen málokdy se jim to však doopravdy povede. I takový Jo Nesbø sice napsal podařenou humoristickou sérii pro děti o doktoru Proktorovi, ale při jiných pokusech vytvořit něco mimo drsné kriminálky o Harrym Holeovi spíše pohořel (Macbeth, Království). Podobnou cestou se vydala také sice mimořádně populární a úspěšná, ale jinak jen mírně nadprůměrná švédská autorka klasicky komponovaných detektivek Camilla Läckberg (nar. 1974). Ta od roku 2010 s úspěchem publikuje také sérii Super-Charlie o miminku superhrdinovi (česky vyšel jen první díl), podílela se na dvou kuchařkách a i jinak se snaží pravidelně odpoutávat od své mezinárodně nejúspěšnější série s pátrající spisovatelkou Erikou Falckovou a kriminalistou Patrikem Hedströmem. V roce 2019 to zkusila s krátkým thrillerem Nebezpečná hra, který loni na podzim vyšel česky.

Autorka v něm líčí silvestrovskou oslavu čtveřice zlaté mládeže, dvou osmnáctiletých slečen a stejně starých mladíků, v luxusním domě rodičů jednoho z nich. Liv, Martina, Max a Anton jej tráví zhruba tak, jak bychom čekali – tedy okázalým pitím alkoholu a hraním provokativních her na „pravdu“, jejichž součástí jsou také zákeřné úkoly. Přitom mezi nimi různě narůstá a klesá napětí způsobené ustavičným hlídáním vlastní pozice uvnitř skupinky, partnerskými pochybnostmi a samozřejmě také sexuálním pnutím. Nepsaným vůdcem a idolem skupinky je Max, který chodí s krasavicí Martinou, ta ho už však začíná nudit, a tak se poohlíží po tajuplné Liv, která se ale již dlouho líbí Antonovi.

Základní čtyřúhelník autorka komplikuje útrapami, které všichni čtyři musejí snášet v každodenním životě. Nejčastěji jsou pachateli těchto příkoří jejich sice bohatí a úspěšní, ale jinak zkažení rodiče: sukničkář, surovec, alkoholička i nevěrnice, a dokonce jeden sexuální predátor. Autorka citlivě buduje tíživé dusno ve zlaté kleci (tak se ostatně jmenují některá zahraniční vydání knihy) apartního domu, kam teenagerům přijela připravit opulentní večeři cateringová firma, a postupně při tom odkrývá traumata všech čtyř – někdy snad trochu banální, jindy naopak maximálně tíživá. Podstata her ve zprvu mírném, ale stále stoupajícím alkoholovém opojení pak spočívá nejčastěji v „zábavném“ ponižování ostatních, a to nejen těch uvnitř zmíněné čtveřice, ale také přistěhovalce, který se živí jako poslíček s pizzou, nebo docela hezké vrstevnice, která pracuje v týmu cateringové firmy. Čtenář očekává, že nějaký příští ponižující úkol bude mít fatální následky.

Jenže namísto rozkladu čtveřice se všichni spojí v plánování společného zločinu, který je však v jejich očích (a ten pohled autorka tak trochu sugeruje i čtenářům) formou odplaty. Neboli namísto příběhově vděčných příslušníků zlaté mládeže, kteří vnitřní nejistotu zakrývají siláckými gesty a ubližováním těm ještě nejistějším a slabším, se čtveřice mění v nebožáky, kteří se konečně odhodlali vzít podstatné věci do vlastních rukou. Už to samo o sobě nepůsobí zrovna přesvědčivě, ještě horší je však krajně nevěrohodný způsob, jakým to provedou a jak stoprocentně se jim vše zdaří. A tím kniha končí, žádné vyšetřování, žádné výčitky, žádný hořký epilog. Možná to Läckbergová zamýšlela jako drtivý šokující závěr, ale je to jen nepřipravené a vlastně trochu hloupé.

Autorce snad lze odpustit, že povídku natahuje na celou knihu (v rozsahu 120 stran je mimochodem započítáno také šest celostránkových reklam, které propagují další autorčiny romány). Ale už se nedá odpustit, když thrillerově laděná povídka nemá překvapivou pointu. Camilla Läckbergová jako by byla při jejím psaní přesvědčena o skvělém základním nápadu a už se moc nesnažila s ním dál pracovat. A protože ten úvodní nápad zas tak skvělý není, uspokojí Nebezpečná hra snad jen čtenáře v posilvestrovské kocovině. Aby se ujistili, že nejsou tak hrozní rodiče jako ti v knize ani že nemají tak hrozné děti.