Debutová próza Elišky Beranové zaujme už na prvních stránkách dynamickým líčením prostředí, v němž se odehrává. Skrze kouřem naplněnou nádražku, praskliny ve zdech a dlažbě postupně pronikáme do příběhu dvou mladých lidí – chlapce a dívky, jejichž osudy se propojily už během prvních pár hodin po narození a od té doby se neustále proplétaly. Autorka nevypráví o dětském přátelství, ale o hlubokém poutu, které mezi oběma hrdiny vzniklo navzdory jejich charakterům, protikladným doslova jako oheň a voda.

V okamžiku, kdy do vyprávění vstupujeme, je však už jejich pouto přetržené, nejen rozdílnými profesními volbami, ale především příliš brzkým odchodem jednoho z nich. Sledujeme tak mladou ženu vracející se do rodného Města, ze kterého se snažila ze všech sil utéct, jak putuje místy plnými vzpomínek, aby se definitivně rozloučila. Při pohledu na názvy kapitol (Nádraží, Nemocnice, Samoobsluha, Les) může kniha na první pohled působit jako beletrizovaný průvodce po místních „zajímavostech“, přestože šedé a zanedbané budovy rozpadajícího se maloměsta nesou jasné stopy toho, že se tu v posledních několika desítkách let nikomu moc nedaří, snad s výjimkou pár devadesátkových podnikavců. Pro mladou ženu však tato místa nepředstavují připomínky slavné i neslavné historie Města, ale spíše pomníčky jejího vztahu s chlapcem, který byl fascinovaný světem ryb. Každé z těchto míst v ní totiž spouští lavinu vzpomínek a pocitů. A i když se žena snaží vzpomínat na hezké, nebo alespoň úsměvné okamžiky strávené s nejbližším přítelem, její vzpomínky vždy nakonec překrývá stín neblahých událostí, které se v jeho životě odehrávaly. Jako jedna z mála osob, ne-li jediná, totiž věděla, jak hluboce se do jeho dětské duše vrývaly problémy v rodině, otcova lhostejnost, ale i jeho profesní pád a následný alkoholismus, nespravedlnosti, které s sebou nesly změny ve společnosti, i důvody, jež tohoto vnímavého chlapce už na prahu puberty dovedly k pokusu o sebevraždu. O to bolestnější je pro ženu postupné přiznávání si, že svou lehkovážností a přehlížením chlapcových citů k jeho bolesti přispěla i ona. Čtenář v tom okamžiku začíná tušit, že do Města nepřijela jen kvůli rozloučení.

Z výrazné charakterové odlišnosti protagonistů těží Beranová už zmíněnou dynamiku svého líčení. Dává nám nahlédnout do myslí obou aktérů, a tak se tu prolínají energické, do krátkých vět členěné myšlenky zrcadlící dívčin temperament se složitějšími, hloubavějšími a mnohem obsažnějšími formulacemi, které plynou spíše jako klidná voda. Vyprávění díky tomu působí velmi živě i bez jediné přímé řeči.

Motivem sebevraždy může příběh připomenout nedávné knihy Smrtholka Lucie Faulerové a Rekonstrukce Viktorie Hanišové. V Chlapci s rybí hlavou se však autorčin hledáček zaměřuje především na vztah protagonistů, který vzhledem k jejich věku překvapí svou hloubkou, ale i netradičním milostným trojúhelníkem. A o ozvláštnění se postará i fantastický, možná až mystický motiv stínu, který sužuje obyvatele Města a který zpočátku vypadá jen jako dětská fantazie. To vše vytváří napětí a propojuje předkládané střípky dvou životů do gradujícího příběhu.

Chlapec s rybí hlavou je zkrátka novela, kterou je i přes náročné (a v dnešní době velmi aktuální) téma vyrovnávání se se ztrátou blízké osoby těžké odložit. Snad jediné, co by si čtenář pro ještě lepší zážitek mohl přát, je důkladnější redakce. Když se například v krátké dějové odbočce, kde nemáme moc nápověd z kontextu, zamění významová opozita jako „zajatci“ a „věznitelé“ (na s. 28), může být výsledek vskutku matoucí. Bohužel taková místa spolu s absencí jména redaktora v tiráži napovídají, že se textu nedostalo tolik péče, kolik by si při svých kvalitách zasloužil.