Filozofická fakulta Univerzity Karlovy letos na podzim obohatila doposud ne příliš rozsáhlé portfolio českých překladů z děl tchajwanských autorů autobiografií profesorky čínské literatury na Yaleově univerzitě Kang-i Sun Chang, nazvanou Cesta bílým terorem. Tato významná sinoložka pochází z Tchaj-wanu a do Spojených států emigrovala nejen ona, ale postupně i celá její rodina. Spletité životy rozvětvené rodiny z obou břehů Tchajwanské úžiny jsou výmluvným svědectvím o osudech obyvatel Číny a Tchaj-wanu ve 20. století.

Kang-i Sun Chang se narodila v únoru 1944 v Pekingu a strávila tam první dvě léta svého života. Její otec pocházel z přístavního města Tiencinu a působil na Pekingské univerzitě. Matka byla původem z Tchaj-wanu, rodiče se seznámili během studií v Tokiu. V dubnu 1946 se rodina z ekonomických důvodů (v důsledku hospodářského rozvratu státu přestala univerzita vyplácet svým zaměstnancům mzdu) vystěhovala na Tchaj-wan. Plavba zrezivělou lodí ve společnosti „strýčka Čanga“ (rodinný přítel profesor Čang Wo-ťün byl známý spisovatel) přes moře je patrně autorčinou nejstarší vzpomínkou. Již počátkem následujícího roku začalo na Tchaj-wanu „incidentem 28. února“ období tzv. „bílého teroru“, které autorčinu rodinu zasáhlo plnou silou. Jak důležitou roli v jejím životě sehrálo, je patrné z toho, že jeho označení zakomponovala do titulu svých memoárů. Incident samotný, příčiny, které k němu vedly, i důsledky, které měl pro obyvatele Tchaj-wanu, osvětluje Kang-i Sun Chang velmi podrobně ve stejnojmenné kapitole: „Spousta lidí dnes význam incidentu 28. února nechápe. Většina si myslí, že tehdy trpěli pouze Tchajwanci a že všichni místní a lidé z pevniny stáli proti sobě. Ve skutečnosti však byla doba okolo incidentu 28. února ‚děsivým časem‘ i pro Číňany z pevniny a zároveň existuje spousta příběhů o tom, jak Tchajwanci nejprve chránili Číňany, a když pak kuomintangské jednotky začaly místní vraždit, mnoha Číňanům se jich zželelo a snažili se je ochránit také.“ (s. 27) (K tématu podrobněji viz také recenze Yang Mu – Vzpomínky na horu Čchi-laj.)

Otec byl v lednu 1950 zatčen, krátce na to propuštěn na svobodu a následně odsouzen kuomintangským vojenským soudem (Kuomintang/KMT neboli Čínská národní strana, vedená generálem Čankajškem, stála po osmatřicet let v čele totalitního režimu na Tchaj-wanu) k deseti letům odnětí svobody. Část trestu si odpykal v nechvalně známém koncentračním táboře na Zeleném ostrově, propuštěn byl až roku 1960. Uvězněni byli i další příbuzní. Matka živila sebe a své tři děti (autorka má dva mladší bratry) pořádáním kurzů šití a trpěla velkými zdravotními problémy. Pro psychiku tehdy šestileté Kang-i Sun Chang byla tato událost tak traumatizující, že v jejím důsledku ze dne na den zapomněla nebo snad lépe řečeno přestala být schopna mluvit čínsky (pekingský dialekt byl její mateřštinou). Začala mluvit tchajwanským dialektem a ve škole se naučila úřední jazyk kuo-jü.

Autorka dojemně popisuje konverzi obou rodičů ke křesťanství: „[Matka] nikdy nebyla pobožná, ale jednou, když už nevěděla, co si počít se svou nemocí, klekla si a modlila se k Pánu Ježíši. Jako zázrakem se potom zcela uzdravila. Od té doby se z ní stala přesvědčená křesťanka. Až do své smrti v roce 1997 nadšeně šířila víru.“ (s. 32) a „Zkušenost z vězení dovolila otci postupně prohlédnout lidskou náturu a od té doby začal pilně studovat Bibli. Zjistil, že Bible odráží lidský charakter jako zrcadlo. Poté, co toho tolik prožil, našel otec nakonec víru. Poslední tři roky vězení jako by se mu v srdci rozhostil klid.“ (s. 38)

Autorka byla od dětství velmi nadaná a všestranná – stala se předsedkyní třídy, dirigentkou školního orchestru, hrála divadlo… to vše navzdory častému stěhování a změnám prostředí. Roku 1962 byla doporučena k přijetí na Tungchajskou univerzitu. Výhodou tamní katedry cizích jazyků bylo, že angličtinu vyučovali pouze rodilí mluvčí původem z USA. Po promoci působila dva roky na Národní tchajwanské univerzitě. Roku 1968 emigrovala do Spojených států, kde se provdala za svého bratrance, narodila se jí dcera a dosáhla skvělých úspěchů v akademické kariéře. Roku 2016 se stala jedním z dvaceti akademiků v čele věhlasné Academia sinica (Čínská akademie věd, založená původně v Nankingu, sídlící od roku 1949 na Tchaj-wanu).

Kang-i Sun Chang se ve své autobiografii nesoustředí pouze na sebe. Důležitost a role tradiční čínské rodiny v životě jednotlivce z jejího textu jasně vyplývá. Láskyplně vzpomíná na jednotlivé příbuzné. Kromě těch nejbližších připomíná i Druhou tetu (matčinu sestru a současně autorčinu tchyni), která vynikala nejen obětavou péčí o příbuzné, ale velmi ráda vyšívala a ve svých výšivkách zachycovala „ženským písmem“ své životní zážitky. Kang-i Sun Chang ve svém vyprávění téměř mimoděk objasňuje vývoj politické a společenské situace na Tchaj-wanu v době, kdy byl u moci nacionalistický Kuomintang. Sama o tom v prologu píše: „Nejedná se o politicky motivovanou literaturu… Naopak, tato kniha je o vděku. Jak moc jsem vděčná všem příbuzným a přátelům, kteří nám v době nesnází pomáhali, se však dá jen těžko vyjádřit slovy. Tito dobří lidé už byli světem z velké části zapomenuti a zároveň jsou to ti, kteří se nikdy nevymaní ze složitých osidel politiky a historie, proto jsem chtěla vyprávět především jejich příběhy.“ (s. 13)

V doslovu nazvaném Historický průvodce Cestou bílým terorem objasňuje překladatel František Reismüller situaci, která panovala na Tchaj-wanu od poloviny čtyřicátých let 20. století, a zejména důvody vedoucí až k nástupu diktatury KMT, označované výrazem bílý teror. Věnuje se i autorčině emigraci v kontextu vztahů mezi Tchaj-wanem a Spojenými státy, neopomíjí ani téma šíření křesťanství a jeho vliv na tchajwanskou společnost.

V naší společnosti bývá zvykem pohlížet na Tchaj-wan jako na tradiční demokracii, která čelí ohrožení ze strany pevninské Číny. Memoáry profesorky Kang-i Sun Chang uvádějí věci na pravou míru. Tchaj-wan ovládaný KMT si v mnohém nezadal s Čínou, kde vládla Komunistická strana Číny. Obyvatelé obou sesterských zemí prožili četná příkoří, mnoho lidských životů bylo zmařeno ve jménu té či oné ideologie. Tchaj-wan ale dokázal setřást jho diktatury a tamní autoři se ve svých dílech pokoušejí vyrovnat s vlastní minulostí. V pojetí profesorky Kang-i Sun Chang je obdivuhodné, že navzdory všemu, co vytrpěli její blízcí i ona sama, nečiší z jejích vzpomínek zášť, nenávist či sebelítost, neopájí se líčením hrůz – mnohé pouze konstatuje, zachovává si odstup, svědčící o tom, že se s minulostí dokázala vyrovnat. Z jejích vzpomínek vyzařuje láska a obdiv k těm, kteří obstáli se ctí a nezlomeni.

Celkový dojem z četby bohužel trochu kazí zbytečné anglicismy a jazykové neobratnosti, které zjevně unikly redaktorčinu i překladatelovu oku („děkuji mému otci a mé matce“; „dostihl by ho tvrdý trest“; „krutosti turbuletních dob“; „mandarínština“; „rikša-trojkolka-drožka [je míněn jeden dopravní prostředek]“; „dům se spletitými koridory“; „bezprecedentní věno“; „[dcera] má zcela jiné kulturní pozadí“. Stojí ovšem za to se nad ně povznést a nechat k sobě promlouvat příběhy časově i místně nesmírně vzdálené, ve své lidskosti však často velmi blízké tomu, co ukrývají naše vlastní rodinné příběhy.