Podívej se na tyto fotografie a promluv o nich. Dalo by se říct, že tak znělo zadání, se kterým fotografka Alena Kotzmannová (nar. 1974) oslovila osm českých a jednoho anglického umělce. Výsledné odpovědi mají podobu běžných textů (prozaických, teoretických, ale také mezižánrových) nebo knihou volně proplouvají coby básně. V grafické úpravě Mikuláše Macháčka na užitém papíře texty a fotografie křehce prosvítají. Co přispěvatel, to svérázný, více či méně zdařilý pokus o interpretaci – nabídka vylíčení toho, co se na autorčiných fotografiích děje, nebo ilustrace dojmů, které obrazy vyvolávají.

Pokus o znovunalezení skutečnosti představuje deset cyklů nalezených a autorských fotografií, z nichž ke každému přináleží vlastní text. Svými texty autorce přispěli William Hunt, Edith Jeřábková, Martina Pachmanová, Michal Pěchouček, Tomáš Pospiszyl, Jiří Ptáček, Lenka Vítková, Radek Wohlmuth a Dušan Zahoransky – tedy osobnosti, které se jejímu dílu již věnovaly coby kurátoři či teoretici fotografie, popřípadě s ním jsou jinak obeznámené coby aktéři umělecké scény.

Knihou Kotzmannová navazuje na svou stejnojmennou fotografickou sérii, doplněnou čísly I.–X., kterou v letech 2011–2018 postupně představovala v galeriích GHMP, hunt kastner či MeetFactory. Oproti vzniku fotografií je chronologie knihy obrácená (kapitoly jdou od desátého pokusu sestupně až k tomu prvnímu), ačkoliv do čtení se lze ponořit v libovolném místě. Vyznění to nijak neovlivní.

Výsledek, jímž Kotzmannová uzavírá etapu pokusů, během nichž se snažila, jak uvádí na svých webových stránkách, skutečnost „znovunalézt, znovupojmenovat, redefinovat v aktuálním čase a místě“, spíš než prozaické dílo připomíná výstavní katalog. Některé texty (Dušan Zahoransky) by zároveň bezesporu obstály jako anotace celé výstavy. Jiné mají podobu básně (William Hunt, Radek Wohlmuth), reportážního zastavení sebaldovského typu (Lenka Vítková) či svébytného díla, které od počátku vznikalo jako fotografický soubor doprovozený textem (Michal Pěchouček). Konfrontováním svých fotografií s novými texty dala autorka vzniknout intermediálnímu dílu. Nabízí se proto otázka, jak spolu ve výsledku texty a fotografie fungují.

Jestliže autorka při tvorbě fotografických cyklů sledovala ambici „analyzovat základní prvky motivu jako důkazy toho, že skutečnost je obrazy reprezentována vždy nově v závislosti na proměně kontextu” (jak se píše na jejím webu), touto knihou ve spolupráci s výše zmíněnými autory nechala vyznění daných fotografií znovu dotvořit či reintrepretovat, a vytyčený záměr tedy posunula o úroveň výš. Z titulního pokusu o znovunalezení skutečnosti učinila dílo v podobě knižní publikace, které lze s ohledem na výše zmíněnou charakteristiku označit za metamoderní (tedy zdůrazňující sjednocení pluralitních postojů). Jinými slovy představila „pokus o pokus o změnu kontextu změnou kontextu“: umělecké dílo stvořené z uměleckého díla.

Úskalí samotných textů spočívá v tom, že čtenáře kvůli těsnému spojení s vyobrazenými reprodukcemi obírají o možnost vlastní interpretace, kterou Alena Kotzmannová nabízela návštěvníkům výstav. Spíš než jako prozaické dílo či připomínka vystavovaných fotografií tak kniha funguje jako autorčino gesto, v němž uplatňuje užitou metodu titulního pokusu novým způsobem. V neposlední řadě mě překvapuje výběr autorského kolektivu – protože se všichni přispěvatelé nějakým způsobem fotografii věnují, zůstává dílo uzavřené ve světě fotografie, místo aby dokázalo vystoupit mimo úzký okruh odborníků, tvůrců a zasvěcenců. Texty samotné, které hypoteticky vytržené z kontextu nestojí osamoceně za zevrubnější analýzu, jelikož vznikaly jako doplněk k fotografiím, ovšem nakonec číst vůbec nemusíme a můžeme se ponořit jen do samotných obrazů.