Od sedmdesátých let do poloviny let osmdesátých zažívala americká hororová scéna žně. Mapuje je například kniha Gradyho Hendrixe Paperbacks from Hell – The Twisted History of ’70s and ’80s Horror Fiction. Už z jejího názvu jsou přitom patrné dvě věci: obliba knižního formátu určeného k rychlému upotřebení a záliba ve spíše šokujících než znepokojivých a podvratných příbězích. Ovšem i v záplavě neoddiskutovatelného braku se už ze statistické nutnosti objevovala díla vymykající se masovému (pod)průměru. Na hororovou vlnu ostatně tehdy naskočil i George R. R. Martin s výborným upířím románem Sen Ockerwee (a česky bohužel stále ještě nevydaným The Armageddon Rag). Takovým netypickým zástupcem dobové tvorby je i román Elementálové Michaela McDowella, kterého Stephen King označil svého času za „nejlepšího současného autora paperbacků v Americe“.

Elementálové se odehrávají v Beldamu na pobřeží Alabamy, starém sídle rodiny Savageů, tvořeném třemi domy, z nichž jeden je však opuštěný a postupně ho pohlcuje písek. Právě sem se po pohřbu matriarchy rodu uchýlí Dauphin Savage s rodinou a jeho přítel z dětství Luker McCray se svou na alkoholu závislou matkou a dospívající dcerou. Všichni zúčastnění se brzy stávají svědky podivných událostí. Ty jsou nejprve spojeny se zmíněným opuštěným domem, ale postupně expandují a jsou čím dál nebezpečnější. Zároveň se ukáže, že na určité podvědomé úrovni o nebezpečí ví nejen stará rodinná služebná, která se snaží nejrůznějšími rituály všechny ochránit, ale i Dauphin a Luker. Ti však své vzpomínky z dětství vytěsnili a podrobili autocenzuře. Přesvědčili sami sebe, že Beldam je možná divné, ale bezpečné místo. Což se pochopitelně ukáže jako těžký omyl.

McDowell během své kariéry napsal řadu příběhů, a to nejen hororů; dokázal parodovat dobové úspěšné autory thrillerů nebo psát zábavné retro Jack and Susan o věčně mladém páru procházejícím dekádami, inspirované postavami z populárního snímku Detektiv Nick v New Yorku (adaptace knihy Dashiella Hammetta). Nejvíce je však spojován s příspěvky do jižanského gotického hororu. Jeho prvky, stejně jako cit pro zajímavé a zranitelné postavy, ostatně přirozeně zakomponoval i do svých scénářů. Podílel se na filmu Tima Burtona Beetlejuice nebo Ukradené Vánoce (u této animované klasiky byl Burton autorem předlohy) a také na adaptaci románu Stephena Kinga Zhubni (poznámka na okraj: Kingova žena Tabitha po McDowellově smrti dokončila jeho poslední román). Sám se považoval za komerčního spisovatele a tvrdil, že psát s ambicí, aby jeho knihy vydržely sto let, je zbytečné, protože on potřebuje psát knihy, které si v knihkupectvích někdo koupí za měsíc. Toto prohlášení pochází z knihy rozhovorů se sedmnácti americkými a britskými autory hororů Douglase E. Wintera Faces of Fear z roku 1985, kde svou myšlenku dále rozvedl: „Kdyby za mnou přišel nakladatel a řekl mi: ,Potřebuju román o podvodních nacistických roztleskávačkách, který bude mít tři sta devět stran se čtrnácti kapitolami a prologem, klidně bych se k tomu uvolil.‘“

V té době už za sebou měl Elementály; román, který má nejen prolog, ale i epilog a na necelých třech stech stranách ukazuje, že případná kniha o nacistických podvodních roztleskávačkách by vlastně mohl být docela zajímavý projekt, na hony vzdálený automaticky naskakujícím představám v duchu filmů studia Troma. Elementálové jsou totiž skvěle napsaný román a na poměry paperbackové produkce začátku osmdesátých let je i velmi chytře vystavěný.

Zlo se zde sice nakonec v plné síle projeví během jedné tragické noci, ale jinak zcela běžně funguje i na přímém slunci, jehož paprsky se odrážejí v písečných dunách a třpytí se na mořských vlnách. McDowell perfektně pracuje s atmosférou plíživého zla, které je dlouhou dobu jen skromným souputníkem ještě plíživější letargie a nudy, jež obyvatele Beldamu svírá hned od první chvíle po příjezdu. A obojí se přirozeně propojuje s rodinnými podivnostmi Savageů. Na pohřbu, kterým kniha začíná, například potomci zemřelé vykáží kněze a rituálně probodnou mrtvolu speciálním nožem – jak se později ukáže, jedná se o tradici vycházející z nemilé rodové zkušenosti s pohřbením zaživa.

Zároveň McDowell šikovně využívá čtenářské představy o zlu, kterým podléhají i jeho postavy. Ne nadarmo je mottem knihy citát sira Thomase Browneho o ďáblovi, který způsobil, že přízraky a on sám jsou jen optické klamy a iluze. Zlovolní elementálové v McDowellově knize právě s optickými klamy pracují (jedna z postav je profesionální fotograf). A nadto ještě klamou i jiným způsobem: nechávají své oběti věřit, že je možné je kontrolovat a zapudit, pokud se dodrží náležité rituály. Právě okamžiky, kdy sice nebezpečné, ale zdánlivě zaručené prostředky selžou, jsou v knize nejděsivější.

Je však třeba říct, že takových scén je vlastně málo. Dnešního čtenáře Elementálové příliš nevyděsí. Jejich kvalita – jakkoliv by to samotného McDowella možná překvapilo, je to dokonce kvalita prověřená časem – spočívá v už zmíněné atmosféře naplněné letargií a unavenou dekadencí a také v dodnes živých dialozích. Nejlépe román funguje jako dusná rodinná konverzační hra s příměsí absurdního dramatu. Po jeho dočtení usnete bez problémů. Ale pokud se k němu někdy po letech vrátíte, pravděpodobně zjistíte, že se v Beldamu po boku jeho obyvatel cítíte jako doma během příjemně mrazivé návštěvy starých přátel.