Filmový režisér Quentin Tarantino patřil v devadesátých letech k nejvýraznějším představitelům filmové postmoderny. Vyžíval se především v citacích, a to nejčastěji z různých pokleslých filmových, televizních i literárních žánrů. Právě ironie, nadhled a také mimořádně hustá koncentrace popkulturních narážek povýšily jeho tehdejší gangsterské příběhy na umění oceňované na nejprestižnějších filmových festivalech. V pozdějších filmech pak svou hru s diváckými očekáváními ještě pozměnil – příběhy umístěné do konkrétní historické epochy a místa zakončoval odlišně, než jak se skutečně odehrály. V Hanebných panchartech ukončilo válku židovské komando velkolepým atentátem na nacistickou generalitu v Paříži, v posledním snímku Tenkrát v Hollywoodu se zase parta zfanatizovaných hippies z Rodiny Charlese Mansona nevydá vraždit do domu Romana Polanského a Sharon Tateové, ale do sousední vily dvou fiktivních hrdinů, kteří jejich útok odrazí a spektakulárně je pobijí. V obou případech Tarantino pracuje s historickými událostmi, které většina diváků zná, a jakkoliv se dlouho tváří, že jde o realistický děj, jen s několika fiktivními hrdiny, v závěru se žánr překlopí do alternativní historie, na jejíž hraně dlouho předtím mistrně balancoval.

Právě na balancování mezi příběhy dnes už zapomenutých filmařů konce šedesátých let a linkou několika fiktivních hrdinů, kteří se mezi těmi skutečnými proplétají, je založena i stejnojmenná próza. Jejími hrdiny jsou samozřejmě obě hlavní filmové postavy, převážně televizní herec Rick Dalton, jehož kariéra začíná nabírat strmě sestupnou tendenci, a jeho kamarád, pomocník a dublér Cliff Booth, bývalý kaskadér, který však už kvůli několika průšvihům své řemeslo v podstatě nemůže vykonávat. Dění sledujeme z jejich perspektiv, občas je ale vystřídá hledisko Sharon Tateové, oslnivě krásné modelky a stále ještě vlastně jen začínající herečky. Některé scény zcela vycházejí ze scénáře, některé z jeho částí, které se do filmu nakonec nevešly, ale je tu také spousta pasáží, které rozšiřují zázemí, charaktery a životy hlavních i vedlejších postav. A samozřejmě mnoho řečí a komentářů, které jednotlivé postavy vedou o svých kolezích, o filmech, hudbě či literatuře.

Je to skvěle napsáno, Tarantinovy dialogy jsou živé a patřičně řízné, jak se na ostré chlapíky z béčkových filmů sluší. Autor střídá málem encyklopedické pasáže o tehdejších filmových tvůrcích se sofistikovanější verzí literárního scénáře průměrného komerčního westernu. Čtenáři to přitom nedá a každou chvíli od čtení odskakuje k internetu, aby zjistil, co z příběhu je podle pravdy, co si Tarantino poupravil a co úplně vymyslel. Právě rozplétání smyšleného a pravdivého a dešifrování přímých, nepřímých i vyloženě skrytých narážek na aktéry tehdejšího (pop)kulturního dění bude pro většinu čtenářů hlavním – a možná jediným, zato však velmi intenzivním – zážitkem z knihy. Je fascinující sledovat, jak věrohodně a důkladně Tarantino svým hrdinům vybudoval životy a kariéry ve skutečném světě, přičemž se neomezuje jen na šedesátá léta, případně ta předchozí, ale Daltonovi, Boothovi nebo smyšlené dětské herečce Trudi Frazerové buduje fiktivní filmografie na další desetiletí dopředu. Stejně tak poutavé je nadšenecké líčení poměrů ve spodnějších patrech tehdejší americké kinematografie, v popisu akčních filmů, převážně westernů, válečných snímků a televizních seriálů, kde se pohybuje množství lidí, z nichž někteří vyhlížejí velkou kariéru, další si sem odskočili z větších studií a jiní už vědí, že je nic moc lepšího nečeká. Všechen ten rychlý, ale prchavý lesk a sláva filmového průmyslu tu jsou vylíčeny velmi zblízka, barvitě a s patrným nadšením někoho, kdo vše dobře zná zevnitř, má ten svět rád a přes všechny chlapácké sarkastické řeči v závěru svým hrdinům napíše (sebe)dojemný dialog o tom, jak je herecká profese navzdory všem problémům a příkořím krásná.

Filmoví fanoušci budou knihu hltat a pátrat v dějinách tehdejší popkultury. Kdo ale čeká plnohodnotný román, bude zklamán. V knize vůbec nedojde na akční i ironický závěr filmu (střet s vraždícími Mansonovými hippies), ten je jen letmo zmíněn hned v jedné z prvních kapitol. Největší části děje se věnují minulosti Chrise Bootha a natáčení pilotního dílu westernového seriálu Lancer (který samozřejmě vznikl, jen o rok dříve a bez fiktivního Ricka Daltona v roli hlavního padoucha). Přičemž tu vlastně úplně schází zápletka a vyvrcholení, jichž jsme se dočkali ve filmu, který zde můžeme – oproti zažitým zvyklostem – vnímat jen jako inspiraci pro sepsání knihy. Dozvíme se spoustu vtipných i šokujících podrobností o postavách z filmu, ale jako plnohodnotnou, samostojnou literaturu Tenkrát v Hollywoodu brát nemůžeme. Čtení je to však rozhodně zábavné, a kdyby Tarantino chtěl a nešetřil si zápletky na scénáře, jistě by prorazil i jako spisovatel.