Finská autorka Mia Kankimäki (nar. 1971) je známá láskou k cestování, a především k Japonsku. Vyzbrojená deníkem, stejně jako odvahou a inspirací, které čerpá u výjimečných žen minulosti i současnosti, se vydává do cizích zemí a kultur po stopách těchto mimořádných hrdinek a svébytným způsobem zaznamenává svou zkušenost. V místy dobrodružných a místy tragikomických, ale vždy upřímných knihách nás zavádí do Afriky i Japonska, na německý venkov i za poklady renesanční Itálie. Čeští čtenáři měli zatím možnost se seznámit s její knihou Ženy, které mi nedají spát (česky 2020).

iLiteratura: Pokud jde o žánr, vaše tvorba není úplně snadno definovatelná. Vaše prvotina Asiat, jotka saavat sydämeni lyömään nopeammin (Věci, ze kterých se mi rozbuší srdce, finsky 2013) i druhá kniha Ženy, které mi nedají spát je poměrně unikátní směsicí cestopisu, blogu a biografie. Sama své literární snažení popisujete jako „cestovní badatelství a výzkum lidské povahy“. Mají pro vás žánrové nálepky nějaký význam, nebo o nich vůbec nepřemýšlíte?
Mia Kankimäki: Je mimořádně zajímavé pohybovat se na pomezí různých literárních žánrů a vzájemně je mísit. Při psaní první knihy jsem v určitou chvíli přemýšlela, jestli napsat odbornou publikaci, nebo beletrii, ale potom jsem se rozhodla, že budu psát tak, jak mi to připadá přirozené. Mým tématem a vzorem byly Důvěrné sešity od japonské dvorní dámy Sei Šónagon – tisíc let staré dílo, které v sobě spojuje jakési deníkové zápisky, esejistické části a různé seznamy –, jimiž jsem se inspirovala. Zjistila jsem, že propojování žánrů je mi vlastní: je zajímavé zkoušet, jak různé elementy společně utvoří celistvé dílo, v němž se pak prolnou vážnější pasáže s těmi odlehčenějšími. Moje knihy jsou autobiografické a jejich základ vždycky tvoří deník kombinující výsledky výzkumu s beletristickými prvky.

iLiteratura: Jste finská autorka píšící finsky, ale Finska jako takového si u vás čtenář příliš neužije – většinou se pohybujeme za jeho hranicemi. Přesto Finsko ve vašich knihách vídáme v záblescích, například při přeletech mezi jednotlivými destinacemi, jako zemi věčného návratu. Jakou roli ve vašich knihách, překypujících často exotickými lokacemi, hraje vaše domovina a je na tom, jak píšete, něco ryze finského, anebo se považuje spíše za mezinárodní autorku?
Mia Kankimäki: To je těžká otázka. Vždycky jsem toužila po cestování, zajímaly mě vztahy a provázanost mezi jednotlivými zeměmi. V Helsinkách jsem chodila do německé školy, v dětství a mládí jsem procestovala Evropu a i na Helsinské univerzitě jsem si za hlavní obor zvolila komparativní literaturu namísto té čistě finské. Také jsem hodně četla světovou beletrii. Finsko je ale samozřejmě mou rodnou zemí, kterou miluju – je to pevný a bytelný základ, místo, kam se vracím, a nikdy bych nemohla psát v žádném jiném jazyce než v rodné finštině.
Baví mě především hledat spojitosti mezi mnou – Finkou žijící v jedenadvacátém století – a ženami, který žily v jiných obdobích a jiných zeměpisných šířkách, a tak spřádat jakousi ženskou síť rozprostírající se napříč epochami a kulturami. Moje „finskost“ je nepochybně parná i z mého deníku, který tvoří základ mých knih: čtenář v něm sleduje počínání stydlivé ženské, která jen těžko snáší horké podnebí.

iLiteratura: Jaký je vztah Finů k cestopisné literatuře? Ta je obecně velmi populární – napadá mě, zda nejsou nadšení a touha po dálných a exotických krajích ve Finsku ještě umocněné poněkud odlehlejší polohou země; minimálně z historického hlediska, protože v minulosti lidé neměli tolik příležitostí cestovat. Baží Finové po cestopisných dobrodružstvích?
Mia Kankimäki: Nedokážu říct, jestli jsou cestopisy ve Finsku nějak zvlášť populární. Sama jsem nikdy nehorovala pro tuto literaturu, spíše jsem hltala světovou literaturu, romány. Ráda čtu autory z různých zemí, protože se jejich prostřednictvím dozvídám nové věci o cizích kulturách – je to skoro jako cestování, jen se u toho nemusíte pokaždé otravovat s balením. Finsko se skutečně nachází na kraji Evropy, ale nevím, jestli Finové svůj domov považují za nějak zvlášť odlehlý nebo odříznutý – odsud ze severu máme naopak dobrý rozhled do všech směrů. Nedávno jsem viděla fotku jednoho tokijského knihkupectví, kde na stěně visela cedulka s nápisem ,,No foreign literature, no life” (Žádná zahraniční literatura, žádný život), a naprosto s ní souhlasím: kvalitní překladová literatura je mimořádně důležitým oknem do světa.

iLiteratura: Nejvýraznější zahraniční destinací ve vašich knihách je bezesporu Japonsko. Ve Finsku o něm kromě vás na poli biografické nebo memoárové literatury z novějších autorů psala například Minna Eväsoja, která v knize Melkein Geisha (Téměř gejša, finsky 2016) popisuje zkušenosti z kjótské čajové školy, nebo Liisa Karvinen v knize Riisiä tiskin alta (Rýže zpod pultu, finsky 2019), v níž čtenáři poskytuje rozmanitý pohled zvláště na Tokio. Co na Japonsku – jako Finku i osobně – fascinuje vás? Kdy a jak se tato fascinace zrodila?
Mia Kankimäki: Japonská kultura mě začala zajímat zhruba ve dvaceti letech, kdy jsem studovala na Helsinské univerzitě a shodou okolností se přimotala na kurz o japonské kulturní historii a estetice. Úplně mi to vyrazilo dech a hned jsem věděla, že tohle je přesně můj šálek kávy. Líbí se mi hlavně japonská estetika a tradiční kulturní formy jako například divadlo kabuki a no nebo umění aranžování květin ikebana a čajové rituály, stejně tak japonské zahrady, stromová architektura, místní jídlo a ve větších městech i střet tradice a hypermodernity. Zvlášť v oblibě mám pak tisíc let starou kulturu období Heian zasvěcenou kráse, přičemž mě samozřejmě těší i skutečnost, že nejdůležitější klasická literární díla té doby napsaly ženy. Často zaznívá názor, že Finy a Japonce pojí důvěrný vztah k přírodě, láska k jednoduché estetice a třeba i využívání dřeva v architektuře. Určitá podobnost je možná i v tom, že mezi typické rysy obou národů patří stydlivost a rezervovanost; z vlastní zkušenosti můžu říct, že jako introvert se v Japonsku cítím dobře – nikdo po mně nechce, abych byla hovornější a výraznější, než ve skutečnosti jsem.

iLiteratura: V knize Ženy, které mi nedají spát přinášíte i neotřelý pohled na Afriku, konkrétně Tanzanii a Keňu – díváte se na ni jednak očima jedné z vašich klíčových hrdinek Karen Blixen, jednak svýma vlastníma očima. Z finských umělců nejste první, kdo podlehl vábení afrického kontinentu – v prvních kapitolách knihy kupříkladu zmiňujete slavného finského malíře Akseliho Gallen-Kalellu, který se v roce 1909 i s rodinou přestěhoval do Nairobi, kde dva roky žil a tvořil, a o svém pobytu později vydal i knihu Afrikka-kirja (Kniha o Africe, finsky 1931). Jak nicméně správně poznamenáváte, náhled bělocha na Afriku a jeho zkušenost s ní jsou vždycky problematické. Jaká byla největší dilemata, s nimiž jste se při zaznamenávání své africké zkušenosti musela potýkat a jaký je obecně pohled Finů na Afriku?
Mia Kankimäki: Už když jsem vyrážela na cestu, byla jsem si vědoma toho, že budu nevyhnutelně psát z pohledu finské ženy žijící v bohatém sociálním státu, a hodně jsem přemýšlela o tom, jak svou zkušenost podat. Došla jsem k závěru, že nejspíš neexistuje správný způsob, jak o podobném cestování psát, ale na druhou stranu mi nepřipadlo správné ani to, že bych o tom nenapsala vůbec. Člověk musí mít možnost sdílet vlastní zkušenosti o jakémkoliv tématu, ale je nezbytné, aby si přitom byl vědom svého odlišného původu a pohledu.
Ve Finsku, podobně jako v mnoha dalších zemích, je Afrika lidem známá především médií a z cestopisných dokumentů. Afrika se rovná konflikty, hladomor, nemoci, ale na druhou stranu také překrásná panenská příroda. Osobně jsem si tenhle omezený úhel ráda rozšířila čtením současných afrických spisovatelek (případně těch s africkým původem). Můžu jmenovat například Chimamandu Ngozi Adichie, Petinu Gappah, Yaa Gyasi, Taiye Selasi nebo Ayòbámi Adébáyò, jejichž prostřednictvím nahlížíme také do života obyčejné nigerijské, zimbabwské či ghanské ženy ze střední třídy.

iLiteratura: V knize představujete řadu mimořádně silných ženských hrdinek. Pokud jde o silné a sebevědomé ženy, Finsko je na tom poměrně dobře – stačí se podívat třeba na složení finské vlády –, a také z hlediska emancipace zaujímá ve světě přední místo. Řekla byste, že kromě výjimečných žen ve své knize čerpáte inspiraci a sílu i z tohoto finského „dědictví“?
Mia Kankimäki: Určitě ano, i když to možná nedělám úplně vědomě. Rovnoprávnost je pro Finky důležitá a jsme hrdé mimo jiné na to, že Finsko se v roce 1906 stalo jednou z prvních zemí na světě (v Evropě úplně první), v nichž ženy obdržely volební právo. Je pravda, že v otázce rovnoprávnosti nás čeká ještě spousta práce dokonce i ve Finsku, ale jistý druh nezávislosti je pro nás samozřejmá věc. I ve finské historii je pochopitelně mnoho inspirativních žen, o nichž jsem mohla psát, třeba významná spisovatelka a feministka devatenáctého století Minna Canth nebo malířka Helene Schjerfbeck, ale protože jsem chtěla cestovat, rozhodla jsem se zaměřovat na zahraniční ženy.

iLiteratura: V knihách cestujete sama, což následně často otevírá možnosti k rozličnými setkáním. Na jednu cestu však přece jen vyrazíte v tandemu – vydáte se do Normandie na soukromý spisovatelský pobyt se svou kolegyní a kamarádkou, finskou spisovatelkou Katjou Kallio. O něco později v knize jsme svědky vaší účasti na spisovatelské rezidenci v Německu. Jak zásadní je pro vás interakce s dalšími spisovateli nebo umělci a jakých současných finských autorů si vážíte nejvíce?
Mia Kankimäki: Interakce s jinými spisovateli je mimořádně důležitá. Když jsem v roce 2010 odešla ze zaměstnání a začala psát, o praktických věcech, které k této profesi patří, jsem nevěděla zhola nic – což mi připadá šílené vzhledem k tomu, že jsem v knižní branži předtím pracovala přes dvacet let. Práce spisovatele je osamělá, musíte snést nejistotu i to, že se na celé roky zavážete k projektu, o kterém nevíte, zda ho vůbec dokončíte, ani jestli má nějaký smysl. Kolegové jsou tak nedocenitelnou a veledůležitou oporou. Katja Kallio je po celou mou spisovatelskou kariéru mojí nejbližší spolupracovnicí – vzájemně si čteme texty a denně probíráme rozličné další pracovní věci. Zásadní význam pro mě měly i umělecké a spisovatelské rezidence například v Německu nebo Itálii – při nich jsem se naučila, že my, umělci z různých oborů, pracujeme svým způsobem velmi podobně, byť každý ve svém vlastním koutku světa. Z podobných setkání si odnáším i důležité potvrzení toho, že literatura pro mě není pouhý koníček, ale zaměstnání a způsob obživy. Samozřejmě důsledně sleduju, co se děje na poli finské literatury a hodně čtu novinky svých kolegů. Ve velké oblibě mám mimo jiné Saaru Turunen, Selju Ahavu, Lauru Lindstedt, Pajtima Statovciho a samozřejmě také Katju Kallio.