Pod lapidárním názvem Pech se skrývá triptych detektivních novel od debutující Kláry Aycox (*1983). V rozhovoru, který autorka poskytla internetové Kavárně svého nakladatelství, čteme, že obsáhlou, pětisetstránkovou knihu napsala Aycox za pouhé tři měsíce. To je zarážející rychlost, zvlášť u spisovatelky bez publikačních zkušeností. Výsledek to však nijak negativně nepoznamenalo. Především stylistický projev Kláry Aycox je soudržný a na debutantku suverénní. A také kompozice novel má daleko k začátečnické opatrnosti a ohledávání možností, kudy se lze ubírat. Naopak, Pech je v mnoha ohledech kniha velice ambiciózní.

Autorka ve své prvotině vsadila na postavu výrazného a neotřelého detektiva Olivera Pecha, sukničkáře, který se do případů vrhá po hlavě a v zájmu úspěšného vyšetřování se klidně nechá amatérsky potetovat. Poručík Pech sice bydlí v Praze, ale všechny novely se odehrávájí mimo hlavní město. Za prvním případem odjíždí protagonista do Liberce, kde žije jeho rodina, a děj se pak točí mezi tímto severočeským městem a nedalekým Jabloncem nad Nisou, který s Libercem spojuje tramvajová linka. Druhá novela se odehrává v Plzni, třetí v Turnově.

A jak se mění města, mění se i prostředí – ústřední detektiv se pokaždé infiltruje do specifické skupiny, s níž je spojen i daný případ. V první novele, nazvané právě podle zmíněné tramvajové linky 11ka, se Pech dostává mezi skupinu neonacistů. V druhé novele Bolevák je sice Pech, tentokrát nastrčený mezi fotbalové fanoušky, povolán k vraždě striptérky, do případu se však zamotají i vraždy homosexuálů. A knihu uzavírá příběh nazvaný Hřbitov, na jehož začátku najde parta studentů na hřbitově tělo mladé ženy. Z Olivera Pecha se následně stane učitel na turnovském gymnáziu.

Kláře Aycox se daří věrohodně vykreslit všechna zmíněná prostředí, a to i se specifickou mluvou zachycených lokalit. Čím však objemný svazek zaujme především, to je složitá kompozice detektivních próz. Novely se skládají z mnoha několikastránkových kapitol a ty všechny jsou vyprávěny v ich-formě, přičemž v každém z příběhů se vystřídá velké množství vypravěčů. Ve vyprávění se střídají Oliver Pech a jeho kolegové, podezřelí, studenti, děti, učitelé, striptérky a tak dále. I přes velké množství a široký rozptyl postavy nepůsobí nedůvěryhodně a je třeba vyzdvihnout, jak se autorka se složitým úkolem vypořádala. Úskalí však tento přístup má, a to nejedno.

Za prvé mohou novely kvůli častým změnám perspektiv působit poněkud chaoticky. To se týká především prvních dvou příběhů, v závěrečném se počet alternujících vypravěčů sníží, jednotlivé vypravěčské party se prodlouží a rozhodně je to ku prospěchu věci. Druhý problém spočívá v tom, že vypravěčské party jsou časově ukotveny, a to s přesností na minuty. Autorka se tím patrně snaží zvýšit dynamiku vyprávění a vtáhnout čtenáře do děje, který jako by se neustále odehrával „tady a teď“. Na druhou stranu je však nutné postavy, které vstupují nově na scénu, pokaždé představit, osvětlit jejich motivace, často i stručně nastínit jejich minulost apod. Vypravěči tak reflektují, co se jim právě odehrává přímo před očima, ale do toho mluví i o tom, na co by člověk ukotvený v určitém času a určité situaci (která je mnohdy celkem dramatická) určitě nemyslel. V podobných chvílích si čtenář říká, že v tomto ohledu si autorka naložila na bedra přece jenom trochu moc.

V celku knihy se nicméně tento problém rozpustí. Novely nejsou specifické pouze střídáním vypravěčů, ale i nenaplňováním žánrových zvyklostí, díky nimž jsou podobně neotřelé jako titulní hrdina. Abych neprozradil případným čtenářům příliš mnoho, uvedu pouze to, že případy řešené Oliverem Pechem nekončí úspěšným dopadením vraha. Jednou se o původci vyšetřovaných činů dozví čtenáři dříve než policisté, jindy vrah zůstává nepolapen, také s ústředními postavami je nakládáno dost nemilosrdně a rozhodně neplatí, že by byli protagonisté neohrožení a nezranitelní – to spíš naopak. Je to sympatické a zdaleka to v podání Kláry Aycox nepůsobí jako pouhá svévole, kdy by si debutující autorka usmyslela, že to takříkajíc natře žánrovým schématům. V již zmíněném rozhovoru pro Kavárnu nakladatelství Host prozradila, že jí jde především o postavy, a četba knihy její slova potvrzuje.

Charaktery jsou v naprosté většině případů věrohodně vykreslené, což lze ocenit o to více, že se jich v knize vyskytuje opravdu velké množství. Občas by možná neuškodilo, kdyby autorka méně takříkajíc tlačila na pilu. Třeba student David, pocházející z ne zrovna útěšných poměrů, je v poslední novele až moc způsobný a až příliš je zdůrazňováno, že to doma ani ve školním kolektivu nemá jednoduché. I zde však platí, že to v celku knihy jsou jen drobné nedostatky. Pech nabízí trojici dobře odvyprávěných, ambiciózně vystavěných novel, které mají šanci zaumout i čtenáře mimo daný žánr. Byť je kniha mnohem víc než příslib, přece jenom se s otočením poslední stránky myšlenky týkající se autorčiny tvůrčí budoucnosti vkrádají na mysl. Pokud novely vznikaly chronologicky, dá se očekávat, že příští kniha Kláry Aycox bude ještě o stupínek lepší. Poslední příběh Olivera Pecha je totiž ze všech tří ten jednoznačně nejzdařilejší.