Britská spisovatelka Elizabeth Chadwick (*1957) je v žánru historického románu už zavedenou autorkou, i do češtiny již bylo přeloženo 24 jejích děl. Ve svém novém románu Irská princezna zavádí čtenáře do dvanáctého století, do Británie za počínající vlády Jindřicha II. Plantageneta. Králův nástup k moci provází odměňování spojenců a přistřihávání křidélek těm, jejichž loajalitou si nový panovník není jistý. V nemilosti se ocitá i waleský šlechtic Richard de Clare, který v důsledku toho přijde o část majetku. Králův tvrdý zásah nese nelibě, avšak dělá vše pro to, aby nového panovníka nepopudil ještě víc a snad si ho i získal na svou stranu. Oproti tomu v Irsku probíhá nástup nového nejvyššího krále o poznání divočeji; král z Leinsteru Diarmait MacMurchada je po krvavých bojích sesazen, a aby nezaplatil i životem, utíká s rodinou do Anglie. Zde si však nehodlá lízat rány, nýbrž shání vojenskou pomoc, s níž by mohl získat svůj trůn zpět. Kromě bohaté válečné kořisti slíbí Richardovi svou krásnou dceru Aoife za manželku a pragmatický politik v nabízeném spojenectví vidí příležitost, jak se vymanit z okovů Jindřichovy nelibosti.

Nástup nových panovníků – plný intrik a diplomacie v Anglii a násilí a krve v Irsku – je jen jedna z ukázek kontrastujících paralel, které autorka v románu představuje. Irsko je divoká země, kde válečníci na oslavu svého vítězství hodují v síni obklopení usekanými hlavami nepřátel, zatímco na anglickém dvoře se moc dává najevo nákladnými dary a udílením nebo odebíráním funkce či majetku. Země plodí charakter, divokost a diplomacie se v lidech probouzejí podle toho, na kterém břehu Irského moře zrovna stojí. Původní pomoc sesazenému králi se rychle mění v násilnou invazi, která vstoupila do dějin, a angličtí bojovníci buď přijímají irskou divokost, nebo znechucení a vyděšení zemi rychle opouštějí.

Válčení z hodovních síní
Navzdory době, o které pojednává (a prvním odstavcům této recenze), není román Elizabeth Chadwickové nijak drastický a namísto toho, aby čtenáře zavedl do víru bitev a nutil ho prožívat každou ránu mečem, každý zdařilý výpad či těsně odvrácenou záhubu, dlí spolu s ženami na hradech v úzkostném očekávání, zda se muži z boje vrátí. Průběh bitvy nebo šarvátky je pak obvykle shrnut několika slovy během hostiny, přičemž působí trochu nepřirozeně, že vojáci při svém líčení zacházejí někdy do morbidních podrobností: „Rozsekali mu lebku meči, až mu mozek stříkal na všechny strany.“ (s. 273) Autorka se po většinu knihy vyhýbá akčnějším scénám a čtenář se ocitá v mnohdy až monotónním kolotoči hostin, nejednoznačných diplomatických řečí a hry na harfu oslnivé krásky Aoife.

Hodovní síně a přijímací sály jsou převažující kulisou románu, avšak diplomatická, respektive intrikánská vrstva příběhu na tom příliš nezískává. Autorka činí jisté pokusy stavět Aoife do role samostatné a vůdčí dívky či ženy, která pletichaří na pozadí hrdinských bitev mužů, ale nedostatečné vylíčení vztahů, u nichž není patrné ani nějaké prohlubování, mají za následek, že uzavřené dohody a získané ústupky působí nepochopitelně. Chadwicková se pohybuje po povrchu, místy má čtenář pocit, jako by mu něco uniklo, když se třeba z nepřátel náhle stanou spojenci a důvěrníci. Ani ona hodovní politika není dostatečně prokreslená, aby se mohla stát stěžejní osou románu, byť je bezesporu zajímavé nahlížet na historii plnou bitevních vřav optikou jejich zázemí.

Mlhavá historie
Irská princezna je sice historický román, ale v tomto případě jde spíše o pozadí než o snahu přiblížit čtenáři dějinné události čtivou beletristickou formou. Četba buď předpokládá předchozí znalost tohoto období britské historie, nebo vyžaduje samostudium na internetu. Velké množství postav, jejichž vzájemné vztahy nejsou pořádně vysvětlené, přispívá k lehkému zmatení také tím, že nemálo z nich nese stejná křestní jména. Tento jev je ve fikci obvykle nežádoucí (není-li součástí zápletky), nicméně v historických románech se mu pochopitelně zcela vyhnout nelze. V Irské princezně se tak setkáváme s několika Richardy, Matyldami, Maurici, Roberty a Williamy, u nichž se z kontextu občas jen těžko odhaduje, o koho konkrétně se jedná – i když mnohdy je to v podstatě jedno, stačí, když si člověk hlídá hlavní postavy a dějovou linii, zbytek se v průběhu knihy rozplyne a nezanechá po sobě víc než jen prchavou nejistotu ohledně toho, kdo to byl, kam se poděl a jestli to náhodou nebyl někdo důležitý.

Konkrétní datace na začátku každé kapitoly (třebaže občas poněkud matoucí, když jedna kapitola je datována do „dubna“ a druhá na „jaro“) umožňuje autorce rychle překlenout roky a vměstnat do bezmála pěti set stran 24 let historie. Pár kapitol navíc, které by pomohly čtenáři lépe pochopit kontext a vztahy mezi postavami, by však jistě neuškodilo. Motivace chování a jednání nejsou příliš jasné a skoro to vypadá, jako by válečné spory byly pouhé vrtochy. Jestliže však čtenář nebere knihu do ruky v touze poučit se o historii, nýbrž přijímá děj jako kteroukoli jinou fikci, pak by neměl být zklamaný tím, co vše autorčiným hrubým sítem dějin propadlo a nezachytilo se na stránkách.

Ztraceno v překladu
Značnou vadou na kráse je místy neumělý překlad a nedostatečná jazyková korektura. Při překladu z angličtiny musí kupříkladu překladatel učinit rozhodnutí týkající se užití vykání a tykání. Angličtina podobné formality nerozlišuje, do jisté míry se tomu přibližuje svolení s použitím křestního jména, které naznačuje určitou úroveň důvěrnosti. V moderních románech může právě to být vodítkem a v okamžiku, kdy se postavy začnou oslovovat křestními jmény, začíná překladatel užívat tykání. V historických románech je to o něco složitější, jelikož i důvěrní přátelé se mnohdy oslovují pouze svými rodovými jmény nebo přízvisky svých panství a hledat oporu například v dobovém úzu je u románu pojednávajícím o 12. století zhola nemožné. Najít křehkou rovnováhu mezi autenticitou a komfortem pro současného čtenáře není jednoduché a jediným pevným bodem se tak stává konzistence, která v Irské princezně poněkud schází. Dlouholetí milenci si mezi sebou vykají, Diarmait Aoife tyká, kdežto Richard svým dcerám vyká, jedni sourozenci si tykají, jiní zase vykají. Na formálnější oslovování si člověk po počáteční nelibosti zvykne, nejednotnost ale ze soustředěného čtení vytrhává.

Podobně rušivé jsou průniky anglické syntaxe a obratů či kontextově nepříliš vhodně zvolený český ekvivalent. Postavy na sebe kupříkladu neustále mrkají a pouze znalost angličtiny odhalí, že namísto literárně vhodnějšího „letmého pohledu“ používá překladatelka pro anglické slovo „glance“ ono do značné míry hovorové „mrknout“. Nekonzistentní je i v překládání jmen – Vilém versus William, Maurice of Prendergast i Maurice Prendergast – a problematické je také skloňování cizích jmen. Buď zcela absentuje („Vraceli jsme se z Tintern“ – s. 186), nebo je přinejmenším nedokonalé („Ona byla irská princezna a on hrdina dobyvatel jako v písních o Cúchulainnu“, s. 231 – pro mytologického hrdinu by bylo přiléhavější použít dlouhého tvaru koncovky -ovi, aby čtenář bez znalosti irské mytologie nebyl sváděn k myšlence, že vlastní jméno označuje třeba nějaké město). Obrat „vrátil se k obchodu“ s. 186 (v originálu zřejmě „back to business“) zarazí i neangličtináře s ohledem na to, že se o žádném obchodu nejednalo. Na pomezí mezi neobratným překladem a autorčiným přešlapem (bez znalosti originálu těžce identifikovatelné) jsou pak výrazy neodpovídající době – první „jatka“ se objevila až v 19. století, je proto na pováženou, zda Aoife mohlo napadnout, „že takhle se cítí stádo, které ženou na jatka“ (s. 54). Typografické chyby, překlepy a ojedinělé gramatické chyby nemá smysl vypisovat, knize by však bezesporu prospěla ještě jedna revize a pečlivá korektura.

Irská princezna je román, který nijak zvlášť nenadchne, ale ani neurazí, a dá se poměrně pohodlně přečíst i navzdory patrným nedostatkům. A jestliže ve čtenáři poté vzbudí zájem či potřebu něco dalšího si k tématu zjistit, není to na škodu. Je to představitel zlatého středu historických románů, ideální pro ty, kteří si při čtení svého oblíbeného žánru chtějí na chvíli odpočinout od několikasvazkových bichlí.