Martyna Bunda je polská autorka pocházející z oblasti Kašubska, kam je umístěn i její první román Bezcitnost (polsky Nieczułość, 2017), oceněný literární cenou Gryfia. Příslušnost k regionu je výrazně cítit i z románu Modrá kočka (polsky Kot niebieski, 2019), ve kterém se Bunda odklání od ženského tématu (ačkoli i zde vystupují výrazné ženské postavy) a zaměřuje se spíše na poetiku místa, totiž kartuziánského kláštera, kde se reálné události mísí s mýty, legendami a sny. Navazuje tak na polskou tradici magického realismu, někdy však až příliš okatě napodobuje prózy Olgy Tokarczukové – Pravěk a jiné časy, Denní dům, noční dům nebo Knihy Jakubovy.

Klášter jako střed světa
Próza Modrá kočka je rozdělená na dva oddíly – Čas vlny a Čas hmoty. V první části autorka představuje časoprostor, kde axis mundi tvoří klášter obklopený nevyzpytatelným lesem. Děj sleduje archetypální narativ založení, rozvoje, zlatého věku a úpadku místa, jímž provázejí tři generace postav spojených s klášterem a okolní krajinou. Příběhy kartuziánského duchovního a jeptišky z blízkého kláštera norbertinek doplňuje osud rodiny nemanželského chlapce, kterého „spolu“ vychovají. Avšak od samého počátku jsou vztahy mezi postavami narušené, hrdiny neustále pronásleduje minulost, a oni tak nejsou schopní vymanit se z řetězu tragédií, jejichž jsou často sami strůjci.

Na počátku přichází spolu se zakladatelem kláštera také první modrá kočka. Právě modré kočky v knize fungují jako indikátory výskytu nadpřirozena. Do děje se však výrazně nezapojují a mimo několik málo případů jsou k okolnímu dění netečné. Čtenář marně čeká na moment, kdy výrazněji vstoupí do příběhu a přestanou být jeho pouhým pozadím či kulisou. Jenže modré kočky žádné speciální vlastnosti nemají a vedle toho, že hrdiny následují, je jejich nejčastějším údělem lovení myší nebo zahřívání promrzlých hrdinů. Potenciál tohoto motivu by rozhodně mohl být v knize využit lépe.

Pravěk v časech středověku
Čas vlny naplňuje prakticky všechna pravidla magického realismu, naznačuje smyčky v plynutí času, prolínání skutečnosti se sny či halucinacemi a rozkládá opozici sakrálního a profánního prostoru. To je víceméně ku prospěchu věci, neboť zažité schéma pomáhá čtenářům neztratit se ve světě středověkých klášterů a možná i částečně pochopit jednání postav. Jejich motivace však potřebuje detailnější propracování, neboť občas vyznívá zvláštně a nelogicky, přičemž onou nelogičností není v magickém realismu legitimní následování snů či přestavba kláštera kvůli zázraku, ale spíše skutečnost, že charakterové rysy či vzorce chování jsou v některých případech nekonzistentní, a tím pádem těžko uvěřitelné. Nepříjemně působí i fakt, že hrdinové zbytečně často pláčou, a i když jejich labilita koresponduje s tématem knihy o neustálém předávání viny napříč generacemi a neschopností vymanit se ze svého osudu, nedokážou ve čtenáři probudit skutečné emoce.

Přesto první část knihy funguje docela dobře a pro čtenáře, kteří mají rádi atmosféru knih Olgy Tokarczukové, nebude zklamáním, byť Modrá kočka není tak propracovaná jako výše zmíněné texty. Jestliže se přeneseme přes nedostatky ve vykreslení postav, je text v polském originále řemeslně dobře uchopený, kombinuje tradiční schéma vzniku a zániku se zajímavým prostředím a klade vedle sebe až biblické výčty jmen s kontrasty užívání profánního prostoru jako mučírny či vězení. V českém vydání však naráží na nedostatky překladu – sem tam se objevuje polský slovosled a občas i vyložené boty typu „Prsty si mačkala tak, až jí bělely kotníky“ (s. 49). Celý text by si určitě zasloužil preciznější překladatelské a redakční zpracování.

Z hlediska obsahu se jako problematičtější jeví druhá část knihy – Čas hmoty. Ona magická cesta staletími, na kterou lákají tuzemští i polští nakladatelé, totiž není ani tak cesta jako spíše sled jednotlivých zastavení. Do kartuziánského kláštera a jeho okolí se dostáváme znovu v 17., 18. a 20. století. Trochu tak mizí onen mytický časoprostor, neboť čtenář se setkává se zcela novými hrdiny, jejichž osudy jsou propojené jen minimálně. V prvních dvou kapitolách se ještě na půdu kláštera dostaneme, ve třetí, závěrečné a nejméně povedené, je už ale souvislost s původním klášterem marginální.

Postupně dochází ke zvětšování světa, Kašubsko, kdysi snad autonomní země nikoho, stále více splývá se svým okolím. Kočky ztrácejí modrou barvu i úlohu, kterou v knize mají. Zatímco v první části knihy byly vykresleny jako stvoření oplývající svou vlastní, byť člověku vzdálenou inteligencí a integritou, na jejím konci jde už jen o inventář „bláznivé kočičí paní“. Postavy spojuje zoufalství, osamělost a neschopnost oprostit se od minulosti, jejich obskurnost však zabraňuje čtenářům s nimi soucítit.

Nenaplněné očekávání
Autorka má vypravěčský talent, a tak dokáže čtenáře vtáhnout do děje. Dojem však kazí občasné nepromyšleně působící používání vědeckého jazyka, dnes populárního v ekopoezii a dalších typech textů, a také nedostatečná propracovanost motivace postav. V některých scénách by použití jazyka vědy mohlo vyvolávat zajímavý kontrast s jednáním hrdinů a dokreslit dojem odosobněné reality, např. v momentech, kdy otec mučí vlastní dceru. Autorka ho však užívá v místech, kde působí zcela náhodně – mnichové si přikládají ruce k solaru plexu namísto k břichu (s. 161) apod.

Pokud by Modrá kočka byla text žánrový, až na drobné zádrhely by to byla dobře zvládnutá kniha. Inspirace Olgou Tokarczukovou je sice zjevná, ale prostředí středověkého kláštera je zpracované dobře, stejně jako kontrasty jednotlivých obrazů nebo barevná symbolika a smyslovost, se kterou autorka pracuje obratně. Selhává však snaha o literární povýšení textu, protože použité umělecké prostředky působí náhodně a chaoticky. Na druhou stranu je kniha napěchovaná dynamickou obrazností a dobře zvládnuté jsou popisné i dějové pasáže. Bohužel, česká verze knihy se musí vypořádat s řadou překladatelských a stylistických nedostatků, které nemůže vyvážit pěkná grafika obálky nebo snaha přirovnávat knihu k Ecovu Jménu růže. Taková přirovnání pak Modré kočce spíše škodí, než pomáhají, neboť podobná očekávání kniha bohužel nenaplní.