O podivné nacistické výpravě na „střechu světa“, totiž do Tibetu a do „zakázaného města“ Lhasy, už bylo napsáno nemálo knih. V češtině viz například částečně Velký plán: Himmlerovi vědci a holocaust (BB/art, 2008) a zvláště Himmlerova křížová výprava: pravdivý příběh o nacistické expedici do Tibetu z roku 1938 (Columbus, 2005), kterou sepsal Christopher Hale, spisovatel non fiction literatury. Nakladatelství Volvox Globator k nim nedávno přidalo další s názvem Nacisté v Tibetu: Záhada expedice SS pod vedením Ernsta Schäfera. Jejím autorem je Peter Meier-Hüsing, církevní historik, novinář na volné noze a spisovatel s vášní pro horolezectví. Jeho kniha, originálně nazvaná Nazis in Tibet. Das Rätsel um die SS-Expedition, je stručnější než ta Haleova, ale vyniká břitkostí, s níž Meier-Hüsing zesměšňuje členy výpravy, jejich pseudovědecké úsilí i trapné výmluvy, s nimiž se pokoušeli hájit po konci války.

Přestože expedice vznikla na základě přání a snů mladého zoologa a lovce Ernsta Schäfera (1910–1992), který byl předtím v Tibetu už dvakrát v rámci jiných výprav, tuto zaštiťovala SS a „ideologickou režii vedl Heinrich Himmler, zatímco Ernst Schäfer byl v této hře spíše manipulován, než aby byl sám aktérem“. Sám byl ostatně členem SS. Badatelé měli v Tibetu pátrat po stopách vysoké árijské kultury, ať již po artefaktech předbuddhistického Tibetu, nebo po rasových stopách Árijců v řadách tibetské šlechty, případně po nových druzích odolných plodin. Ovšem přes všechna jejich antropometrická měření asiatských lebek a „přes všechno blábolení o zmizelých mužně válečnických královských říších na tibetské půdě však byly výsledky týkající se árijsko-indogermánské doby překvapivě nepatrné, respektive nebyly vůbec žádné.“

Autor se místy vciťuje do rozpoložení svých dávných soukmenovců a prožívá s nimi nadšení, když se po mnoha těžkostech a úředních komplikacích ze strany Britů (jež byly vzhledem k mezinárodní politické situaci zcela pochopitelné) konečně dostali na dohled od Lhasy. „V dálce září několikaposchoďová Potála, středobod teokratické země. Takřka se vznáší mezi vrcholy a údolím“. V onom okamžiku se prý nábožně ukláněli nejen muži tvořící jejich místní mužstvo, Šerpové a Bhútánci, ale z koní sesedli a mlčky se uklonili i sami Němci.

Jinak ale autor kousavě podotýká, že němečtí členové expedice coby vyznavači germánských pohanských obyčejů paradoxně opovrhovali pověrami Tibeťanů, chovali se k nim neurvale a zvláště k mladým Tibeťankám, jež fotografovali nahé, i voyeuristicky. Zaštiťovali se tím, že dělají pouze vědu, ovšem podle autora tato antropologie, jež se zcela podřídila nacistickému „rasovému šílenství“, už žádnou vědou nebyla. V tom tato kniha, jak napsal Aleš Palán, poukazuje „na snadnost, s níž opravdové vědění a kritické myšlení dokážou nahradit pavěda a bádání s předem daným závěrem“.

Meier-Hüsing ale sleduje také „druhý“, legendární život výpravy, jejíž vědecké výsledky byly spíše chudé. Sleduje pavučiny polopravd, dojmů a neprokázaných tvrzení, které se na ni postupně nabalovaly, někdy pod značkou specifického „fantastického realismu“, ústící mimo jiné v uctívání symbolu „Černého slunce“ na bývalém řádovém hradu SS Wewelsburgu, kde se nachází jeho nejznámější zpodobnění. Symbolika Černého slunce, jež má souviset se skrytou říší v Himalájích, měla fungovat jako „talisman posilující germánskou psyché“. (Soudobí správci objektu umístili na intarzii Černého slunce pestré pytle na sezení, přičemž tato profánní úprava prostoru dle autora účinně slouží jako jakési „protikouzlo“ – soudě podle nerudných reakcí neonacistů). Za zvláště perfidní pak autor u těchto fikcí a projekcí označuje právě skutečnost, že z Tibeťanů dělají „ideologické pomocníky nacistů, kterým dokonce měli dodat jejich hesla. S těmito souvislostmi pak dále pracují i jiní, neonacističtí autoři.“ Autorova snaha rozbít jeden falešný mýtus je v tomto smyslu chvályhodná a záslužná, nicméně asi marná. Třaskavé a dráždivé spojení temné aury obestírající nacismus a vysokého kreditu, s nímž mnozí na Západě přijímají tibetskou spiritualitu, zůstává navzdory vší racionální kritice zřejmě pro mnoho psavců i čtenářů lákavé a svůdné. Takže i v budoucnosti zřejmě můžeme očekávat další příval fantasmagorických teorií o esoterické spřízněnosti nacismu a tibetského buddhismu a jejich nejroztodivnější mutace…