„Seznámení se s Hitlerovým programem bude nápomocno naší ostražitosti, abychom jednou nebyli snad překvapeni“ – tato slova napsal ve třicátých letech do svého úvodu k českému převyprávěnému výboru z Hitlerova Mein Kampfu novinář František Bauer. To, jak tato Hitlerova kniha vznikla a jak se postupně dostávala ke čtenářům v různých částech světa a jak ji vnímali a četli samotní Němci, poutavě líčí publikace Mein Kampf: příběh jedné knihy od Antoina Vitkina. Autor zmiňuje i úplné české vydání z roku 2000, stejně jako vydání v Polsku (2005) a Portugalsku (1998), proti kterým stát Bavorsko vlastnící autorská práva úspěšně zasáhl, ale i o současném úspěchu knihy v Indii. Tamní nakladatel knihu inzeruje slovy: „Tato kniha vám podá celkový obraz o jednom z největších tyranů, o jeho myšlenkách a jeho boji zato, aby z Německa vytvořil velký národ.“ Také v Turecku nebo v arabských zemích jde o oblíbenou knihu, doporučovanou každému, kdo chce „opravdu poznat židy“, Hitlerovy hanlivé pasáže o Egypťanech jsou přitom zhusta vynechávány.

Jak Vitkine ukazuje, Adolf Hitler sám se postaral o to, aby se k prvním anglickým a zvláště francouzským čtenářům jeho kniha dostala v silně cenzurovaném znění, zastírajícím jeho pravé záměry věrně popsané v německém originálu, a také v samotném Německu podle jednoho průzkumu z roku 1933 mezi odpůrci Hitlera četla Mein Kampf jen polovina z nich. A pokud jej četli, stejně knize nevěřili. Přitom měli před očima nacistické plakáty, které jednoduše tvrdily: „Pouze ten, kdo četl Mein Kampf, zná Adolfa Hitlera a jeho hnutí. Tato kniha staví základy a cíle národně socialistického hnutí.“ Jak dodává Vitkine, „ještě bylo třeba umět si představit, že nacistická propaganda může říkat pravdu“.

Autor uvádí i další příklady textů se zhoubným vlivem: totalitní doktrína Rudé knížky, ve jménu které bojovníci kulturní revoluce způsobili smrt deseti až dvaceti milionů lidí. Noviny teoretiků Rudých Khmérů Tung Padevat a šílený plán vyložený ve stanovách Pol Potovy strany stály na počátku masakru dvou až tří milionů Kambodžanů. Ve Rwandě Manifest Bahutů a jejich rasistické šílenství či časopis Kangura a jeho výzvy k vyhlazení Tutsiů. Nebo Memorandum Srbské akademie věd a umění sepsané srbskými intelektuály v roce 1986. Podle Vitkina tato „paranoidní brožura, jež silně inspirovala S. Miloševiče, posilovala historická tvrzení, že Srbové byli ostatními jugoslávskými národy ponižováni jako otroci, a požadovala, aby byli všichni sjednoceni v jednom státě“.

Již před lety u nás historik a novinář Petr Zídek napsal, že místo zakazování by se měl Mein Kampf stát „povinnou četbou na středních školách“ a jeho rozboru by měl být věnován během vyučování dostatek prostoru (stejně jako spisům Lenina či Mao Ce-tunga). Totéž je významným poselstvím také Vitkinovy knihy. Autor přesvědčivě dokazuje, že lepší je naučit co nejvíce lidí Mein Kampf dešifrovat, „pochopit jeho význam, postřehnout historické okolnosti, jež této knize umožnily stát se tím, čím se stala”. Právě o to se Vitkine úspěšně pokouší i svojí knihou.