Jistě by se dalo dlouho debatovat nad otázkou, v jakém politickém systému se vědě daří lépe a nakolik jsou, případně zda by vůbec měli být vědci nuceni předkládat i praktické využití svých výzkumných projektů. Pro totalitní režimy je nicméně specifická nutnost přizpůsobovat průběh výzkumu a někdy i samotné výsledky politickému ovzduší, přičemž historie zná jak případy, kdy se vědcům – navzdory každodenním problémům, obavám z kriminalizace i zásahům nekompetentních politických úředníků v nesvobodných režimech – podařilo dosáhnout vynikajících výsledků, tak případy, které nutně skončily na smetišti dějin a ve sbírkách historických kuriozit. Konkrétní představu o možnostech a omezeních vědeckého výzkumu v jedné z nejméně svobodných společností, jaké lidstvo ve svých dějinách poznalo, nabízí anglický novinář a autor řady románů Simon Ings (nar. 1965), který má na svém kontě i několik děl z oblasti literatury faktu, zaměřených především na přírodní vědy a jejich dějiny. Mezi ně svým způsobem spadá i jeho nejnovější a zároveň první do češtiny přeložená kniha Stalin a vědci, s podtitulem Historie triumfu a tragédie 1905 – 1953, kterou v překladu Olgy Walló vydalo nakladatelství Vyšehrad.

Hned na úvod je totiž vhodné zmínit (protože se o tom nezmiňuje ani český název knihy, ani její anotace), že Ingsův autorský zájem se týká jen poměrně úzkého výčtu vědeckých oborů. Na rozdíl od čtenáře anglického originálu, který už podle slova „scientists“ v názvu knihy tuší, že humanitním oborům autor pozornost nevěnuje, nemá český čtenář předtím, než se do knihy začte, šanci pochopit, že o nich řeč nebude, maximálně se o nich autor zmiňuje v některých širších souvislostech (vzhledem k poměrně poetickým názvům jednotlivých kapitol si lze těžko udělat bližší představu i podle obsahu knihy). Pominuty nebo velmi redukovány jsou i inženýrské obory, z nichž se autor zaměřil v podstatě jen na vývoj sovětské atomové bomby, pro který mu ovšem stačilo všehovšudy devět stran textu.

Ingsův zájem směřuje na pomezí biologie, lidské fyziologie, ekologie, genetiky a částečně též sociologie a marxistické filozofie, což je na první pohled dosti nesourodá kombinace, má však dobré opodstatnění: do průsečíku těchto oborů totiž spadá dobová sovětská snaha o vyřešení problémů se zásobováním obyvatelstva a o vytvoření po fyziologické i psychické stránce nového, socialistického člověka, cele oddaného budovatelské práci a myšlenkově nezatíženého dědictvím carské a klerikální minulosti vlastní země. Mnohé tehdejší představy o postupných fyziologických proměnách, jimiž člověk během několika desetiletí na cestě k socialismu projde, nebo o výhodách (a vůbec možnosti) křížení lidí a šimpanzů dnes vyvolávají přinejmenším shovívavý úsměv, ne-li přímo salvy smíchu, Ings se ale neomezuje jen na historický bulvár, kterým by chtěl čtenáře pobavit. S obdivuhodnou důkladností se pouští do analýzy dobové atmosféry, kdy se tváří v tvář další prudké vlně rozvoje vědy a techniky nezdál být žádný cíl nemožný. Okouzlení možnostmi ještě nedávno nevídanými nebylo zdaleka jen záležitostí bolševického Ruska a posléze Sovětského svazu – stačí si jen uvědomit, jak prudký rozvoj v celosvětovém měřítku prodělala např. letecká doprava, využívání rádiových vln, elektrifikace či automobilismus. Známý román My ruského spisovatele Jevgenije Ivanoviče Zamjatina, mimochodem nedávno znovu vydaný v češtině, představuje jen jednu z mnoha futuristických vizí vzniklých ve dvacátých letech a Ings se o něm několikrát ve své knize zmiňuje. V tomto kontextu už plány na křížení odrůd obilí, druhů dobytka nebo koneckonců lidí a šimpanzů nepůsobí až tak bizarně, jak by se na první pohled mohlo zdát.

Problematické nicméně nebyly jen cíle (u řady z nich je přitom možné se s ohledem na rozvoj genetiky v posledních desetiletích ptát, zda spíše jen nepředběhly svou dobu, a některé méně kontroverzní výzkumy týkající se efektivního využívání pracovní doby dokonce jako by vypadly z manuálů nadnárodních korporací naší současnosti), nýbrž i metody. Spor o samotnou podstatu zákonů dědičnosti, kdy sovětské politické vedení odmítlo Mendelovo pojetí (zda v tom hrálo roli, že Mendel byl mnich, autor nepíše, stejně jako zamlčel skutečnost, že šlo o českého rodáka) a vědci museli toto rozhodnutí následovat, uvrhl na celá desetiletí uvedené vědní obory do slepé uličky, což ještě utužila činnost (neboť užití slova výzkum by v tomto případě bylo skutečně nepatřičné) neblaze proslulého Trofima Děnisoviče Lysenka, jehož jméno se v podstatě stalo synonymem vědeckého fušerství a šarlatánství. O jeho postavení v tehdejší sovětské společnost asi nejlépe vypovídá název jedné z kapitol knihy „Jak se někdo opovážil urazit soudruha Lysenka?“ Jeho pozicí neotřásla ani kritická hodnocení jím deklamovaných výsledků, publikovaná západní badateli během krátkého oteplení sovětsko-amerických vztahů těsně po skončení druhé světové války, ani Stalinova smrt, neboť Nikita Chruščov ve svých plánech na rozsáhlé přeměny ruské kulturní krajiny za svým předchůdcem nijak nezaostával a Lysenko se zdál být pro jejich realizaci ideálním pracovníkem. Samozřejmě nebyl jediným, Ings uvádí celou plejádu vědců, jejichž hypotézy a publikované výsledky by byly při případné, ve skutečnosti ovšem nikdy nehrozící konfrontaci se závěry badatelů z jiných zemí rozmetány na prach, a zmiňuje i řadu takových, jejichž hlavní kvalifikací byla ideologická pevnost a oddanost stalinským ideálům – z nich třeba i pražského rodáka Arnošta Kolmana (mimochodem dědečka česko-švédské spisovatelky Kateriny Janouch).

Vedle těchto ryze systémových problémů sovětské vědy Ings zmiňuje – opět pro dokreslení atmosféry, nikoli jako samoúčelný bulvár – praktické potíže, jimž sovětští vědci čelili, od nemožnosti navazovat a rozvíjet kontakty s kolegy v zahraničí až po zneužívání laboratorního vybavení k pálení kořalky následně prodávané na černém trhu. O skutečné oddanosti vědě svědčí případy badatelů umírajících během blokády Leningradu hlady, přitom jejich působiště byla plná rostlin a živočichů určených k výzkumu a na pokusy. Autorově pozornosti nemohl uniknout ani snad vůbec nejslavnější vědec žijící v meziválečném Sovětském svazu, totiž Ivan Petrovič Pavlov. Třebaže za sovětské éry už byl na sklonku života, představoval významnou ikonu zakrývající alespoň navenek mnoho přešlapů, ke kterým v Sovětském svazu docházelo. K novým vládcům ale světově proslulý vědec příliš pozitivní vztah nenašel, jeho syn dokonce bojoval v řadách bělogvardějců. Vedle řady jiných informací zmiňuje Ings i Pavlovovy slavné pokusné psy, přičemž tvrdí, že se o ně Pavlov staral dobře – což kontrastuje s tvrzeními obsaženými v Dějinách světa v 50 psech, jejichž autorka prvnímu ruskému nobelistovi za jeho zacházení s pokusnými objekty dost nevybíravě spílá.

Spíše jen okrajově se autor zmiňuje o úzkém propojení vědy a státem řízené propagandy, bez toho by nicméně popis dobové atmosféry zůstal ochuzený o roli, jakou věda oficiálně hrála při budování nového společenského pořádku. Za všechny příklady lze zmínit detailní rozbor filmu s jednoduchým názvem Mičurin, který měl s jiným proslulým botanikem, který na rozdíl od Lysenka dosáhl určitých úspěchů, společné snad jen jméno a dobu, v níž se odehrává.

Po přečtení knihy zůstává poněkud nejasné, co autor zamýšlel užitím slova triumf v podtitulu. V podstatě žádný z výzkumů, které Ings popisuje, objektivně k žádnému triumfálnímu úspěchu nevedl. Prvenství Sovětského svazu v důležitých meznících závodů v dobývání vesmíru lze jistě za triumf pokládat, o tomto odvětví se však Ings vůbec nezmiňuje. Pokud měl triumfem autor na mysli, že věda jako obor přežila období stalinského teroru, pak jde o triumf jednak biologicky nevyhnutelný (ani Stalin nemohl žít věčně, třebaže i myšlenkami o dlouhověkosti až nesmrtelnosti se sovětští vědci zabývali), jednak draze vykoupený životy vědců, které Stalin nechal zlikvidovat. Ať už ale čtenář s autorem souhlasí v tom, že v souvislosti s vědeckým výzkumem během Stalinovy hrůzovlády lze užít slova triumf, či nikoli, jednu věc autorovi upřít nelze: úvaha nadnesená v samotném závěru knihy, totiž zda se v našem současném okouzlení moderní technikou nenecháváme (opět) unést až příliš a nepřizpůsobujeme mu nad únosnou míru etické standardy na úrovni jednotlivců i celých společenství, vyzývá přinejmenším k zamyšlení.