Knihy psané herci a herečkami nejsou na pultech knihkupectví ničím vzácným. Většinou jsou to však knihy od herců a hereček o hercích a herečkách; a protože nejednoho fanouška láká přečíst si, co se skrývá za pozlátkem televizních nebo filmových celebrit, jsou publikace jako Kafe a cigárko od Marie Doležalové či P. S. od Ani Geislerové oblíbeným čtením (nejen) filmových nadšenců. Méně často se stává, aby psali herci fikční prózu. Najdou se však výjimky; jednu z nich představuje Matěj Dadák (*1975), známý například ze seriálu Policie Modrava, případně z angažmá v pražském Činoherním klubu, kde před třemi lety inscenovali jeho divadelní hru Poutníci do Lhasy.

Dadák knižně debutoval před jedenácti lety vcelku příznivě přijatou krátkou prózou Horowitz, díky které se dostal mezi nominované na cenu Magnesia Litera v kategorii objev roku. A letos se tento pětačtyřicetiletý autor připomněl druhou prózou, tentokrát románem nazvaným Muž bez jazyka.

Jeho protagonistou je čtyřicátník Arnošt Doubek, spisovatel, jehož bibliografie dosud čítá jedinou autobiografickou knihu, nazvanou Lidi za oknem. Třebaže se snaží na prvotinu navázat, inspirace ne a ne přijít. A aby toho nebylo málo, ani Doubkovy rodinné a osobní vztahy nejsou zrovna ve valné kondici. Otec s demencí tráví dny v domě, kde se mu dostává patřičné péče, se sestrou se Arnošt téměř nevídá a partnerské vztahy… vlastně škoda mluvit. Pokud si říkáte, že k úplnému obrazu protagonistovy bezútěšnosti chybí ještě holdování alkoholu, nejste na omylu – i toho je v Muži bez jazyka dost.

Na tomto půdorysu začne Matěj Dadák splétat příběh, jenž stojí na dvou pilířích – Arnoštově sklonu k alkoholu (a neschopnosti poznat, kdy má dost) a jeho nezodpovědnosti a lehkovážnosti. Abych případným čtenářům neodkryl příliš mnoho, prozradím jen, že Arnošt po divokém mejdanu potřebuje získat ztracené doklady, k tomu však musí přivést na matriku člena rodiny. Sestra se mu nejeví jako vhodný kandidát, ale otce by si z domu mohl „vypůjčit“. Nejdříve si však vypůjčí auto od kavárnice a spisovatelky Beaty a pak se vše nepříjemně a nebezpečně zamotá. Do případu se namočí nejen kavárnice a Arnošt, ale posléze také Arnoštova sestra Alenka a její manžel, policista Staňa, který sní o brzkém odchodu do výsluhové penze a o tom, že si otevře minipivovar Robot.

Příběh je v Muži bez jazyka trochu nevěrohodný, krkolomný – postavy jsou směrem k ústřední zápletce evidentně autorem vlečeny –, ale to by zas tak nevadilo. Horší je to, jak si autor poradil s jeho zachycením. Při pročítání Dadákova románu se totiž často dere na mysl, že Dadákovi zkrátka chybí cosi jako prozaický cit. Projevuje se to především ve stylistice – Matěj Dadák si evidentně libuje v přirovnáních. Jenomže tuto zálibu nedovede na stránkách svého románu zkrotit, a dochází tak k výsledkům, které snad mají být vtipné, jsou však bohužel spíše směšné: „Beatě se zalesklo v očích, jako když youtuber pohne šperkem, aby skrz něj procházelo světlo v lepším úhlu.“ (s. 108) (Je třeba podotknout, že na těchto místech měla nejspíš zasáhnout redaktorka knihy.) Nejsou to však jen opulentní přirovnání, kde vyprávění pokulhává. Do románu jsou rovněž vpleteny retrospektivní pasáže, a ačkoli díky nim získávají postavy na věrohodnosti, retrospektivy jsou poněkud dlouhé a utahané a nešikovně tak rozbíjejí svižný rytmus, který próza jinak má.

A konečně: titulní muž bez jazyka sehrává v románu dost marginální roli a vlastně se zdá, jako by měl Matěj Dadák vymyšlený (přiznejme, že atraktivní) název a pak pro něj ve vyprávění na poslední chvíli snažil nalézat opodstatnění. Některá místa v knize se sice čtou dobře, příběh občas hezky takříkajíc šlape, čas od času se dokonce autorovi nějaké to přirovnání povede, ve výsledku je však Muž bez jazyka román poměrně mdlý.