O novináři a spisovateli Otovi Pavlovi (1930–1973) vyšlo zejména po roce 1989 značné množství knih. Není divu, Pavel patří díky svým dvěma povídkovým sbírkám Smrt krásných srnců (1971) a Jak jsem potkal ryby (1974) k nejoblíbenějším českým spisovatelům druhé poloviny dvacátého století a na kvalitách jeho díla se vzácně shodnou jak literární kritici, tak čtenářské masy. V devadesátých a nultých letech se tedy objevil velký počet převážně vzpomínkových knih, které publikovali jeho příbuzní, přátelé či kolegové. Vesměs se jednalo o osobní svědectví, byť povstaly i pokusy o biografii. Spíše však šlo o rychle spíchnuté publicistické knihy, které doufaly v komerční úspěch – a možná se jej i dočkaly. V roce 2008 vydala šestadvacetiletá absolventka Literární akademie Martina Růžičková knihu Ota Pavel – osobnost dvou tváří, v roce 2014 sportovní novinář Pavel Kovář titul Ota Pavel: Postscriptum. Na obálkách obou knih – stejně jako na té aktuální od Kaczorowského – je mimochodem identická fotografie Oty Pavla, jeden z posledních portrétů, který vznikl, což způsobuje jejich zaměnitelnost. A přidejme ještě pokus o literárněvědnou analýzu (s biografickými pasážemi) od literárního historika Bohumila Svozila Krajiny života a tvorby Oty Pavla (2003).

Nyní nakladatelství Host nechalo přeložit monografii od Poláka – opět původní profesí novináře – Aleksandra Kaczorowského. Českému literátovi se nevěnuje poprvé, už předtím publikoval biografie Václava Havla a Bohumila Hrabala, které do češtiny přeloženy nebyly. Důvody, proč se právě poslední Kaczorowského práce dočkala vydání v domovské zemi předmětu jeho zájmu, jsou patrně dva – za prvé byla kniha nominována na nejsledovanější polské literární ocenění Nike, za druhé stále platí, že důkladná kritická biografie o Otovi Pavlovi tu schází a práce z Polska by ji mohla suplovat.

Nejprve k literárním kvalitám: Kaczorowski knihu pojal zčásti jako seriózní biografii, zčásti jako reportáž ze zájezdu po místech spojených s Otou Pavlem. Navštívil jeho rodný Buštěhrad, hospodu U rozvědčíka i další místa na Berounce. A občas odtud přináší zážitky, které mají své kouzlo. Ale žádný Hunter S. Thompson to není a čtenář marně pátrá, co je na knize tak výjimečného, že ji porotci v zemi Olgy Tokarczukové, Joanny Batorové či Andrzeje Stasiuka vybrali v roce 2019 mezi šest finalistů Nike (nakonec zvítězil jiný novinář Mariusz Szczygiel se souborem reportáží a esejů – opět částečně z Česka – Není). Podobně je tomu s biografickými částmi knihy – jde o solidní biografickou práci, ale zároveň nijak výjimečnou, přičemž zejména podrobnosti o klíčových momentech života Oty Pavla (včetně vzteklé reakce nejmenovaného českého hokejisty, která možná spustila Pavlovu psychickou chorobu) už byly většinou publikovány. Cenná je důkladnost, s jakou se Kaczorowski zabývá rodinnou historií Popperových, kdy jde opravdu hodně daleko do minulosti. Ale z nepochopitelného důvodu mu v pramenech schází základní zdroj na toto téma, totiž práce Tomáše Pěkného Historie Židů v Čechách a na Moravě (2001), a spoléhá se převážně na vzpomínkovou knihu Stefana Zweiga Svět včerejška. Neznamená to, že je v Kaczorowského retrospektivě židovských osudů na českém venkově něco vyloženě špatně, ale ta absence bije do očí. Dlouhé pasáže Kaczorowski věnuje Leu Popperovi a jeho dobrodružnému a svéráznému životu, a to nejen působení v cizinecké legii, které Ota Pavel zčásti a upraveně popsal v povídce Jak šel táta Afrikou, ale také kuriózní epizodě v roli (dosti neúspěšného) agenta československé komunistické rozvědky v Rakousku. V těchto pasážích je kniha nejzajímavější a přínosná i pro české čtenáře. Pozoruhodné jsou polské stopy a ocenit lze i dostatečný odstup od Oty Pavla jako člověka (Kaczorowski upozorňuje na problematické soužití s rodinou zejména v pozdějších letech) i jako literáta („Ota popsal svůj pobyt v tomto komunistickém ráji pro vyvolené svou charakteristickou líbezností.“).

Občas mu bohužel utečou některé detaily: například fotbalová Dukla Praha podle něj „neměla na konci padesátých let na domácí scéně rovnocenného soupeře“, přičemž pět za sebou jdoucích titulů tým získal až v šedesátých letech, předtím ligu vyhrála Bratislava a Hradec Králové. Trochu krkolomná je také konstrukce o Pavlově propojení s Jamesem Joycem skrze Irovu studentku, terstskou židovku Amálii Popperovou, která měla být dokonce vzorem pro Molly Bloomovou. Kromě toho, že většinově je za inspiraci této postavy považována Joyceova manželka Nora, je nejisté i propojení českých a terstských Popperů.

Ota Pavel – pod povrchem není špatná kniha: přehledně a čtivě, v souvislostech a s několika objevnými pasážemi rekapituluje unikátní život Oty Pavla a jeho inspirace. Více než onou zmíněnou kritickou biografií je však hlavně dalším dokladem toho, že zájem o českou literaturu je z polské strany citelně větší než zájem o polskou literaturu ze strany české, navzdory tomu, že naši severní sousedé mají pět držitelů Nobelovy ceny za literaturu. A autoři jako Szczygiel, Surosz i Kaczorowski by nám možná někdy mohli tu disproporci zkusit vysvětlit.