Když je řeč o obětech druhé světové války, snad nikdo nemůže popřít, že mezi ně patří i  všichni ti, kteří jako vězni prošli některým z koncentračních či vyhlazovacích táborů. Dominik W. Rettinger (nar. 1953) ve své knize Elizino tajemství však rozhazuje sítě dál a chytá do nich i matku bývalého důstojníka SS, která je přinucena ke konfrontaci se svou minulostí na místě, jež jí pro to poskytuje výtečné kulisy.

Anna Steinhoffová přijíždí do Jeruzaléma zdecimovaného palestinsko-izraelskou válkou, aby našla ženu, která by – jak doufá – mohla dosvědčit nevinu jejího syna obviněného z masového vyvražďování osvětimských vězňů. Získá od mladé vojačky rukopis, který by jí mohl na otázky poskytnout odpověď, a tak se uchyluje ke čtení pamětí Elizy, bývalé osvětimské vězenkyně, s níž se její syn Wolfgang před lety setkal. Odhaluje příběh těžko představitelného utrpení mladé ženy, která se dostává do Osvětimi a musí najít způsob, jak přežít namáhavé fyzické práce, všudypřítomné vši a hrozbu tyfu, hlad, zimu, vyčerpání a ponižování ze strany lidí, pro které není ničím víc než vytetovaným číslem. Eliza vytváří nerovné spojenectví s mladičkou Magdalenou, jejíž krásu považuje za možnou cestu k získání ochrany, avšak zároveň dívkou pro její nevinnost a naivitu pohrdá. Když se naskytne příležitost jít pracovat do nevěstince pro vězně výměnou za lepší ubytování, oblečení a stravu, Eliza neváhá vzít svou svěřenkyni a této příležitosti využít.

Trochu netradičně je třeba recenzi začít u doslovu. Ten totiž dodává knize rozměr, který posouvá celé její vnímání, a je proto škoda, že těchto pár slov nebylo spíše zařazeno jako předmluva k románu. S odstupem let se po válce vytrácí bezprostřední rozjitření emocí, a současný čtenář tak může válečné utrpení, jeho podoby a dopady hodnotit objektivněji. V dnešní společnosti by se snad nenašel nikdo, kdo by se na ženy z osvětimského nevěstince díval skrz prsty, když máme k dispozici tolik svědectví a zpráv o tom, čím vším si vězni procházeli. Těžko odsuzovat ty, kteří se snažili si to utrpení zmírnit. Čtenář proto nepřistupuje k Elizinu příběhu s pohoršením, kterého se dle doslovu ženám s podobným osudem v minulosti dostávalo, a ani sám autor tuto stránku věci ve vyprávění netematizuje. Jeho snaha o destigmatizaci, ke které se v doslovu přiznává, tak vyznívá poněkud naprázdno. Bez přečtení doslovu je kniha jednou z mnoha variací na známé téma a Rettinger při líčení hrůz a utrpení sází na osvědčený materiál.

Sama Eliza je nepravděpodobná hrdinka, která si nezíská sympatie svým způsobem života před zajetím ani svým chováním v koncentračním táboře. Snoubí v sobě přesvědčení o vlastní síle a soběstačnosti s utkvělou představou, že jí lidé kolem ní něco dluží a je na nich, aby ji dostali z jakýchkoli nesnází (ač sama v minulosti podobnou loajalitu neprokázala). Je v podstatě neustále závislá na těch, u nichž hledá spásu, a jediný její pokus o převzetí otěží končí tragicky. Zdánlivě není ideálním prototypem postavy, která by měla s maximální působivostí přibližovat Rettingerovu Osvětim, je však dokonalým pozorovatelem těch, kteří postavami takového typu jsou. V neposlední řadě pak nastavuje zrcadlo Anně, která její rukopis čte, a možná poprvé se jeho prostřednictvím dostává do kontaktu s touto podobou války.

Divoké vyprávění
Rettinger používá rámcové vyprávění, Eliziny vzpomínky jsou ohraničené Anniným postupem v četbě rukopisu a její nucenou konfrontací s minulostí perspektivou druhého. Obě roviny se liší jak vyprávěcí formou (ich-forma u Elizy, er-forma u Anny), tak časem, toto rozdělení však není absolutní. Narace totiž není striktně lineární, což zvláště u Elizy působí až matoucím dojmem, když třeba v krátkém sledu několikrát vystřídá oba časy, aby obsáhla pouhý týden vyprávění. Zdá se to jako zbytečná akrobacie, místy jako by autor jen rychle přeskočil skutečnosti, o nichž si myslí, že je musí sdělit, ale příliš se mu do toho nechce, a jinde se přesouvá z místa na místo, jako by si náhle vzpomněl, že potřebuje něco objasnit, ale nemá chuť se vracet a přepisovat, co už jednou napsal. Tento postup není sám o sobě na škodu, ale ve spojení se střídáním přítomného a minulého času to působí přinejmenším rušivě.

Právě způsob výstavby vyprávění je u Rettingera poněkud divoký. Počáteční snahu evokovat ve čtenáři pocit, že čte autentické Eliziny zápisky či její deník, autor opouští již v šesté kapitole, kde přestane uvozovat jednotlivé části časovými údaji. Ani volba vyprávěcí formy by neměla být činěna lehkovážně. V některých případech si v ich-formě autor jednoduše nemůže dovolit totéž, co v er-formě, zvláště pokud se rozhodne u vyprávění v první osobě používat přítomný čas, který by měl evokovat autenticitu. Čtenář si nutně pokládá otázku, co vlastně mají Eliziny pasáže představovat. Jsou to tytéž pasáže rukopisu, který čte Anna? Jedná se o deník, nebo později sepsané paměti? Nebo jsme snad spolu s Elizou v Osvětimi „v reálném čase“ a její zápisky, které později čte Anna, jsou jen hypotetický konstrukt, se kterým čtenář do styku nepřijde?

Zajímavým prvkem je pak „falešné vyprávění“, tedy příhody a rozhovory, které si Eliza pouze představuje, ale které bývají dále v románu nepřímo potvrzeny. Uvažovat nad spolehlivostí obou Rettingerových vypravěček by byl úkol pro rozsáhlejší studii, pozornému čtenáři to však poskytuje příležitost k vlastnímu rozjímání a zdroj hlubšího požitku ze čtení románu.

Hledání pravdy
Annina interludia svou jednoduchostí působí dokonce pohádkově – hrdina vždy v pravý čas potká bytost, která mu dokáže pomoci v další cestě. Stejně tak Anna téměř pokaždé, když vstane od rukopisu, narazí na člověka, který se s ní dá do řeči a sdílí s ní zdánlivě nesouvislá moudra, která ji však donutí zpytovat svědomí a pokračovat ve čtení. Zároveň během těchto přestávek Anna odkrývá pravdu o sobě samé, o světě, v němž se ocitla, i o minulosti, která může až desítky let po skončení války začít vyplouvat na povrch.

Vedle toho se v románu nacházejí četné další kontrasty, které čtenáře nutí neustále přemýšlet o tom, jaké podoby na sebe berou oběti války – Žid, který jako jediný z početné rodiny přežil vyhlazovací tábory a žije nyní v blahobytu v zaslíbené zemi, ženy, jež se v nelidských podmínkách snažily přežít nejrůznějšími způsoby, matky důstojníků SS beznadějně se snažící očistit jména svých synů, děti, jež nikdy nepoznají své rodiče, či mladí lidé, kteří nevědí, co znamená slovo mír.

Rettingerův román představuje zajímavé čtení, byť v doslovu obrací pozornost k něčemu, co není zdaleka jeho nejpůsobivější rovinou. Téma druhé světové války již bylo zpracováno mnohokrát v nejrůznějších podobách, neotřelosti se dosahuje těžce a snad ji ani nikdo u popisů válečných hrůz nehledá. Jestliže však ještě existují lidé, kteří by chtěli ženy jako Eliza odsuzovat, nechť vezmou do ruky tento příběh a v teple a pohodlí svých domovů si zkusí představit, jaké rozhodnutí by v těch nepředstavitelných podmínkách sami učinili.

Závěrem je třeba uvést, že kniha by si zasloužila trochu větší pozornost jazykových redaktorů, aby čtenáře nerozčilovaly pravopisné chyby, překlepy a zpřeházená či nadbytečná slova.