Nová sbírka Martina Reinera (*1964) se nevyznačuje jedním dominantním tématem ani polohou; koneckonců i její název odkazuje asi jen k prostému faktu, že tato sbírka je autorova devátá v pořadí (postřeh Milana Hrabala v článku na webu výběžek.eu). Lze v ní vystopovat hned několik témat či motivů, které se opakují, ale nebývají nazírány z jedné strany (což je jistě cenné). Některé básně jsou civilní, „ze života“ – dějištěm je hospoda, noční procházka (např. Hrabě 2.0 v Utopii, Nová zvěst) –, jiné jsou milostné (Eurydika, Naked World), další přírodní (Lesní div, Svět) a našli bychom zde i několik dalších kategorií.

Neodpustím si ale poukázat na jednu z nich, je totiž v současné poezii (samozřejmě snad vyjma slam poetry) poměrně neobvyklá a je zvlášť vzácné, když se ve sbírce vyskytuje vedle jinak čistě lyrických básní. Jde o satiru, nebo mírněji řečeno o společenskou kritiku. Nejvýrazněji zazní v básních Rudé ornáty a Erben 2.0. Jakkoliv však satira dodává sbírce na žánrové a formální pestrosti, její provedení jí na celkovém dojmu spíše ubírá. Podívejme se na báseň Erben 2.0 – na rytmickém podkladu úvodní balady Kytice básní Reiner o vztahu matky, resp. rodičů k dětem (což je ostatně téma velmi erbenovské): „Jako by jejich vlastní děti – / bez ohledu na to, že rodila / už ve dvaceti pěti – / nedaly se bez odkladu do díla // a jako praví úderníci, / zkrátily jim křídla, upravily rozpětí, / přičemž dlužno říci: / za přispění svých obětí!“ (s. 70–71) Vykřičník dobře podtrhuje vážný tón Reinerovy básně. Nicméně problém je, že zde zůstává jenom ta vážnost; satira bez humoru snadno sklouzne v obyčejné moralizování a přesně to se Reinerovi stalo.

Odhlédněme ale od kategorizování žánrů. V Reinerově nové sbírce jsou dvě témata, která vyplouvají nad hladinu častěji než jiná. První je nepochybně stárnutí – není to však jen stárnutí osobní, kdy bilancující básník vzpomíná na dětství (např. v básni Sudety), na milostný vztah (Naked World, Nezval 2.0) apod. Zestárl i svět kolem a nejlépe je to vidět na věci básníkům nejmilejší – „zestárlé matce Poésii“ (b. Poésie): „a ona se bláznivě chechtá do ranního větru, / šeptajíc o časech, / kdy zbraní bylo slovo Zítra“ (s. 45).

Opakovaně se Reiner vztahuje k Bohu či bohům, a to z různých úhlů pohledu. Báseň Kostel nese podtitul-instrukci: „rouhavě“. A skutečně, text je rouhavý: „Ale ty ho, Bože, klidně spal… / Lidský robot potáhne / těžkou káru dál“ (s. 27). Jako by říkal: co je nám po Bohu v zestárlém světě, kde „jen stále dokola roboticky truchlím“ (s. 27)? Jenže jindy básník zase tak bezbožný není, naopak si oproti lidem, kteří se cítí unášeni tokem dějin (někdy i tokem vlastních životů), uvědomuje Boží moc: „Temný smích se nese / z hořícího keře, / popel padá andílkům na kadeře; / náhle někdo vypne stopky“ (s. 12). A jindy je zase víra zlehčena, možná přímo zbanalizována – jako v básni Z našeho Ježíška Ježíš nepovstal. Z mystéria tu zůstává jen postavička spjatá s rozdáváním vánočních dárků a zvláště s vánočními zvyklostmi, jako je rozřezávání jablek, neboť v Reinerově případě chodíval Ježíšek „často s prázdnou“ (s. 25).

Zlehčením končí také báseň Dějiny, jejímž názvem na sebe celkem explicitně upozorňuje ještě jedno z témat sbírky: „A to je celé, dějiny končí, / tak jako pokaždý, / u Tonči, Monči, / Báry či Evity. // Smysl nám provždy / zůstane ukrytý“ (s. 17). To jsou však jen některá výrazná témata ve sbírce – žádné z nich ale, jak je zřejmé, není tématem sbírky.

I co se týče poetiky, vládne tu z jednoho hlediska pluralita: autor totiž využívá poetiky starších autorů (postup v současnosti velmi oblíbený, jak dokazují loňské sbírky Milana Děžinského a Martina Stöhra). Už jsem ocitoval některé názvy básní, které v sobě nesly jméno básníka s dodatkem „2.0“, jež jsou právě na tomto principu založené. Pro úplnost tedy uvádím ještě ty autory, na které se zatím nedostalo: Zbyněk Hejda, William Blake, Ivan Wernisch, James Joyce. Jmény nejrůznějších básníků je nepřekvapivě (vzhledem k historii zdejších setkání) napěchovaná báseň Bítov. Jindy je odkaz méně nápadný, ale přece přítomný: mluví-li se o „poésii“, nemůže se nevybavit Vladimír Holan. Zdá se, že výběr básníků je určen spíše tím, jak autorovi přišla inspirace, než promyšleným plánem, jako tomu bylo například u Děžinského Hotelu po sezoně.

Zkrátka: Reinerova sbírka patrně nebyla psána jako konceptuální, ale nepůsobí ani jako nahodilý kompilát; to by bylo u básníka padesátníka v jeho deváté sbírce asi poněkud překvapivé. Témata jsou různá, polohy také, a přece nepostrádají vzájemné souvislosti. Co ale Magické číslo 9 – v jeho poetice – sceluje nejvíce, je významná konstanta, která je, jak uvidíme dále, tak výrazná, že přebije ostatní Reinerovy kvality.

Rýmy – šprýmy
Z už uvedených úryvků bylo, myslím si, patrné, že Reinerův verš v jeho nejnovější sbírce tíhne silně k pravidelnosti, ale především k rýmu. Stejně jako satira přitáhne i rýmování čtenářovu pozornost: také není příliš obvyklé – až na tu slam poetry. Ovšem podobně, jako se ze satiry může stát nešťastné moralizování, se může zvrtnout i rýmování.

Nemohu říci, že by sbírka neobsahovala i rýmy podařené a neotřelé, nicméně mnohé zní velmi povědomě a vypůjčeně. Tak třeba rým „smrti – drtí“ (s. 18) v básni Eurydika asi můžeme ještě vnímat jako „citát“ z Nezvala, ale můžeme s ním být doopravdy spokojení, když jsme ho už tolikrát slyšeli v Edisonovi? Ale kde není možné „hájit“ rým aluzí, tam vyvstává otázka, co si počít s výskytem banálních dvojic jako: „břicho – ticho“ (s. 15), „slzy – drzý“ (s. 20), „vosku – mozku“ (s. 25), „celku – telku“ (s. 30-31), „vraždy – navždy“ (s. 36), „plechu – dechu“ (s. 41), „vanou – branou“ (s. 53), „holení – holení“ (s. 72). A mohl bych ještě dlouho pokračovat. Jsou to dvojice překvapivé asi jako „rým – šprým“: zvukově hezky ladí, ale estetice nijak nepřidávají. A bohužel ani to „ladění“ není vždy dokonalé, např. „hostí – listí“ (s. 10), „babičkou – žádná šou“ (s. 26).

Rým se může stát pokušitelem a Reiner zřejmě jeho pokušení podlehl. A zdá se, že si to také uvědomuje. Usuzuji na to z jeho interpretace básně Poésie pro on-line seriál ČT Art Jedna báseň – pozorný posluchač tu může cítit, že rým „cigarety – rety – věty“ (s. 45) recituje jeho autor tak trochu, jako by ho chtěl spíše přejít než na něj upozornit. Ale což o to, zde pokušitel ještě nenapáchal tolik škody a ponechal jednu z opravdu působivých Reinerových básní relativně nezasaženou. Jenže jindy je poměrně znát, že některé verše a obrazy si vynutil jen rým, a textům to nesvědčí. Mám takový dojem například z básně Půlnoc: „kde tvůj renault dosud stojí / na lesní cestě; / utopený ve tmě / jako v černém hnoji“ (s. 33). To až příliš vypadá, že ke „stojí“ přišel rým „hnoji“. Aby ale byl hnůj dostatečně přirovnatelný ke tmě, musel být „černý“. Hnůj samozřejmě může být černý a určitě je možné k němu přirovnávat tmu, ale je-li obraz vystavěn takto, s důrazem na černotu, aby si čtenář hnůj nepředstavil třeba hnědý, nelze se vyhnout dojmu, že celý obraz stojí právě jen na rýmu. A ve sbírce jsou i další místa, kde pouze rým působí jako otec představy, přirovnání, myšlenky: „Ničím nerušený poklid Ráje / není pro lidi. // (Bůh se tváří jako Duce, / ale trochu závidí)“ (s. 17).

Pokušení rýmu Reinera nakonec mnohdy svede k básnicky asi nejslabším místům v jeho sbírce. Například tento úryvek z básně Sudety: „Kostelík po Němcích dávno vykradený, / NSDAP tu kdysi nabírala členy, / po ní vládly dlouhé roky chrpy v polích, / než začlo být košer komunisty volit“ (s. 60). To opravdu působí jako rýmovačka, kterou se pokusil sešroubovat školáček, obzvláště poslední citovaný verš. Snaží se snad básník i takto rafinovaným způsobem evokovat své dětství? Nechci se vydávat touto cestou, protože pak by to mohlo vést i k druhé možnosti, totiž jestli autor nechce evokovat třeba senilitu.

Martin Reiner je básník, mnohá místa v jeho sbírce o tom svědčí. Ale kdyby odolal četným pokušením rýmu anebo více škrtal, textům by to podle mého názoru prospělo. V obou případech by se ale jeho sbírka ztenčila, možná až pod hranici publikovatelnosti pro knižní podobu. Magické číslo 9 by si zasloužilo asi ještě nějaký čas k dozrání.