Čtenářům zajímajícím se blíže o moderní dějiny patrně není nutné Karla Richtera (nar. 1930) blíže představovat, pro ty ostatní alespoň ve zkratce zmiňme, že se jedná o plodného autora literatury faktu zaměřujícího se především na vojensko-politické souvislosti dvacátého století, který občas zabrousí i k tématům ze starších dějin. V posledních letech jeho knihy vydává především nakladatelství Epocha, v edici Polozapomenuté války publikoval již sedm svazků; jeho nejnovější dílo nese název Posledních 100 dnů: Pozoruhodné události konce druhé světové války v Evropě.

Ještě jednu kapitolu

Názvem může Richterova kniha připomenout starší práci jiného autora řadícího se ke klasice české literatury faktu, a sice Sto dní na vrcholu moci Miloslava Moulise. Zatímco Moulis se zaměřil na období, kdy se nacistická vláda nad Evropou zdála neotřesitelná, konkrétně na podzimní měsíce roku 1941, Richterova práce přibližuje zimní a jarní měsíce roku 1945, kdy se domněle tisíciletá říše ve dvanáctém roce své existence zhroutila. Na rozdíl od Moulise pak Richter pojal svou knihu jako kalendárium, každému dni je věnována jedna kapitola. Úvodní část stručně shrnuje průběh válečného konfliktu do začátku roku 1945, po ní následuje sto „denních“ kapitol a dvě kapitoly závěrečné, z nichž jedna se zabývá posledním bojem druhé světové války na českém území u Milína a druhá posledními měsíci války s Japonskem. Určitou symboliku lze vidět ve skutečnosti, že právě 29. ledna 1945, tedy v den, kdy do konce války zbývalo přesně sto dní, a kterým tak hlavní text knihy začíná, překročila Rudá armáda hranice vlastního Německa.

Kapitoly jsou rozděleny do několika tematických částí s názvy jako Východní fronta, Západní fronta, Osvobozené Československo, Diplomatické události a další. Tyto poměrně stručné přehledy, jazykem připomínající novinové titulky, jsou (nikoli však v každé kapitole) doplněny rozsáhlými úryvky z deníků, memoárů a dalších pramenů osobní provenience z pera řadových vojáků, jejich velitelů i vrcholových politiků. Dobovou atmosféru umocňují citace titulků i kratších úryvků z protektorátního tisku, jimiž je každá kapitola zakončena; při jejich četbě si čtenář znovu uvědomí, jak silnou zbraní byla a je propaganda, zejména v situaci, kdy chybí možnost porovnat informace z více zdrojů.

Některým dnům je věnována pouze jedna strana textu, jiným i osm nebo devět, obvykle se však autor drží v rozmezí zhruba dvou až čtyř stran textu. U některých déle trvajících událostí (například jaltská konference) se Richter od striktně denního popisu odchyluje a shrne jejich průběh v rámci jedné kapitoly. Kromě obecně známých skutečností a posunů front přináší i řadu málo známých informací, z nichž lze uvést alespoň pokus o nasazení německé varianty japonských pilotů kamikaze, vyhlášení války Německu Ekvádorem, odpálení poslední rakety V-2 na Británii či poslední útok německé ponorky na spojenecké lodě. Textu nelze upřít čtivost, jazyk je snadno srozumitelný i pro čtenáře bez hlubších znalostí historie. Líčení válečných událostí zejména v závěru knihy čtenáře místy pohltí a nedovolí mu knihu odložit; určitou roli zde nejspíše hraje i ono známé „ještě jednu kapitolu“, respektive v tomto případě „ještě jeden den“.

Blatenské jezero vs. Balaton

Poněkud problematické je, že Karel Richter některé události (bombardování Prahy či smrt vyslance Chvalkovského) zařadil nikoli do dne, kdy se odehrály, nýbrž do dne, kdy o nich referoval protektorátní tisk. V případě kontinuálního čtení to sice nijak neruší, ale v okamžiku, kdy si čtenář bude chtít dohledat k dané události bližší informace (například pro účely školního referátu), může se jednat o značnou komplikaci, umocněnou ještě skutečností, že kniha postrádá rejstřík. Pro některé čtenáře může být obtížné zorientovat se v místních názvech, jež se zde vyskytují v české, německé i polské verzi, přičemž někdy je název uveden ve všech třech variantách, někdy jen v jedné, a někdy ve dvou. Někdy jsou pro tutéž oblast použity dva různé názvy dokonce i v češtině (Blatenské jezero vs. Balaton). Redaktorům knihy též unikla značná nekonsekventnost v používání řadových číslovek, vyjadřovaných střídavě číslicemi a slovně, i ve skloňování názvů slovenských měst, a bohužel i několik zcela očividných chyb (slovenské Komárno bylo dle textu knihy osvobozeno hned dvakrát a záměna východoněmeckého městečka Strasburg s jeho známějším francouzským jmenovcem vedla k tvrzení, že Štrasburk byl osvobozen jednotkami Rudé armády). Je jistě škoda, že do obrazové přílohy nebyla zařazena žádná mapa, která by umožnila si posun front lépe představit.

Čtenářům, pro něž je druhá světová válka hlavní oblastí zájmu, kniha patrně nic nového nepřinese – text nestaví na archivním výzkumu s možností využití dosud neprozkoumaných pramenů a vzhledem k rozdělení knihy na kapitoly den po dni nespojuje popisované události do hlubších, dosud neakcentovaných souvislostí. Striktně kalendářní členění knihy jim přesto může alespoň poskytnout nový úhel pohledu na závěr válečného konfliktu a nový způsob, jak o těchto událostech uvažovat. Těm, kteří pociťují ve svých znalostech určité mezery, pak rozhodně může být dobrou pomůckou.