Osmému románu anglo-nigerijské spisovatelky Bernardine Evaristové se na mezinárodní knižní scéně dostalo v roce 2019 výrazné pozornosti. Evaristová za své dílo získala prestižní Man Bookerovu cenu – a to jako historicky první spisovatelka černé barvy pleti a zároveň první černý autor britské národnosti. Kontroverzi ovšem vzbudilo, že komise ocenění udělované od roku 1969 rozdělila mezi Dívku, ženu, jiné a Svědectví kanadské literární superstar Margaret Atwoodové. Mnozí kritici poukazovali na umenšení významu oněch „poprvé“, na která se podle nich muselo už tak čekat příliš dlouho. Jiní rozhodnutí naopak kvitovali s poukazem na větší mediální pozornost, již mohla oproti Atwoodové méně známá Evaristová vytěžit. Debata probíhající podél linie kulturní války zaměřené na postkolonialismus Česko, jak už to bývá, minula. Man Bookerovo „razítko“ nicméně podnítilo zájem nakladatelství Host, díky kterému se nyní můžeme těšit ze seznámení s autorkou, jejíž tvorba rozhodně stojí za pozornost.

Román Dívka, žena, jiné se rozkročuje napříč několika generacemi Britek černé barvy pleti. Mapuje vývoj rasismu a předsudků, se kterými se potýkaly v různých dekádách a v různých životních etapách. Evaristová poutavě popisuje situaci britských černošek v polovině 40. let, jejichž jedinou šancí, jak si nalézt partnera, bylo cestovat přes půl země na taneční zábavu organizovanou pro demobilizující se americké černošské pluky. Na pozadí 60. let tematizuje zkušenost karibských imigrantů zápasících s xenofobií většinové společnosti, která nepřátelstvím vůči nově příchozím reagovala na vlastní socioekonomickou frustraci. Winsome, jedna z protagonistek románu, tak na svých dveřích v přímořském Plymouthu najde nápis „Táhněte domů“. Produktivní život stráví vestoje na otevřené plošině patrového autobusu s těžkou pokladnou na lístky pověšenou kolem krku. Poznámky o „černé hubě“ a „zasrané cizince“ si musí vyslechnout mnohokrát denně.

S blížícím se koncem 20. století se projevy rasismu v Británii stávají méně otevřenými. Mění se i strategie boje s diskriminací. Některé britské černošky, jako ústřední postava románu, dramatička Amma Bonsuová, přirozeně volí aktivismus. Jiné, jako Carole, dcera nigerijských imigrantů a absolventka Oxfordu v jedné osobě, volí cestu maximální asimilace. Obě strategie narážejí na mezigenerační nepochopení. Padesátnice Amma je zvyklá hrdě se hlásit ke své homosexualitě a bojovat za práva žen všech barev pleti, a tak nechápe zájem nejmladší generace o nebinaritu a transsexualitu. Prohlášení Amminy devatenáctileté dcery Yazz o tom, že „feminismus je stádní“, stárnoucí umělkyni šokuje stejně jako Carolyinu matku Bummi dceřin britský partner, pobritštělý přízvuk a narovnané vlasy.

Jak naznačuje samotný titul knihy, kapitoly z životů dvanácti britských černošek se točí nejen kolem tématu rasy, ale také genderu a sexuality. Přítomen je i silný třídní motiv – vysokoškolsky vzdělaní imigranti jsou nuceni pracovat jako uklízečky a taxikáři a ani vyhlídky mileniálů, kteří se narodili v Británii, nejsou růžové. „Jsme v háji – obrovské dluhy šílená konkurence na trhu práce a nehorázně vysoké nájmy“ (sic), hodnotí vyhlídky do budoucna Yazz. Znevýhodnění tak pro většinu hrdinek nemá pouze jednoho jmenovatele. Ženy se navzájem znají. Převážně jde o matky a dcery, přítelkyně, učitelky a studentky (a jejich otce, partnery, milence a milenky). Část z nich se navíc chystá na premiéru Amminy divadelní hry Poslední Amazonka z Dahomey, kterou Evaristová extrémně široký vypravěčský kruh uzavírá.

Strukturování románu na části věnující se každé hrdince zvlášť přirozeně vede k dojmu fragmentárnosti. Alespoň částečné celistvosti se Bernardine Evaristová snaží dosáhnout provazováním příběhů, které je však s nabalováním stále nových postav v poslední třetině knihy čím dál formálnější. S mnoha skvěle vykreslenými hrdinkami z počátku románu se tak čtenář kvůli naddimenzované struktuře už bohužel nepotká. Bylo by však chybné se domnívat, že pro a proti zvolené struktury románu nevzala autorka předem v potaz. Eklekticismus má také své výhody. Zachytit v jednom díle zkušenost britských černošek by se jinak dalo pouze na půdorysu klasické ságy, zaměřující se na jednu, potažmo dvě rozvětvené rodiny. Alternativa Evaristové je ve svém přístupu modernější a lépe konvenuje také její originální stylistice, jež balancuje na hraně prózy a poezie. Absence interpunkce, velkých písmen na začátcích vět a graficky odlišených přímých řečí text maximálně přibližuje mluvenému slovu a zdůrazňuje různorodost přemýšlení jednotlivých protagonistek.

V obecně hutnější první třetině románu dává originální stylistika vyniknout také konverzačním přestřelkám, ve kterých Evaristová exceluje. Úvodní profily Ammy a její dcery Yazz v tomto ohledu patří mezi nejzdařilejší části románu. Autorka je spolu s postavami jejich nejbližších přítelkyň používá pro zachycení současné debaty o měřítcích neprivilegovanosti a ke kritice zastánců teorie zvnitřnělého rasismu. Yazz své bílé kamarádce Courtney, pocházející z dělnické třídy, vemlouvavě říká, „já jsem černá, Courts, takže jsem utlačovanější než kdokoliv, kdo není černej“, s čímž Courtney s ohledem na profese Yazziných rodičů (profesor a slavná divadelní režisérka) zásadně nesouhlasí. Odkazuje na feministickou autorku Roxane Gayovou, která píše, že „privilegium je relativní a kontextuální (…), má snad Obama menší privilegia než venkovský buran, který vyrůstá v maringotce s matkou feťačkou a otcem kriminálníkem?“ Amma se o několik stránek dál ostře ohrazuje proti konceptu zvnitřnělého rasismu, který se okruhu jejích kamarádek snaží vnutit nová známost její nejlepší přítelkyně Dominique. Nzinze – v očích Dominique „Alence, Audrey, Angele a Arethě v jedné osobě“ – se podle Ammy dostává pozornosti jen proto, že vypadá jako „královská voodoo diva z močálu“. Absurdní úvahy o nutnosti překračovat černou rohožku, nenosit černé ponožky a kalhotky a rozhodně nikdy nepoužívat černé pytle na odpadky, což mělo podle Nzingy vést k vysvobození z mentálního otroctví zvnitřnělého rasismu, Amma pohotově odvrhuje. Obě exkurze do debat, které v současnosti polarizují feministické a postkoloniální hnutí, působí díky autorčinu humoru a nadhledu nenásilně. Škoda jen, že jich v knize není víc.

Velké finále Dívky, ženy, jiné působí v porovnání s potenciálem jednotlivých příběhů skromně. Letmá setkání na premiéře Amminy hry děj zásadním způsobem neukotvují. Hodnotná je naopak symbolika události. Poprvé v Ammině kariéře je její divadelní počin uveden v Národním divadle, čímž hlavní hrdinka pomyslně překračuje říčku Styx a je zbavena nálepky nedoceněné alternativní černé homosexuální umělkyně. Problém latentního rasismu a homofobie britské společnosti však úspěchem jedné hry samozřejmě nemizí. Román Bernardine Evaristové přesto nevyznívá útrpně či pesimisticky. Mezi hlavní důvody, proč jej jednoznačně doporučit, patří přesvědčivost oné oslavy statečnosti a vytrvalosti, se kterou generace Britek černé barvy pleti bojují s diskriminací.