Osmatřicetiletá Jevgenija Někrasovová se už před pár lety zapsala do povědomí ruských čtenářů knihou Kalječina-Malječina (2018), vyprávěním o šikanovaném děvčeti, jež se spřátelí s domácí „kikimorou“, folklorní postavou podobnou skřítkovi. Autorčině prvotině se dostalo nominace na ruskou Velkou knihu, cenu fondu Michaila Prochorova NOS (Novaja Slovesnosť) a také Národní bestseller. I ve svém druhém románu Kůže Někrasovová sleduje ženské hrdinky s nepříznivě rozehranými kartami a vyprávění tentokrát rozšiřuje mimo hranice států i těl.

Na americkém Jihu se narodí otrokyně Hope, kterou se matka neúspěšně pokusí ochránit před svým vlastním osudem. Na Rusi se v nevolnické rodině zase narodí Domna; její majitel ji ale prohraje v kartách a pošle do služby k jinému pánovi. Po složitých a bolestných peripetiích se ženy kdesi v Rusku setkají a vymění si kůže – nikoliv obrazně, ale doslova. V kůži té druhé pak obě podniknou cestu za osvobozením, nezávislostí a v neposlední řadě pomstou. Tak by se dala shrnout hlavní zápletka rozvětveného románu Kůže, který od recenzentů získal populární nálepku „magického realismu“. 

Ta k próze přiléhá, ale nevystihuje ji plně – Kůže je totiž výrazně eklektická, vypůjčuje si mnohé prvky z různých žánrů a tradic a dialog vede i se současnými texty vypořádávajícími se s otázkou identity či autofikce. Vyprávění se nese v realisticky strohém duchu bez stylistických kudrlinek, ale prostupují jím rovněž magické a folklorní prvky: Domně při nevolnické práci pomáhá „dlouhoruká“ (v ruském vesnickém folkloru obdoba bohyně práce), která je schopná skrýt svou duši do hadrové panenky, dále na románové Rusi žijí kromě nevolníků také mluvící medvědi, mající ve společnosti stejné postavení jako otroci... Příběhem Hope zase prostupují vlivy americké černošské literatury a celý román je ostatně zarámován jako vyprávění lebky, povalující se v písku amerického Jihu – tedy rámcem, jenž je tradiční pro černošská folklorní vyprávění. 

Zároveň je román laděn na silně angažovanou notu – sama Někrasovová k tomu dodává, že pokud je její realismus „magický“, pak musí být označen také za „sociální“. Její hrdinky vystupují z hranic vlastního těla, aby podstoupily iniciační a emancipační cestu, nezadávající si se současnými „revenge“ narativy: Hopino tělo je po několik let „součástí“ těla matky, která ji nosí přivázanou na sobě, protože ví, že jakmile se dcera postaví na vlastní nohy, bude také muset otročit. Domnino tělo, zcela bez duše, zase nepatří jí samé, ale pánovi. Obě hrdinky musí doslova přežít vlastní smrt, aby mohly povstat jako svobodné, vědomé bytosti a potrestat zažitá příkoří. A o vlastním těle nakonec v úvodních slovech promlouvá i autorka: „Moje kůže je ruská. Středoruská. Je bílá, bledá a z nedostatku vitaminu D má namodralý odstín. (…) Často mě svědí a já se v ní svíjím a zmítám. Vnímám ji jako zvláštní živý pytel, ve kterém vězím a přebývám jako mládě, jež se nedokáže osamostatnit.“ 

Někrasovová se v Kůži zabývá tím, nakolik prostupnou je zkušenost útlaku a nesvobody, nakolik se může podařit usouvztažnit nelidské principy západního otrokářství a ruského nevolnictví i současné předsudky státní moci vůči jinakosti, stejně jako nevraživost Západu vůči „obyčejným“ Rusům: „Moje kůže a já jsme dohromady Jevgenija Igorevna Někrasovová (…). Být Ruska a žít v Rusku je podle představ celého světa strašný nezdar a smůla, žít v Moskvě je podle představ celého Ruska privilegium a štěstí. Jsem Ruska ze tří čtvrtin, z jedné jsem Mordvinka (z jedné osminy jsem Erzja, z druhé Mokša) a píšu text o černošské otrokyni, která se narodila černošské otrokyni. A tentýž text píšu o ruské bílé nevolnici, která se narodila v rodině ruských nevolníků. Všichni moji předkové mají bílou ruskou a mordvinskou kůži, nevolnickou kůži. Píšu tento text také o sobě. Mám právo psát fikci o sobě a o nevolnících, ale o otrocích s černou kůží psát nemůžu, protože mám bílou kůži. Avšak možná se o to mám právo pokusit – protože zkušenost zotročených předků je podobná, protože podobné jsou i dnešní předsudky…“

Hranice těl tedy Jevgenija Někrasovová překonává, aby ohledala možnost nové, vlastní identity, jakož i nového jazyka, který by vytvořil dojem bezčasí a univerzálnosti ženského utrpení. Truchlivé osudy jejích hrdinek – podobné osudům postav z próz Toni Morrisonové – jsou proto v textu Někrasovové brutálním kontrastem neseny neobvykle odlidštěným, technokratickým jazykem: výrazné je zejména to, že kromě několika protagonistů jsou všechny postavy důsledně označovány genericky, nemají jména: „Majitel Domny“, „Šlechtična“, „Nejvyšší pán“ (car) atd., či že obyvatelé fikčního světa jsou důsledně řazeni do sociálních hierarchií. Vzniká tak dojem neprostupného totalitního aparátu, bránícího individuu v každém pokusu tvořit sebe sama. Ten úspěšně svým přesným a promyšleným překladem zachovala Alena Machoninová, která se opět zhostila prózy vybočující z ustálené představy českého čtenáře o ruské literatuře – i proto se lze domnívat, že si u nás kniha najde silné zastánce i odpůrce.

Nakladatelství Popcorn Books, ve kterém Kůže vyšla, se v Rusku během několika let etablovalo jako značka pro mladé dospělé, jejíž knihy se – vlastními slovy nakladatele – „zabývají nepohodlnými tématy: otázkami identity, rasismu a sexismu, postojem k vlastnímu tělu“ apod. Ve světle ediční politiky proto není překvapivé, že v roce 2023 se Popcorn Books stalo prvním ruským nakladatelstvím, proti kterému bylo zahájeno soudní řízení kvůli nově přijatému zákonu o zákazu LGBT propagandy. Muselo se veřejně „zříci“ svého tématu, několik jeho titulů se dostalo na „blacklist“ a v srpnu 2023 přešlo pod vydavatelskou skupinu Eksmo. Dnes jsou jeho webové stránky označeny povinným údajem „18+“, jeho knihy stažené z oběhu a nové rukopisy nepřijímá.