Barbora Hrínová (*1984) ve svém knižním debutu Jednorožci, za nějž byla v loňském roce oceněna nejprestižnější slovenskou literární cenou Anasoft litera, opakovaně tematizuje jinakost. Mnozí hrdinové a hrdinky – které v knize převládají – jejích osmi povídek jsou queer a autorka nasvěcuje i odvrácenou stranu života těchto lidí, například nemožnost mít vlastní děti. „Vždyť Klára je jako moje dítě. Máma dobře ví, že žádný jiný mít nebudu,“ posteskne si Romana z úvodní povídky Saturnův návrat, když mluví o tom, že se matka nijak nezajímá o její kobylu.

Barbora Hrínová své postavy nijak nešetří. V povídce Chemie například zachycuje muže, který touží po blízkosti žen. Na seznamkách je neustále odmítán (seznamky a vůbec rychlé, nahodilé vztahy jsou často se opakujícím motivem knihy), a když už najde dívku, která je ochotna jet s ním do Budapešti, na hotelovém pokoji se k němu nemá kvůli vlastní tělesné nedokonalosti. 

Být trendy

To postavy Jakuba a Marka z povídky Těsně vedle řeší jiné potíže týkající se sexuální orientace. Jakubova matka si pozve Marka domů, aby jí pomohl s opravou notebooku, a poté jej ubytuje v bytě, o nějž se stará. Jakub se jí ale přesto bojí přiznat, že v tom bytě svého milence Marka navštěvuje. Jeho matka je navíc vystavena krizi manželství s Jakubovým otcem. To dokládá, že Barbora Hrínová nečrtá postavy jedním tahem a především nestaví povídky na jedné tezi, jednom nápadu, jednom tématu. Přesto je svižná, pouze šestistránková povídka Těsně vedle poněkud nepropracovaná. Motivace postav a jejich psychologizace je pouze naznačená a pointa nepatří mezi nepřesvědčivější. Je to však výjimka, která dokazuje, že Barboře Hrínové svědčí spíše větší prozaická plocha. 

Dokládá to sedm zbylých povídek. V nich spisovatelka ukazuje, co je její předností – že sice píše o aktuálních a (tedy) čtenářsky atraktivních tématech, ale nezastaví se pouze u nich. Naopak je zasazuje do hlubší struktury interakcí a situací, jež postavy ovlivňují, osobních zklamání a zaškobrtnutí i nezřídka problesknuvšího humoru. Povídky jsou veskrze intimního rázu a zcela banálně řečeno v nich jde především o mezilidské vztahy, nejčastěji ty partnerské, ale rozhodně se na ně jednotlivé texty neomezují. 

Tyto vztahy přitom obvykle míří k pozvolnému zániku, zklamání, deziluzi, vznikají na základě nedůvěry či je tyto charakteristiky alespoň provázejí – ať už se jedná o delší soužití po virtuálním seznámení, či o krátký flirt v gruzínském městě Kutaisi, kam z metropole Tbilisi odjede Slovenka Alice poté, co se přes „seznamku pro expaty“ InterNations seznámí s Asiatem, který si nechává říkat Frank Justin. Ani soužití dívky a štěněte není v Jednorožcích idylické – přítomnost zvířete před mladou ženou sice zvedne mnohé společenské bariéry, ale i tak se protagonistce povídky Sladká toto soužití postupně vymyká z rukou. Při překonávání vztahových a jiných peripetií postavy neustále narážejí na překážky, které jim vystavělo okolí, i na ty, které si vystavěly samy.

Čoe?

Sbírka působí nadmíru soudržně a vystupuje z ní pouze závěrečná povídka, nazvaná Klepy. V jejím středu stojí důchodkyně, která tráví čas na vesnici a stýká se s téměř devadesátiletou ženou. Menším zádrhelem pro české čtenáře bude nejspíš fakt, že ona takřka devadesátiletá paní mluví východniarským dialektem. Věty v něm jsou přeloženy v závěrečném slovníčku výchoniarských výrazů, jejž budou muset tuzemští recipienti knihy asi hojně využívat. 

Jinak je však jazyk knihy i český překlad Ireny Steinerové suverénní, splavný. Tak jako většina textů z povídkového souboru Jednorožci. Nakladatelství Host svěřilo grafickou úpravu knihy Martinu T. Pecinovi, což je možná trochu překvapivý tah, když jeden z nejžádanějších grafiků – nyní navíc ještě proslaven svou účastí v pořadu MasterChef – vypraví do světa slovenskou prózu, jež je na českém trhu dlouhodobě spíše přehlížena. Třeba to s Jednorožci bude jinak, námětová atraktivita povídek z této sbírky by tomu odpovídala. A čtenářské zklamání ze setkání s Barborou Hrínovou nehrozí.