Osudy méně známých pachatelů nacistických zločinů lákají nejen širokou čtenářskou obec, u které je zájem o tematiku druhé světové války určitou konstantou již po několik dekád, ale také potomky pachatelů samotných i jejich obětí. Oběma posledně jmenovaným skupinám je společný zájem jednak o pochopení motivů, které příslušníky SS a další služebníky nacistického režimu vedly k jejich činům, jednak o získání pravdivých informací, které by konkrétní jedince definitivně usvědčily, nebo naopak zbavily obvinění (zde se očekávání obou skupin z pochopitelných důvodů liší). Někdy se potomci pachatelů sami chopí pera (Niklas Frank, Martin Pollack, Bettina Meyer), jindy spolupracují s novináři, zvyklými dohledávat informace i dávat zjištěným poznatkům literární podobu. Do druhé kategorie patří obsáhlá publikace Krysí stezka britského právníka a spisovatele Philippe Sandse, který při jejím vzniku úzce spolupracoval s Horstem Wächterem, synem Otta von Wächtera, guvernéra nejprve v Krakově a posléze ve Lvově. Českým čtenářům tento poutavý příběh, kde nechybí oddaná láska, fanatismus ani prvky detektivky, přináší v rámci Velkého knižního čtvrtku nakladatelství Prostor v překladu Martina Pokorného.

Philippe Sands (nar. 1960) je ve své rodné Velké Británii znám jako předseda tamního PEN klubu a také jako autor odborných právnických publikací. Rovněž v některých svých populárně naučných textech se přidržel tematiky mezinárodního práva, kromě toho se zabýval blíže také holocaustem, k čemuž jej mimo jiné přivedl osud jeho vlastního dědečka, rodáka ze Lvova. A právě při mapování dědečkových osudů se Sands dostal – prostřednictvím výše zmíněného Niklase Franka – do kontaktu s Horstem Wächterem. Ten pochopitelně doufal, že Sands napomůže rehabilitaci obrazu jeho otce, důkazy nashromážděné při přípravě této autorovy zatím poslední knihy ovšem hovoří jasnou řečí, byť Horst Wächter se tvrdošíjně drží představy, kterou o otci měl po celý svůj život.

Sandsovu knihu lze rozdělit na dvě části. V první se autor zabývá životem Otta von Wächtera, od dětství přes studia práv, kdy se z mladíka, který byl po otci českého původu, stal zuřivý antisemita, založení rodiny, účast na pokusu o puč v roce 1934, kariéru ve službách nacistické strany, útěk před Spojenci až po smrt v římském špitále. Chronologický ráz textu je prokládán momenty z přípravy knihy, shromažďování podkladů, rozhovory s Horstem Wächterem i dalšími pamětníky či jejich potomky, jak je tomu u knih tohoto druhu obvyklé. Vztah mezi Sandsem a Wächterem prochází v souvislosti s autorovými odhaleními určitými změnami, Wächter těžce nese, že Sands buduje jiný obraz titulní postavy, než on sám chce vidět, kromě toho bojuje s ostatními příbuznými, kteří mu snahu objasnit otcovy skutky veřejně zazlívají. Zpočátku zjevně také nemá k Sandsovi plnou důvěru, řadu klíčových materiálů mu zpřístupňuje až po delší době vzájemné spolupráce. Důkazy nashromážděné Sandsem však neponechávají příliš mnoho prostoru pro pochybnosti o provinění Horstova otce. Horstovy námitky a snahu vidět otce v lepším světle ovšem Sands někdy přechází bez bližší protiargumentace – pokud např. Horst Wächter na jednom místě tvrdí, že jeho otec je dodnes ve Lvově vnímán pozitivně, Sands to jen zmíní a teprve při četbě dalších kapitol čtenář zjištuje, že vzhledem ke skutečnosti, že Otto von Wächter byl fanatický antikomunista a kromě toho iniciátor vzniku dobrovolnické ukrajinské divize SS Galizien, na tom může něco být.

Otto von Wächter zemřel po krátké nemoci v létě 1949 v Římě. Obraz jeho posledních dnů v jednom z tamních špitálů popisuje autor v úvodní kapitole působivým způsobem, který by našel uplatnění v jakémkoli špionážním dramatu. Nejeden čtenář by jistě očekával, že úmrtím osoby, která je v centru autorova zájmu, bude kniha zakončena, Sands však plynule přechází do druhé části knihy. V ní se zaměřil na otázku, zda Otto von Wächter zemřel přirozenou smrtí – a pokud ne, kdo měl zájem se ho zbavit? (Je asi poněkud zbytečné si klást otázku, kdo se mu mohl chtít pomstít, ale vše nasvědčuje tomu, že ani sovětské, ani polské tajné služby, ani skupinky Židů pátrajících po svých trýznitelích na vlastní pěst o jeho pobytu v Římě nevěděly). Souběžně s touto detektivní linií se Sands snaží přiblížit obraz tehdejšího Říma, v němž se křížily zájmy bývalých nacistů a fašistů, západních tajných služeb i vysokých církevních kruhů. Právě v těchto pasážích je nutné hledat původ názvu knihy, neboť jako krysí stezka se označovala síť tajných kontaktů, umožňujících hledaným válečným zločincům uprchnout mimo Evropu, nejčastěji do jižní Ameriky. Poněkud paradoxně tak název knihy odkazuje na něco, s čím Otto von Wächter přišel do styku jen okrajově (třebaže se k odchodu z Evropy nejspíše chystal, nakonec jej předešla smrt). Na složité kombinaci tehdejších geopolitických vztahů a jednotlivců skrývajících se před spravedlností autor nechává čtenáře uvažovat nad otázkou, nakolik je etické využít proti novému nepříteli služeb nepřítele bývalého výměnou za jeho beztrestnost. Autorovi se sice nepodařilo dohledat jednoznačné důkazy, zda kvůli počínající studené válce měli západní zpravodajci zájem konkrétně o Ottu von Wächtera, mnohé nicméně naznačuje, že přinejmenším nespěchali s jeho zadržením a předáním spravedlnosti. Kromě toho je možné jen spekulovat, jak by na případnou nabídku spolupráce reagoval on sám.

České čtenáře jistě zaujme několik okamžiků, kdy se Ottův život protkl s českými dějinami, byť se nejednalo o nijak významné záležitosti. Mnozí nicméně pozdvihnou nesouhlasně obočí nad výrazem „soudruh“, kterým se překladatel rozhodl přeložit anglické „comrade“. Představa, jak se bývalí esesáci podílející se na popravách komunistických odbojářů vzájemně oslovují „soudruhu“, je skutečně poněkud nepatřičná. Pokud se však přes toto škobrtnutí přeneseme, můžeme i díky práci překladatele sledovat jeden z mnoha dramatických příběhů utvářejících 20. století a zároveň si znovu uvědomit, jaké neblahé dědictví zanechalo jednání těchto lidí nejen v obecném měřítku, ale i zcela konkrétně jejich vlastním rodinám.