Snad každému někdy vytanula na mysli touha opustit moderní civilizaci s většinou jejích vymožeností a začít nový život jinde, v užším sepětí s přírodou; události letošního roku ještě dodaly představě dobrovolné a přirozeně působící izolace daleko od městského způsobu života na lákavosti. Na knižním trhu lze bez větší námahy nalézt dostatečnou nabídku titulů na toto téma, od návodů a motivačních příruček přes autobiografické knihy a romány o lidech, kteří tento krok dobrovolně či pod vlivem okolností učinili (koneckonců určitým způsobem do této kategorie spadá i příběh Robinsona Crusoea) až po reportáže o těchto novodobých poustevnících a rozhovory s nimi (zde nelze neuvést oceněné knihy Aleše Palána).

Česká kotlina nepředstavuje v tomto ohledu oproti zbytku euroatlantické civilizace žádnou výraznou výjimku, snahy o „návrat ke kořenům“ můžeme vysledovat v řadě zemí od Itálie po Skandinávii. A právě z evropského severu, konkrétně ze Švédska, pochází jeden z nejnovějších literárních příspěvků na toto téma, román Ovčí deník od Axela Lindéna (*1972). Autor žije s rodinou na odlehlém statku v kraji Östergötland na jihovýchodě země a jinak se o něm moc neví, kromě toho, že po debutu vydal ještě román Tillstånd, v němž popisuje svůj boj s dřevařským koncernem o ekologicky šetrný přístup k lesu a navíc se snaží získat povolení k pobytu pro dítě přistěhovaleckého původu, o které se jeho rodina stará (dvojsmyslný název románu odkazuje jak na stav lesa, tak na povolení k pobytu).

Ovčí deník čtenáře vrhne přímo doprostřed dění – bez předchozího varování se ocitáme po boku vypravěče a snažíme se spolu s ním uhlídat, aby se mu nezaběhla žádná z ovcí. Nevíme, kde se nacházíme ani proč, jak to na místním statku funguje, kdo je vlastně vypravěč ani jaký je vztah mezi ním a ostatními postavami. Obrázek si skládáme jen velmi pozvolna a z náznaků, vypravěč se například nikde výslovně nepřizná k tomu, že kdysi býval univerzitním profesorem literatury, jak se píše v anotaci knihy. Stejně dobře by se mohlo jednat o účetního toužícího se vymanit ze zajetí tabulek a číslic, vyhořelého vysoce postaveného manažera nebo oblíbenou postavu severských detektivek, bývalého policistu snažícího se zapomenout na chybu, kvůli které z řad policie odešel či „byl odejit“.

Skrze vypravěčovy záznamy se před námi otevírá svět, o kterém má většina z nás jen mlhavé tušení – málokterý čtenář nejspíše kdy přišel do styku s ovcemi, v našich zeměpisných šířkách chovanými výrazně méně než na chladném severu. Stříhání vlny, čištění paznehtů, opravy rozpadající se ohrady a nahánění zatoulaných kusů střídají chvíle, kdy stačí ovce jen pozorovat a dohlížet na jejich pastvu. Právě tyto chvíle nabízejí dostatek času k úvahám o podobnosti mezi ovčí a lidskou mentalitou nebo o stavu současného světa jako takového. Vypravěčovy myšlenky se zatoulají jednou k intenzivnímu zemědělství, podruhé k vegetariánství a jindy zase třeba k tomu, zda je rozumné dopustit ohledně dovozu spotřebního zboží závislost na jediné zemi, na Číně. Místy uvažuje i nad tím, zda má vůbec nějaký smysl vést si deníkové záznamy. Ač je vypravěčův a do značné míry i Lindénův postoj u řady témat možné předem odhadnout, nedává žádné definitivní odpovědi. Sám se koneckonců opakovaně přesvědčuje, že se má ještě mnoho co učit, především od opravdových sedláků, k nimž se ještě dlouho nebude moci počítat, třebaže už si prošel obdobím začátečnických chyb.

Život v přírodě a mezi zvířaty může navenek působit idylickým dojmem, pod povrchem se ale skrývá nejen fyzická námaha („Čistý čas: hodina a půl. Mám ale pocit, že to zabralo celý den“), ale i psychická zátěž, spojená v první řadě s porážkou chovaných zvířat („Porážku nejde popsat. Možná proto, že je to hnusné, možná proto, že hranice mezi životem a smrtí je nepostižitelná“). Překvapivě se ale vypravěče nijak zvlášť nedotkne, když zjistí, že jedno z jehňat padlo za oběť blíže neurčenému dravci; v tomto ohledu už zjevně opustil své staré já spjaté s moderní, někdy až přehnaně útlocitnou civilizací.

Kromě toho je práce chovatele ovcí i značně samotářská a přítomnost dalších lidí na statku, včetně vypravěčovy rodiny, tak spíše jen tušíme na pozadí. Nejvíce o nich vypravěč prozradí v okamžiku, kdy si stěžuje na občasný pocit, že veškerá fyzická námaha zůstává jenom na něm. Jak už tomu u rovnostářských komunit složených z nadšených amatérů bývá, postupně přicházejí stále noví členové a zajeté pořádky a nepsaná pravidla se jim uzpůsobují, až se nakonec statek stává v podstatě klasickým producentem ovčích specialit, orientovaným na zisk. To vypravěč těžce nese, mimo jiné proto, že ztrácí svůj blízký vztah se stádem, nemá ale možnost proti tomu nic podniknout.

Motiv ovcí a jejich srovnávání s lidskou společností by mohl vést k interpretacím zaměřeným na problém ztráty individuality a svobody rozhodování, takto prvoplánově ale autor nepostupuje (ve švédském prostředí se koneckonců tato konotace ani nevyskytuje). Ovčí mentalita sice podle něj funguje na nadindividuální nebo chcete-li stádní úrovni, avšak spíše ve smyslu kolektivní mysli přidělující každému členovi stáda určité povinnosti, podobá se tedy do určité míry fungování včelích či mravenčích společenstev. A ani se vztahem chovatel – chovný dobytek to není tak jednoduché, chvílemi se spíše zdá, že ovce nepatří vypravěči, ale on jim, byť jemu samozřejmě předem naplánovaná smrt rukou odborného řezníka nehrozí.

Vzhledem k nevelkému rozsahu a krátkým kapitolám, vystavěným formou deníkových zápisků a obsahujícím často jen jednu či dvě věty, v extrémním případě dokonce jediné slovo, není problém knihu přečíst během pouhého dne. K nalezení odpovědí na otázky v knize nadnesené bude čtenář potřebovat mnohem více času, možná i celý zbytek života, pravda nicméně je, že pach ovčího trusu a obrázky poklidně se pasoucích ovcí se vtisknou do paměti hluboko. Pokud nic jiného, už jen takovéto vybočení z každodenního shonu může být dostatečnou motivací po knize sáhnout.