Představovat čtenářům manželskou dvojici Alexandru a Alexandra Ahndorilovy asi netřeba. Švédští bestselleristé píšící pod společným pseudonymem Lars Kepler jsou českému čtenáři thrillerů a krimi románů dobře známí, Zrcadlový muž je totiž jejich už devátou knihou v češtině a osmou ze série spojené s vyšetřovatelem jménem Joona Linna.

Román si drží vše, na co jsou čtenáři série zvyklí. Tím pozitivním je vysoká míra čtivosti – stránky rychle uplývají, zápletka je zábavná, dobře vystavěná a není času na oddech, čemuž nahrávají i krátké kapitoly a množství dějových zvratů. Číst Zrcadlového muže znamená užívat si rychlý svist stránek a poutavý děj, zároveň však jde do jisté míry o rutinní psaní a konzumní čtení. Jinými slovy zábavné čtivo, po němž toho ve čtenáři příliš nezůstane, avšak fanoušek žánru bude spokojen. Problém (ovšem nejen v severských detektivkách častý a snad už patřící k charakteristikám žánru) spočívá v uvěřitelnosti. Různými nečekanými propojeními a náhodami vedoucími postavy přesně tou cestou, kterou by čtenář čekal a kterou autor potřebuje, se to v románu jen hemží.

To by ještě samo o sobě nemuselo zásadně vadit. Autoři bohužel podstatně selhávají v pokusu o jakési hlubší poselství, o které se přiznaně pokoušejí (k této snaze se hlásí v krátkém doslovu na konci knihy). Hlavním tématem je totiž násilí páchané na ženách. Románů reflektujících právě tento společenský problém vzniklo zejména v posledních letech dost a dost a obávám se, že mnohým autorům spíš než o reflexi vážného tématu jde o pohodlnou jízdu na módní vlně. Začalo to nejpozději Stiegem Larssonem (jemuž originalitu a hloubku upřít nelze) a opakuje se u mnoha autorů, kteří vhled do problému neprohlubují, naopak zplošťují, opisují jeden od druhého a vše působí, jako by to bylo napsáno tak nějak pro efekt. A Keplerové v tomto případě nejsou žádnou výjimkou.

Totéž platí i pro některé jiné motivy, které v (nejen) severské krimi již takřka zlidověly. Jedním z takových evergreenů je třeba zabiják ovlivněný traumatem z dětství, který je zároveň fanatickým křesťanským věřícím s pokřiveným pohledem na svět a na ženy zejména. Dočkáme se ho i zde a nádavkem též jeho fanatické matky, která mu pomáhá a nemá s dívkami žádný soucit, ba naopak. To je samo o sobě také už nějakou dobu klišé.

Příběh se točí kolem fanatika unášejícího, týrajícího a vraždícího ženy – a to často způsobem, nad kterým by chápavě pokyvoval hlavou i markýz de Sade nostalgicky vzpomínající na svůj román 120 dnů Sodomy. Tím ovšem mluvíme výhradně o brutalitě, nikoli o míře perverznosti a nechutností. Rozrůstající se skupina unášených žen je držena odříznutá od světa, na jakési farmě kolem dokola obložené pastmi bránícími jim v útěku, přestože odtud vede silnice, očividně bez pastí a nástrah, což si z nějakého důvodu jedna z unesených uvědomí až před závěrem knihy. Dívky a mladé ženy jsou zde týrány, mrzačeny, znásilňovány a zabíjeny, některé jsou v tomto zajetí drženy několik let. Těžko uvěřit, že pokusy o útěk jsou téměř výhradně individuální, končí neúspěchem a všechny dívky jsou tak zlomené a ubohé, že si raději nechají usekávat nohy za neposlušnost nebo se nechají ukřižovat za to, že měly žízeň. Případně rozsekat na kousky za to, že dostaly menstruaci ve chvíli, kdy přijel na návštěvu jejich „pán“ a chtěl je znásilnit… Těžko uvěřit, že velké množství žen uhlídá jedna kulhavá důchodkyně (zmíněný „pán“ přijíždí jen výjimečně) a ženy si nechávají vše líbit, přestože by stařenu snadno přemohly, a to i v případě, že by byla ozbrojena lépe než holí se špičkou napuštěnou jakýmsi jedem. A přitom by možná stačilo s motivem strachu a násilí, jímž autoři jinak nešetří, lépe pracovat; bohužel právě tady ho nevyužili ani trochu smysluplně. Celá farma připomíná koncentrační tábor, avšak místo ozbrojených nacistů ho pod kontrolou udrží jedna šílená babka.

Keplerové z běžné thrillerové produkce vybočují právě mírou a detailností popsaných násilností, které bohužel často mají vynahrazovat chybějící věrohodnost a originalitu. Přesto jim nelze upřít, že naturalistickými popisy a zejména dobře zpracovaným vhledem do osobního života postav (včetně snad všech vedlejších) bez problému docilují zásadního efektu, jímž je vyvolání emocí ve čtenáři. Mnohem lépe, než se to daří jiným žánrovým autorům. Snad právě proto jsou jejich knihy tak úspěšné a chytlavé.

Zrcadlový muž má rozhodně mnohé mouchy, avšak i přes jisté neduhy si troufám tvrdit, že Lars Kepler neztrácí dech a stále dokáže nabídnout nadprůměrný thriller s propracovanými postavami a svižným dějem. Osmá kniha série tak určitě neurazí žádného z fanoušků Larse Keplera nebo čtenáře alespoň občas hledající slušně napsanou oddechovou literaturu. A o tyto čtenáře tu jde především. I přes všechno, co knize vyčítám, musím přiznat, že si s velkou pravděpodobností nenechám ujít další pokračování.