S Antonínem Liehmem jsem se seznámil v Bruselu někdy v sedmdesátých letech prostřednictvím belgického psychoanalytika Honzy Wégra. Ten ho znal osobně už z Prahy a já tehdy jen zdálky jako někdejší nadšený čtenář a obdivovatel Literárek. Toník, tak jsme mu říkali (nebo Tonda, i přes dvacetiletý věkový rozdíl, ale nikdy jsem se mu neodvážil tykat), sem v té době přijížděl přednášet na INSAS, Institut supérieur des Arts du Spectacle, na pozvání tehdejšího ředitele Raymonda Ravara: o československé a východoevropské kinematografii, zejména o nové vlně, ale nejenom. Díky Liehmovým přátelským kontaktům na INSAS zavítaly i jiné osobnosti, vzpomínám si na cyklus přednášek Jana Kotta o Shakespeareovi nebo na belgickou producentku Bronku Ricquier, se kterou Věra Chytilová natočila Ovoce rajských stromů jíme a Jerzy Skolimowski Start, svůj první film mimo Polsko. Na vlastní oči jsem mohl sledovat, tehdy i pak později, jak se ve svých přednáškách „reformní komunista“ (termín se dnes spíš používá jako diskreditační) Liehm po léta snažil tvrdošíjně vzbuzovat zájem o kulturu za železnou oponou (kdo si ještě dnes vzpomene, co to obnášelo), a později si přečíst, že si „kdysi udělal svůj pojízdný cirkus z filmů české mladé vlny a v komentářích k nim zredukoval filmovou kritiku na novinářskou propagandu“, jak napsal Petr Král. Je to pro mne palčivý problém exilu, měl jsem je rád oba. Shodou okolností si momentálně listuju v Dějinách nenávisti spisovatelů. Od Chateaubrianda k Proustovi, poučná četba.¹ Rivality tvůrců patří odedávna k běžnému kulturnímu provozu, exilovým osobnostem se nevyhýbají.²

Liehm v sobě nosil přání, aby to, čemu říkal „kultivovaná kultura“, nezahynulo pod tlakem „kultury masové“, jejíž nabídka a poptávka fungují úspěšně podle tržních zákonů. Slavná věta pana prezidenta Klause, že kniha je zboží jako každé jiné a že si spisovatelé musí zvyknout, je v případě literatury, jejíž šíření po světě spočívá na překladech (problém exilu a jazyka, v našem případě českého), poněkud zjednodušující. Kultivovaná kultura je vzhledem ke svému publiku, které Liehm odhadoval na 4 % obyvatelstva (zapomněl jsem ho zeptat, jak to vypočetl), z principu ztrátová.

Přesvědčen, že západní Evropě chybí něco jako Literárky šedesátých let, nadělil si Liehm ke svým šedesátinám v roce 1984 Lettre internationale, revui vycházející v několika zemích a jazycích. Na začátku osmdesátých let foukal ve Francii pro střední Evropu příznivý vítr. Lidská práva se těšila vážnosti, v roce 1980 Czesław Miłosz dostal Nobelovu cenu a Gallimard znovu vydal jeho Rodnou Evropu. Solidarność, Jan Pavel II. a generál Jaruzelski sytili mediální prostor. V roce 1984 dostal Nobelovu cenu Jaroslav Seifert a Milan Kundera otiskl Únos Evropy. Rok potom rozvířila hladinu Nesnesitelná lehkost bytí a Martina Navrátilová a Ivan Lendl vyhráli Roland Garros (Tonda hrával tenis aktivně, sledoval všechny turnaje a miloval fotbal a hokej asi stejně jako film).

Nicméně ekonomicky a vojensky rozdělená Evropa počátku osmdesátých let se zdála předurčena k trvání na věčné časy. Jako nezměnitelný status quo. Liehm však mínil, že ono rozdělení neplatí v rovině intelektuální a kulturní. Alespoň to odmítal uznat a stál si tvrdošíjně na svém. Podrobně popsal své krédo a redakční koncepci Lettre (někdy říkal česky Listy) v knížce Minulost v přítomnosti. „Vyvést živé myšlení a tvorbu, jež existovaly v sovětské Evropě, z ghetta emigračních či odborných, monografických publikací a časopisů. Na svěží vzduch konfrontace s myšlením a tvorbou jinde v Evropě i mimo Evropu, na stránkách jednoho časopisu a v každém čísle.“³ To byla laťka nasazená hodně vysoko: obnovit ponětí o „mnohočetné, a přitom jedné Evropě“, a to zejména na Západě. Západní čtenáři „většinou nikdy neotevřeli ani emigrantský, ani sovětské Evropě věnovaný časopis, ale tady byli najednou konfrontováni s čímsi, co si nedovedli představit. S tím, že pod krunýřem totalitarismu existuje intelektuální, umělecký život a že je oslovuje a konfrontuje způsobem, který je nutí přemýšlet. Třeba i o vlastním životě ve svobodě, o jehož nadřazenosti byli hluboce přesvědčeni, stejně jako o trvalé nesvobodě a z ní plynoucí ubohosti a nezajímavosti těch chudáků za oponou.“⁴

Aby časopis dostál ambicím jednoty a zároveň mnohočetnosti, vymyslel Liehm pravidla pro obsah, stejně závazná pro všechny edice v různých jazycích v různých zemích. Sedmdesát procent uveřejného materiálu musely tvořit překlady, tedy texty odjinud, dalších třicet procent mohlo mít původ v zemi vydání, ale pod podmínkou, že díky své povaze a kvalitě mohou být bez jakýchkoliv vysvětlivek a komentářů uveřejněny v ostatních vydáních. Liehm mnohokrát zdůrazňoval důležitost překladatele, jehož úkolem bylo dodat text, který by se četl jako originál. „To všechno se muselo dělat na koleně, zadarmo, s minimem honorářů (pokud vůbec) – jen překlady jsme platili slušně, protože od jejich kvality závisela celá koncepce.“⁵ Zároveň s francouzskou Lettre vyšla varianta italská, španělská následovala v roce 1986. Německá se přidala od roku 1988. Mezi lety 1989 a 1993 se k nim přidaly země ze zaniklé sovětské nebo skoro-sovětské Evropy: srbochorvatská, československá, později chorvatská, maďarská, ruská, rumunská, bulharská a polská. Každé jednotlivé číslo obnášelo asi čtyři sta strojopisných stran. Nevzpomínám si, že by Liehm počítal někdy ve znacích s mezerami. Pro svou grafickou úpravu se Lettre Internationale nedala přehlédnout. Ve velkém formátu tabloid, s obálkou navrženou Jiřím Kolářem. První čísla se vyznačovala složitou grafickou úpravou, ta se později zjednodušila a ukáznila. Snad se jednou najde badatel, který by se pohroužil nejen do tematiky „evropského kulturně-politického časopisu, kde by se setkávaly texty z celé Evropy, ze západu, východu, ale i severu a jihu“, jak to zakladatel několikrát popsal, ale zamyslel se i nad výběrem textů a autorů, jejich kompozicí, stejně tak nad žánrem, který v Lettre dominuje. Jedná se o texty dost velkého rozsahu, myšlenkově náročné a vyžadující od čtenáře jisté úsilí, i když čtivé (Liehm říkal „dobře napsané“ a mohli bychom dodat „dobře přeložené“), jež není jednoduché jednoznačně situovat, texty na hranici literatury a filozofujícího eseje, uspořádané do tematických bloků, jejichž dynamika vytvářela jedinečný styl časopisu. A pravděpodobně i neopakovatelný.

Po deseti letech francouzská Lettre a postupně i další zanikly z finančních důvodů. Bez podpory dostatečně velkého nakladatelství, což byl Liehmův plán, se takhle rozlehlý podnik nemohl udržet. Česko-slovenská varianta Lettre vycházela buď česky, anebo slovensky, udržela se po dobu tří let. Jen německá verze stále vychází jako Kulturzeitschrifft v Berlíně.⁶ V roce 2015 se v Paříži konala konference o mezinárodnosti (to slovo asi neexistuje, ale zdá se mi výstižné) evropského intelektuálního prostoru a o časopisech tohoto zaměření, ale byla hlavně o někdejších snahách Lettre. Od jejích dob globalizace sice udělala velký skok kupředu, ale upřednostňování národních a i národnostních zájmů nerozleptala. Spíš naopak. Le Monde tehdy v souvislosti s konferencí napsal : „AJL dokonale ztělesňuje evropského intelektuála, který ve svém myšlení dovede vycházet z pozic své země, aniž v něm zůstává uzavřen. Lettre Internationale odkázala Evropě jeho ,kosmopolitní vlastenectví‘.“⁷

Ve svém nekrologickém komentáři se Karel Hvížďala zaštítil výrokem Antonína Brouska, aby připomněl, že mladší generace už Liehmovo nadšení „osmašedesátníků“ z Literárek nesdílely.⁸ Komentář končí větou: „[Liehm] přesto že historický kontext viděl kriticky, kontext šedesátých let, nejspíš kvůli svému angažmá, již do širších souvislostí nezařadil.“ Zdá se mi naopak, že Liehmův velkolepý pokus o mezinárodní časopis editovaný jako síť (bez internetu) se zrodil právě z onoho „angažmá“ českých let šedesátých a celá Lettre Internationale nebyla ničím jiným než zařazováním do souvislostí širších.⁹

AJL byl nesmírně aktivní, chtěl všechno vidět, přečíst a stihnout. Jednou jsme domlouvali přednášku na fakultě v Lille. „No tak,“ říkal, „já bych přijel kolem dvanácté, potom bysme šli na oběd a potom jeli do toho muzea ve Villeneuve d’Ascq, to jsem ještě neviděl, přednášku uděláme v pět a pak mě posadíte na vlak. Tam mají tu sbírku, co začal ten Dutilleul, on se prej znal s Vincencem Kramářem.“ A v muzeu, před Modiglianim, jemuž věnoval letmý pohled, mi pak vzrušeně referoval o tom, co mu Kundera slíbil do prvního československého čísla Lettre. Celý Tonda.

Už je to nejmíň pět let, co jsme si spolu dali naposled pivo ve vinohradské hospodě, odkud je vidět na žižkovskou věž, po níž lezou Černého mimina. Potom jenom hovory po telefonu, které začínaly Jejda, to jste vy… a končily Kdy přijedete?

1. Anne Boquel, Etienne Kern: Une histoire des haines d’écrivains. De Chateaubriand à Proust. Flammarion, Paříž, 2009. ^zpět
2. Viz Markéta Brousková: Nežádoucí svědek. Torst, 2019. ^zpět
3. A. J. Liehm, Minulost v přítomnosti. Host, Brno, 2002, s. 145. ^zpět
4. Tamtéž. ^zpět
5. Tamtéž, s. 153. ^zpět
6. Aktuálně zde najdeme několik vzpomínkových rozloučení s AJL. ^zpět
7. «AJL incarne parfaitement cet intellectuel européen, capable de penser depuis son pays, sans s’y enfermer. Lettre internationale a légué à l’Europe son „patriotisme cosmopolite“. » Le Monde 4. 11. 2015. ^zpět
8. Český rozhlas Plus 6. 12. 2020 a blog na Aktuálně.cz 7. 12. 2020. ^zpět
9. Podrobně o Lettre Internationale viz Laurent Béghin, „L’édition française de la revue Lettre internationale (1984–1993) : un pont entre l’Europe occidentale et l’Europe centrale“. Revue de littérature comparée 2017/1 (n° 361), s. 37–50. ^zpět